Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Upřený pohled na vzdouvající se blůzu ostře šarlatové barvy podbarvený něžně tklivým nápěvem Alberta Iglesiase výmluvně rozeznívá niterně vášnivou tenzi nového snímku Pedra Almodóvara. Následující plavný nájezd na ruce pečlivě balící sošku sedícího muže (časem nám dojde, kým se Ava nechala inspirovat) specifikuje i jeho hlavní téma – opouštění. Oproti autorovým emancipačním snímkům z osmdesátých let reflektujícím postavení žen v postfrankistickém Španělsku, z nichž vzešel režisérův věhlas, by Julieta mohla být jen dalším z vypjatých dramat svébytného univerza barevně odstíněných hrdinek a velkých emocí. Dramatické pátrání po dívce zhrzené tragickou smrtí otce, která hned po dovršení plnoletosti opustila bez vysvětlení svou matku, zní navíc jako syžet srdceryvné televizní dojímačky typu Pošta pro tebe. Almodóvar nicméně dokázal z lacině slzavého námětu vydestilovat emočně zdrcující derivát nepozorovaného odcizení, ztráty pouta mezi matkou a milovaným dítětem, což naštěstí není jen výsledkem zpracování podnětných povídek držitelky Novelovy ceny za literaturu Alice Munro. Po sedmi letech rozpačité tvorby ve spektru od komediálních queer výstřelků po plastickochirurgický psychothriller se Almodóvar totiž konečně vrací k tomu, co umí nejlépe: tajemstvím obestřenému příběhu silných ženských postav, které čelí ranám osudu.

Komorní příběh lásky, zrady a odpuštění, v jehož centru stojí tři ženské postavy a na jeho okrajích dva mrtví muži a jeden pozorovatel, je elipticky poskládán ze střípků vzpomínek pokrývajících třicet let Julietina života. Prolínání milníků – seznámení s manželem, jeho smrt, odchod dcery, snaha ji nalézt – s mlhou neznámých let a netušených okolností, určuje selektivní naraci i „skicovité“ uchopení postav. Pro každou z nich je větší část příběhu zahalena tajemstvím a ony samy jsou charakterizovány jen několika základními rysy ̶ Xoan je vášnivý milenec a rybář, Ava dělá sochy a příležitostně spí s Xoanem, Lorenzo píše knihy o umění a miluje Julietu, Antíi vůbec chybí kontury, neboť je jen nejistým obrazem matčiných vzpomínek. Zúžení povah nicméně nezplošťuje hrdiny do neživotných figur, jen napomáhá intenzivnějšímu soužití s Julietou a umožňuje se cele emočně soustředit na její tragickou metamorfózu z rajcovní a dobrodružství nakloněné učitelky (Adriana Ugarte) do zoufale vyhořelé padesátnice (Emma Suaréz).

Angažování generačně rozdílných hereček s odlišnou energií, vizáží i mimikou do jediné titulní role pomáhá Almodóvarovi zhmotnit přesvědčení, že po jistých životních zkušenostech už člověk nutně není tím, kým býval. Snad proto spolu obě představitelky nesměly své pojetí konzultovat a natáčely zcela odděleně. Absence jediného dítěte je o to palčivější, že není výsledkem tragických okolností, ale nevědomého nedorozumění, kterého se Julieta ve svých dopisech dceři snaží dobrat. Vášnivé vzplanutí ve vlaku, kterému předchází sebevražda pasažéra, jehož samotu se tehdy rozhodla neutěšit, je první kapitolou zpovědi, kterou matka „adresuje“ své nezvěstné dceři. Smrt provází i Julietino další osudové setkání s Xoanem, jehož první manželka po pěti letech v kómatu zemřela vpředvečer jejího příjezdu. Ne nadarmo se pak Julietě při vypravování Antíi na tábor, z něhož se už nikdy nevrátí, vybaví tváře obou mrtvých mužů. Almodóvar se nebojí transparentních odkazů, recyklování oblíbených motivů ani latentně zrádného happy endu, síla jeho filmů stojí právě na přiznaně emotivním kódu pohnutých příběhů při zachování důsledně promyšleného formálního konceptu.

Konsekventnost ve zpřítomnění životního zlomu můžeme nahlížet i v opakovaných vertikálních záběrech asociujících propast, na jejíž dno hrdinka směřuje. Julietina vina nevědomě spuštěná oné zimní noci plné doteků smrti a vášně, v níž byla Antía zplozena, navozuje až mytologickou cykličnost hříchu, o němž se později mluví jako o rodinném viru. Společně s shakespearovskou aluzí v názvu by se mohlo zdát, že režisér aspiruje na klasickou tragédii. To by ovšem postava čarodějnice v rozkošném podání Rossy de Palma, od níž hlavní zlo pochází, nesměla držet všechny nitky příběhu, který má v Almodóvarově pojetí přece jen vždy blíž k pokleslejším žánrům.