Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Lily Lane / Matní běsi

Lily Lane / Matní běsi

kritika / Lucie Česálková / 30. 12. 2016

V závěru distribuční anotace snímku maďarského režiséra Benceho Fliegaufa Lily Lane se píše, že film je o tom, kterak dětská fantazie přetváří informace, vjemy a to, co dospělí vyprávějí. Takové vysvětlení kaleidoskopické vizuální koncepce je jistě lákavé a činí film na první pohled atraktivním, posouvá jej však významově o několik rovin výš, tam, kam však ve skutečnosti nedosáhne. Skrytým jádrem tajemného příběhu mladé matky Rebeky a jejího syna Daniho totiž není Daniho představivost stimulovaná matčiným pohádkovým vyprávěním a zjitřená možná nepochopitelnými okolnostmi rozchodu rodičů a událostmi, které na něj navazují. Ačkoli k takové interpretaci může svádět sled útržků ze skypových rozhovorů, domácích videí z mobilu i obecně záhadná nálada snímku, žádná vodítka, díky nimž by bylo možné experimentálně laděné záběry usouvztažnit s Daniho subjektivitou, film nenabízí. Spíše naopak. Přestože se může zdát, že se Rebeka vyprávěním mnohdy děsivých pohádek obrací k Danimu, mnohem více jimi promlouvá o sobě samé, jako by jejich prostřednictvím chtěla dát význam změti dojmů a pocitů, které se dotýkají její minulosti, její paměti, a které ji stravují. Mnohem spíše je tedy Lily Lane o tom, že se i dospělí, přestane-li jim něco v životě dávat smysl, utíkají k dětským fantaziím.

Lily Lane nikdy neprozradí zcela zřejmě, zda je možné v Rebečiných příbězích o víle, skřítkovi, lovci a lišce hledat paralely mezi fantazijním a aktuálním světem – a je to výhoda i slabina příběhu zároveň. Film tak provokuje k racionalitě inklinujícího diváka a naznačuje mu, že hledáním podobných vysvětlení jeho poselství neporozumí, neboť vypráví ve zcela jiném režimu, v režimu rozostřených vazeb a nespojitých či nespojitelných linií – mezilidských vztahů. Jádrem Lily Lane jsou pošramocené vztahy Rebeky k Daniho otci a k vlastním rodičům. Vyprávění pohádek a překlápění všednosti do magických rituálů je snahou o hledání řádu v nesourodé změti ambivalentních dojmů. Do útěšného a stabilního zázemí narativu pohádky Rebeka zahání svůj strach a vnitřní běsy. Tak jako Dani kmitá mezi Rebekou a otcem, kmitá Rebeka spolu s ním mezi městem a přírodou, mezi přítomností a minulostí jako dvěma stejně palčivými nejistotami. Poklidnou zdá se být jedině cesta na lodi mezi těmito dvěma těkavými prostory a časy. Ponor do modu pohádky jako způsob jak komunikovat s neuchopitelným a odtažitým světem, či skrýt rozpaky v situacích znovuobnovování pout, jež ochabla, ale nikdy se nepřeťala úplně, je v Lily Lane současně něčím s hlubšími rodinnými kořeny. Jako něco, co „je v rodině“, tento způsob vyjednávání s realitou představuje enigmatické setkání s podivínským Rebečiným otcem. To se odehraje z odstupu, jako vzájemná hra přibližování a odmítání, z níž se jako jediné východisko ukáže kouzelnické gesto, kterým muž Danimu vloží do dlaně ptačí vajíčko.

