Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Líná zátoka / Kdo kanibalizuje koho

Líná zátoka / Kdo kanibalizuje koho

kritika / Jiří Blažek / 29. 12. 2016

Bruno Dumont pokračuje v pitvání francouzské společnosti a odhalování její zabahněné tváře. Neočekávaně však s Línou zátokou opouští dosavadní půdu „vyprázdněné narace“ a spíše než mezerovitým minimalismem se vyzbrojuje pestrobarevnou nadsázkou groteskního ražení. Komediální dramaturgii Dumont načal už v Malým Quinquinovi, retardované televizní minisérii podvracející konvence policier filmů. Líná zátoka už vytlačuje veškerou sychravost plnokrevnou rozpustilostí, jakou známe z francouzské komiky datované k Maxu Linderovi. Dumont se sice posunul k estetice nadsázky, jeho sociální filosofie, nevybíravě prověřující morální standardy frankofonní pospolitosti, přitom zůstává stejná.

Dumont obrátil pozornost na žánr grotesky, jejíž výskyt není v soudobém auteurském kinu tolik obvyklý. Ve filmu najdeme přímé odkazy na tradici slapsticku, jako výstřední dvojici policistů, stylizovaných do Laurela a Hardyho, kolem nichž se kupí hromada mrtvol, aniž by dokázali cokoliv vyslídit. Daleko více ale Dumont pracuje nepřímo s celou paletou vyprávěcích norem žánru, za jehož kolébku lze považovat právě Francii (Bosetti, Durand, Deed ad.), nevyjímaje crossdressing a naddimenzované ruchy. Film je přitom časově situován do desátých let minulého století, zlatého věku slapsticku.

Jeden z expresivních jevů tu tvoří doslovnost, s níž groteska pojímá svět. Je to právě odzbrojující naivita a průzračnost, která jde až nepohodlně proti návykům spojeným s uměleckým kinem. Dumont opět pracuje s regionální nehereckou skvadrou. Působení venkovských balíků, sběračů mušlí a převozníků (na onen svět) staví herecky i narativně proti afektované aristokracii Belle Époque. Domýšlivé měšťáky tentokrát u Domonta ironicky zastupuje přehrávající smetánka francouzské kinematografie: Luchini, Tedeschi či Binoche. Průhledná dramaturgie vyprávění divákovi brzy odhaluje původce zločinů, zatímco neurotické postavy jsou trvale stiženy mystériem. Jindy Dumont dle pravidel žánru převádí metafory doslovně do fyzické roviny („když nemohu na nic přijít, bobtnám“). Okřídlený závěr snímku pak už tvoří čisté naplnění teze Reného Claira, který definoval grotesku jako „vzletný svět, kde radost z pohybu nahrazuje zákon tíže.“ Konečné zúčtování s pravidly fyzického světa současně rezonuje s Dumontovým přesvědčením, že filmový styl nemá s realitou nic společného.

Líná zátoka představuje grotesku rafinovanějšího typu, značně sonickou a repetitivní, jakou lze nalézt u komiky Jacquese Tatiho, než přízemní přehlídku neřízené anarchie raného slapsticku. Pomalá dysfunkční „detektivka“ tíhne k pečlivě vypracovanému obrazu vlámských mistrů, kteří v regionu natáčení Nord pas de Calais malovali naturalistické, ale přesto expresivní scenérie. Širokoúhlá kamera Guillaumea Deffontainese evokuje krajinářské plátno vysoce kontrastním zbarvením, jako to dělal Rogier van der Weyden (též jméno detektiva v Malým Quinquinovi), u nějž barvy neměly modelující funkci, nýbrž kolorující a emotivní.

