Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Oxenfree / O vztazích a rádiových frekvencích

Oxenfree / O vztazích a rádiových frekvencích

videohra / Jan Švelch / 25. 11. 2016

Zážitkové hry, které upřednostňují příběh před obtížností, si v posledních letech vydobyly své místo v herní produkci. Ačkoliv je konzervativní hráči označují posměšně jako „simulátory chůze“, tituly typu The Walking Dead, Life Is Strange, Gone Home nebo Firewatch slaví úspěch jak mezi kritiky, tak i fanoušky. Oxenfree se dobrovolně řadí do této kategorie a inovuje ji jen v jednom zdánlivě nedůležitém detailu – nechce totiž být pouhým simulátorem chůze, ale simulátorem mluvení za chůze.

Teenagerka Alex a její čtyři vrstevníci jeli slavit na opuštěný ostrov, jejich rozpačitá párty se však během noci zvrhne v paranormální vyšetřování. Společně totiž musejí najít způsob jak zastavit přízraky, které probudilo neuvážené experimentování s přenosným rádiem. Po mechanické stránce Oxenfree následuje vzor ostatních simulátorů chůze – základem hry je pohyb (tentokrát v 2D prostředí) a výběr mezi konverzačními možnostmi. Obojí se ale odehrává současně, což vyvolává příjemný a zároveň realistický pocit procházky s přáteli, při níž se nemusíte zastavit pokaždé, když chcete něco říct. Průzkum ostrova díky tomu i rychleji plyne, nejde totiž o pouhé překonávání vzdáleností, které by kvůli dvojrozměrné perspektivě, v níž na jedné obrazovce vlastně vidíte svůj start i cíl, mohlo jinak působit zdlouhavě. Dialogy ale nejsou jen příjemnou zvukovou kulisou, přímo ovlivňují vztahy s ostatními postavami. Nesmíte se však příliš kochat krásnými malovanými scenériemi, protože konverzace probíhají v reálném čase a chvilková nepozornost vám může sebrat možnost zapojit se do diskuse.

Propracovaná sociální dynamika pětičlenné skupiny je hlavní předností Oxenfree – do určité míry zastiňuje celou paranormální zápletku, která do určité míry slouží jako prototypická výjimečná událost, jež může hrdiny sblížit, nebo naopak rozhádat. Ani samotná výchozí situace totiž není nijak harmonická – Alex má sice po boku dlouholetého kamaráda z dětství, zároveň se ale poprvé setkává se svým nevlastním bratrem, který se právě přistěhoval do města. Tuto trojici doplňují dvě odměřené dívky, pro něž je tato společnost spíš otravnou záležitostí než vzrušujícím večírkem na pláži. Navíc jedna z nich – Clarissa – chodila s Alexiným tragicky zesnulým bratrem, což vytváří nepříjemné dusno v kolektivu. Ačkoliv by tento zběžný popis mohl nasvědčovat tomu, že půjde o klasické teenagerské drama s vypjatými emocemi a přehnanými gesty, Oxenfree si vybírá témata, která přesahují období dospívání a mohou zaujmout hráče v jakémkoliv věku. V jádru jde totiž o přátelství, pochopení a vyrovnání se s bolestí a ztrátou, přestože dvě z vedlejších postav prožívají typicky rozpačité středoškolské námluvy. Přes téměř vzorový úvod se vývojáři z Night School Studio distancují od žánru slasher hororu, kterému v minulém roce vzdala poctu adventura Until Dawn, a nabízejí překvapivě přístupný zážitek i pro hráče, kteří se jinak děsivým hrám vyhýbají. Dokazuje to i doporučené věkové hodnocení PEGI 12, které se projevuje v absenci krvavých i sexuálních scén a přehnaného násilí. Oxenfree působí i přívětivěji než episodická série Life Is Strange, protože se místo eklektického mixu zneužívání, kyberšikany a přetáčení času zaměřuje na kompaktní historii malého opuštěného ostrova u severozápadního pobřeží USA. Zdroj tajemna a potenciální hrůzy vzdáleně připomíná Lovecraftovu povídku Barva z kosmu, která předchází slavné mytologii Cthulhu, ale podobně jako ona odkazuje k strachu z neznáma mimo lidské chápání spíš než ke konvenčním příšerám. Paranormální příběh se navíc těsně prolíná s osobními příběhy postav a slouží jako paralela k jejich vlastním traumatům.

Podstatu simulátoru chůze v Oxenfree prozrazují triviální hádanky založené na ladění přenosného rádia, které se podobají mechanikám z loňské hororové hry Sylvio. I přes repetitivnost ale hledání frekvencí dobře zapadá do celkové atmosféry, protože dovoluje míchat zlověstný šum se zapomenutými útržky rozhlasového vysílání, které se po mnoha desetiletích z nějakého důvodu stále šíří éterem. Celkovou jednoduchost Oxenfree kompenzují různé konce a větvící se dialogy, které motivují k tomu, abyste si hru prošli ještě jednou a zažili alternativní scénáře. Vaše volby v konverzacích mohou ovlivnit nejen to, zda se dva vaši známí dají na ostrově dohromady nebo zda se Alex sblíží se svým nevlastním bratrem, ale i mnohem zásadnější aspekty vyústění celého příběhu, které ale nebudeme prozrazovat.

Oxenfree je nenápadným klenotem letošního roku, který lze snadno přehlédnout mezi mnohem ambicióznějšími projekty, jako byl třeba srpnový No Man’s Sky. Vývojáři z Night School Studio totiž neslibovali revoluční zážitek, ale poctivou a hloubavou adventuru, jež si zakládá na kvalitním scénáři a dabingu. Drama pěti uvězněných středoškoláků se týká překvapivě blízkých lidských témat a zároveň ukazuje pestrost hororového žánru, který si mohou v tomto provedení vychutnat i méně otrlí hráči.

Oxenfree – Night School Studio, 2016, PC, PlayStation 4, Xbox One.

Přečteno 4352x

Článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1 /8

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY videohra

Lekce rétorománského děsu / Mundaun

Žalozpěv po neviditelném světě / Kentucky Route Zero

Losing Control / Control

Zmutovaná soap opera / Mutazione

Rozpolceně o válce / Battlefield 1

The Walking Dead / Zombie apokalypsa v intimním podání

Star Wars Battlefront / Pohodlná nostalgie

Talos Principle / Strašně nesmyslná náplň existence


DALŠÍ Z RUBRIKY

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Co letos vidět ve Varech? 5 tipů Cinepuru

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes

Dům je černý: Radikální poezie ošklivosti


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Rozpolceně o válce / Battlefield 1

Star Wars Battlefront / Pohodlná nostalgie

Čekání na nový megahit / Nejistá budoucnost herních blockbusterů


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (36) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (109) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1092) / mimo kino (190) / novinka (814) / pojem (36) / portrét (49) / profil (98) / reflexe (26) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (128) / událost týdne (284) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #107 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

Rotten Tomatoes: kdo hází shnilá rajčata? (Anna Krejčířová, web)

Rozhovor s Kentem Jonesem / Cinefilie není speciální reflexe filmu a světa (Anna Kopecká, Jakub Felcman, rozhovor)

Ester Nemjóová / Fantaskní světy a nové země (Eliška Děcká, český talent)

Magické syntezátory Stranger Things jsou jen špičkou ledovce (Jiří Špičák, soundtrack)

Kostěný tomahawk (Anna Krejčířová, mimo kino)

Čas jako duchovní kategorie / Filmy Bély Tarra a Lászla Krasznahorkaie (Janis Prášil, téma)

+ více...