I přes řadu vizuálně i dramaticky působivých scén Lily Lane zůstává poměrně plochou impresí, citovým výkřikem, v níž se náznaky dramatu vlastně jen mihnou. Potenciálně nejzajímavějšími momenty filmu jsou sotva patrná vyšinutí z kontemplativní nálady, která potvrdí tušení něčeho zlověstného v pozadí celého příběhu – sex z home videa, Rebeka křičící na Daniho. Tato skrytá paměť subverzivního rodinného filmu namísto obrazů rituálů štěstí, pro tento žánr typických, zraňuje svědectvím agrese, násilí či prostě nesouladu. Nepřepisuje to, co se nehodí, nezakouzluje příběh tak, jak to činí Rebeka. Tyto náznaky nicméně Flieghauf nevyužívá ani dramaticky, ani psychologicky, pracuje s nimi pouze na úrovni konceptuální polemiky s žánrovými konvencemi rodinného filmu a pohádky. Lily Lanetak má blízko k nenarativním experimentálním dílům, založeným na niterné subjektivitě prožitku, svým významem však zůstává v rovině matné výpovědi o nesdělitelnosti vztahových přeryvů.

Lily Lane (Liliom ösvény, Maďarsko, Německo, Francie, 2016, IMDb)
Režie, scénář a hudba: Benedek Fliegauf. Kamera: Zoltán Lovasi. Střih: Balázs Budai. Hrají: Angéla Stefanovics, Bálint Sótonyi, Miklós B. Székely, a další. 91 min, distribuce: Film Europe ČR (premiéra v ČR 28. 7. 2016).

Lily Lane (Liliom ösvény, Maďarsko, Německo, Francie, 2016, IMDb)
Režie, scénář a hudba: Benedek Fliegauf. Kamera: Zoltán Lovasi. Střih: Balázs Budai. Hrají: Angéla Stefanovics, Bálint Sótonyi, Miklós B. Székely, a další. 91 min, distribuce: Film Europe ČR (premiéra v ČR 28. 7. 2016).

Přečteno 446x

Článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #110

#110

duben 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

American Honey / Leporelo sociální lyriky

Snowden / Velký bratr tě sleduje

Příchozí / Test hollywoodské gramatiky

Noční zvířata / Glamour estetika a žánrová transgrese

Frankofonie / Cesty umění

Rogue One / Ukradené plány na Star Wars pro dospělé

Červená želva / Sen o globálním jazyku

Paterson / Paterson z Patersonu


DALŠÍ Z RUBRIKY

Nejlepší filmy roku 2016

Síla boxovat, síla prohrávat / Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho

Život přečerpán / Já, Daniel Blake

Legion / Přivrácená strana superhrdinské televize

Cannes: Dva týdny režisérů zahájí nový film Claire Denis

James Gray a Brad Pitt se společně vydají na Neptun

Scorseseho zabřednutí do křesťanské bažiny / Mlčení

Do Cannes se probojoval krátký slovenský film Atlantída, 2003


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Paterson / Paterson z Patersonu

Objektiv a styl / České filmy na MFDF Jihlava

James White / Být smutný je v pořádku

Nonfikční film nejen pro zasvěcené

Domácí péče / Dobře míněná křeč


RUBRIKY

anketa (21) / český film (62) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (116) / editorial (84) / fenomén (65) / festival (43) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (677) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (540) / objev (3) / pojem (36) / portrét (2) / profil (91) / reflexe (24) / report (89) / rozhovor (147) / scénář (4) / soundtrack (30) / téma (814) / televize (77) / tisková zpráva (1) / událost týdne (171) / video (2) / videoart (16) / videohra (48) / web (36) / zoom (146)

Cinepur #107 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

Je to jen konec světa / Stylizovaná apoteóza citů (Janis Prášil, kritika)

Chrlení rotaček, chrčení zdviží / Rytmus, tempo a přestávka jako atributy národního stylu (Jaromír Blažejovský, téma)

Oxenfree / O vztazích a rádiových frekvencích (Jan Švelch, videohra)

Jason Bourne / Štěpení neposlušných atomů (Ondřej Pavlík, kritika)

Vlk z Královských Vinohrad / O Němcovi a hostech (Antonín Tesař, kritika)

Magické syntezátory Stranger Things jsou jen špičkou ledovce (Jiří Špičák, soundtrack)

+ více...