Domácí Opálové pobřeží Bruno Dumonta tvoří neměnnou krajinu jeho filmů od Života Ježíše. Kde jinde by mělo klíčit zlo a nelítostně formovat charakter postav, než právě na severu zahnojené a industriální Francie, která je oproti zbytku země zaostalejší? Ačkoli se Dumont odklání groteskou od syrového verismu, morální a tělesná degenerace regionu je u něj hyperbolou zviditelněna naléhavěji, než kdy jindy. Pitoreskní třídní spor v Líné zátoce vybarvuje vyšší třídy jako domýšlivé predátory Pokroku, který venkov kanibalizuje, zneužívá jej coby oázu měšťáckého eskapismu, zatímco ty nižší reprezentují zakonzervované omezence, zatvrzelé xenofobií a surovostí (a kanibalismem). V prvním plánu otřepaný rozkol se stává složitějším, když Dumont vyhlazuje vnějškově i charakterově rozdíly mezi classes sociales, což zneklidňujícím způsobem ztělesňuje androgynní figura Billie (v titulcích jako Raph). Ve filmu bez kladného hrdiny se do popředí dostává mnohem zásadnější otázka, kdo v Nord pas de Calais vlastně kanibalizuje koho? – narativně, výrobně, sociálně. S Dumontem bude ještě veselo; dle svých slov chystá pokračování úspěšné TV série a z Quinquina udělá puberťáka, z Johanky z Arku zase muzikál. Dumont se zbláznil. A je to dobře.

Líná zátoka (Ma loute, Francie, Německo, 2016, IMDb)
Režie a scénář: Bruno Dumont, kamera: Guillaume Deffontaines, střih: Basile Belkhiri, hrají: Fabrice Luchini, Juliette Binoche, Valeria Bruni Tedeschi, Jean-Luc Vincent, Didier Després ad., 122 min., distribuce: Aerofilms  (premiéra v ČR 14. 7. 2016).

Líná zátoka (Ma loute, Francie, Německo, 2016, IMDb)
Režie a scénář: Bruno Dumont, kamera: Guillaume Deffontaines, střih: Basile Belkhiri, hrají: Fabrice Luchini, Juliette Binoche, Valeria Bruni Tedeschi, Jean-Luc Vincent, Didier Després ad., 122 min., distribuce: Aerofilms  (premiéra v ČR 14. 7. 2016).

Přečteno 1918x

Článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.3 /4

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #126

#126

prosinec 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Král strašidelného údolí / Lví král

Větší šachovnice, slabší figurky / Takové krásné šaty

V krajině půlnočního slunce / Slunovrat

Svět, o který se můžeme pořezat / Tiché doteky

Born To Be Wild / Narušitel systému

Harry Callahan antikomunismu / Staříci

Příliš ostré světlo / Budiž světlo

Čtyři vraždy stačí, Fritzoušku / U Zlaté rukavice


DALŠÍ Z RUBRIKY

Síla Dolanova polibku / Matthias a Maxime

Na Slovensku vzniká autorský hororový film Matka noci

Úvod k tématu: Netflix

Editorial 126 / Netflix

Big (not) in Japan / Anime na Netflixu

Algoritmický výběr druhů / Netflix a dokumentární film

(Para)normální trauma / Dům na kopci a Mike Flanagan v hororové tvorbě Netflixu

Kolonizátor, nebo adoptivní rodič? / Supertelevize jako značková identita Netflixu


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Pomíjivost věčnosti / Mezinárodní workshop Filmové dědictví: současnost a budoucnost

Aferim! / Stopaři romských otroků

Americká kocovina Larryho Clarka / Od Kids po The Smell of Us

Pestrobarvec petrklíčový / Padesát odstínů motýlích křídel

Fízlové hajzlové / Poučená stupidita


RUBRIKY

anketa (24) / český film (86) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (100) / fenomén (73) / festival (88) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (119) / komiks (10) / kritika (823) / minikritika (113) / nekrolog (1) / novinka (745) / objev (3) / pojem (36) / portrét (13) / profil (107) / reflexe (24) / report (112) / rozhovor (163) / scénář (4) / soundtrack (47) / téma (912) / televize (106) / tisková zpráva (1) / událost týdne (247) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (64) / web (42) / zoom (159)

Cinepur #107 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? II. část (Vít Janeček, glosa)

Stranger Things / Osmdesátkové noční můry upside down (Antonín Tesař, televize)

Editorial 107 (Antonín Tesař, editorial)

Takaši Miike / Autor bez domova (Antonín Tesař, profil)

Lily Lane / Matní běsi (Lucie Česálková, kritika)

Chrlení rotaček, chrčení zdviží / Rytmus, tempo a přestávka jako atributy národního stylu (Jaromír Blažejovský, téma)

+ více...