Westworld / O černém vlku a bílé koze
Je možné se ptát dál. Proč má tuto úlohu vlajkové lodi HBO, potažmo ambasadora celé americké televize, plnit právě Westworld – vědeckofantastický seriál, v němž futuristická korporace provozuje westernový zábavní park? Dokážeme si určitě představit, že o titul seriálové události filmových parametrů bude usilovat i titul zcela ne-fantastický, například nákladná dějepisná novinka The Crown o životě britské královny Alžběty II., kterou v listopadové premiéře uvádí Netflix. Tady leccos vysvětluje konkurenční boj obou televizních titánů, již si skrze svou prestižní tvorbou budují rozpoznatelný brand. Životopisný The Crown zapadá do současné strategie internetového Netflixu zásobit předplatitele množstvím hraných i dokumentárních seriálů a snímků, které vypráví o skutečných osobnostech a událostech, vstupují do reálných kauz, rekonstruují minulost nebo alespoň odráží aktuální společenské problémy určité země nebo oblasti. Westworld oproti tomu utužuje značku HBO jako stanice, jež po Hře o trůny přichází s dalším sofistikovaně zkonstruovaným seriálem, do jehož obrazotvorného světa je lákavé se eskapisticky ponořit.
Přesto nelze říct, že by byl Westworld od všeho odtrženou fabulací, která “pouze” rebootuje stejnojmenný film režiséra a romanopisce Michaela Crichtona. Narozdíl od Crichtonova snímku tady nesledujeme technopesimistickou vizi o předimenzovaném zábavním komplexu, jehož atrakce se začnou obracet proti jeho hostům. Jak už si všimlo několik publicistů, televizní Westworld je důslednou, vcelku zjevnou alegorií vývoje a výroby “kvalitního” seriálu, přehlídkou fascinací i úzkostí kabelové stanice, seriálem HBO o seriálech HBO. Máme tu “seriálové postavy” - robotické obyvatele hyperrealistického Divokého Západu, oživlé panáky a panenky, kteří jednají podle určeného scénáře a účastní se předem navržených dějových linií. Máme tu “diváky” - bohaté návštěvníky Westworldu, kteří si sem jezdí užít a zarelaxovat s jeho obyvateli, zašpásovat si s prodejnými děvčaty ze saloonu nebo postřílet stíhané desperáty. A máme tu “tvůrce seriálu” - showrunnera celého parku, autoritativní exekutivku nebo přepracované producenty, kteří svým robotům dovymýšlejí přesvědčivé motivace, vysílají je na nová dobrodružství a udržují je v provozuschopném stavu. Když ještě zůstaneme u příměru k televizi, Westworld je jako horečnatý sen o divoce se prostupujících vrstvách seriálového DVD, v němž se do děje samotného seriálu nabourávají bonusové materiály ze zákulisí. Přičemž tvůrci tu nejsou jen přátelsky vyhlížejícími autoritami, osvětlujícími vznik svého díla, ale také machiavelistickými manipulátory, soupeřícími o postavení a vliv.
Zbývá otázka, proč HBO vyšlo ven s takto sebereflexivním titulem zrovna teď. Odpověď souvisí jak s Hrou o trůny, tak s dlouhodobou strategií kabelové stanice, jíž jsou tato seriálová dramata součástí. Minimálně od přelomového gangsterského seriálu Rodina Sopránů buduje HBO svoji značku na otevřeném zobrazování sexu a násilí, často zkombinovaném dohromady. Dříve to byla účinná cesta, jak ve svůj prospěch využít svobodu placeného kabelového vysílání, na které se oproti obsahově konzervativním broadcastovým kanálům nevztahují regulační zákony. Vzhledem k diskurzu quality TV, do kterého tyto seriály náležely, přitom byly provokativní scény často chápány a prezentovány ne jako prosté senzace, ale jako součást inteligentní reflexe tabuizovaných témat. Původně inovativní postup se však časem proměnil ve značkovou konvenci, předem očekávatelnou, takřka povinnou složku výstavních seriálů HBO. Hra o trůny, v níž juvenilní zaujetí nahotou a násilnostmi dosáhlo prozatimního vrcholu, se pak stala terčem řady ostrých kritik ze strany novinářů, obviňujících seriál především z necitlivého zacházení s ženskými postavami. Co bylo dříve devízou, se přetransformovalo na sice divácky vděčný, ale zároveň notně problematický aspekt televize HBO, ohrožující její značku uznávaného prémiového kanálu.
Westworld, v němž je vidina nespoutaného sexu a adrenalinové přestřelky s potoky krve hlavním tahákem zábavního parku, tak na tuto tradici kabelové televize nejen navazuje, ale také se ji pokouší přímo komentovat. A je to právě metafikční rámec seriálu, který takové komentáře umožňuje. Obhroublí hosté Westworldu s místními dívkami zachází jako s atraktivními kusy volně dostupného zboží, jenže ony tímto zbožím do jisté míry opravdu jsou. Seriál zároveň ukazuje neosobní cynismus provozovatelů parku, zejména jeho šéfa Roberta Forda, pro nějž nejsou roboti bytostmi s vlastními pocity, tužbami nebo sny, ale bezduchými tělesnými schránkami, pohánějícími jeho byznys. Westworld přitom není pouze temný a sebemrskačsky moralizující. Jednoduchá barevná symbolika černých a bílých klobouků rozděluje návštěvníky virtuálního světa na ty “zkažené”, kteří se ve svém volnu chtějí bezohledně bavit, a ty “vlídné”, kteří v sobě mají etické zábrany a soucit. Narozdíl od Crichtonova filmu navíc seriál přejímá perspektivu jedné z androidek, půvabné Dolores, jejíž vzpoura proti nedobrovolnému věznění a vykořisťování nemá být varovným signálem, ale silným emancipačním gestem. Seriál tak sugeruje několik způsobů, jak přistupovat k fantastickému fikčnímu světu, přičemž mírně upřednostňuje ten, který místo primitivního opájení se povrchními atrakcemi volí respekt a empatii.
Navzdory tomu však existuje dobrý důvod se domnívat, že HBO se ani tady nestaví ke svým dosavadním “prohřeškům” zády. Ve Westworldu sice stanice zpytuje svoje svědomí, ovšem spíše jen na oko. Nahota s brutalitou se z obrazovky nevytrácí, pouze se na ní vyskytuje v sebeuvědomělém kontextu. A jak dokládají téměř bezvýhradně pozitivní twitterové a facebookové reakce diváků na scénu sexuálních orgií z páté epizody, fanoušci svoji pravidelnou dávku rozkoše nadále vyžadují. Televizní kritici se mezitím zabývají úvahami o tom, co Westworld ze svojí metaperspektivy vypovídá o hádankovitých seriálech typu Ztracených, k nimž množstvím okázalých mystérií a náznaků ostatně patří taky. Labyrintické impulzy, kterými seriál publikum vybízí k diskuzím o možných “teoriích”, jsou zde ale především matoucí vějičkou. Na vyšší úrovni si kabelová televize vytváří dosud nejpádnější alibi pro svoje trademarkové úchylky a podlézá přitom několika diváckým skupinám najednou. S Westworldem na HBO nepřichází progresivní seriál, ale naopak kompromisní populistické dílo, které udržuje status quo – pohádka o tom, jak se černý vlk nažral a bílá koza zůstala celá.