Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Julieta / Dotek smrti a vášně

Julieta / Dotek smrti a vášně

kritika / Kamila Dolotina / 20. 12. 2016

Upřený pohled na vzdouvající se blůzu ostře šarlatové barvy podbarvený něžně tklivým nápěvem Alberta Iglesiase výmluvně rozeznívá niterně vášnivou tenzi nového snímku Pedra Almodóvara. Následující plavný nájezd na ruce pečlivě balící sošku sedícího muže (časem nám dojde, kým se Ava nechala inspirovat) specifikuje i jeho hlavní téma – opouštění. Oproti autorovým emancipačním snímkům z osmdesátých let reflektujícím postavení žen v postfrankistickém Španělsku, z nichž vzešel režisérův věhlas, by Julieta mohla být jen dalším z vypjatých dramat svébytného univerza barevně odstíněných hrdinek a velkých emocí. Dramatické pátrání po dívce zhrzené tragickou smrtí otce, která hned po dovršení plnoletosti opustila bez vysvětlení svou matku, zní navíc jako syžet srdceryvné televizní dojímačky typu Pošta pro tebe. Almodóvar nicméně dokázal z lacině slzavého námětu vydestilovat emočně zdrcující derivát nepozorovaného odcizení, ztráty pouta mezi matkou a milovaným dítětem, což naštěstí není jen výsledkem zpracování podnětných povídek držitelky Novelovy ceny za literaturu Alice Munro. Po sedmi letech rozpačité tvorby ve spektru od komediálních queer výstřelků po plastickochirurgický psychothriller se Almodóvar totiž konečně vrací k tomu, co umí nejlépe: tajemstvím obestřenému příběhu silných ženských postav, které čelí ranám osudu.

Komorní příběh lásky, zrady a odpuštění, v jehož centru stojí tři ženské postavy a na jeho okrajích dva mrtví muži a jeden pozorovatel, je elipticky poskládán ze střípků vzpomínek pokrývajících třicet let Julietina života. Prolínání milníků – seznámení s manželem, jeho smrt, odchod dcery, snaha ji nalézt – s mlhou neznámých let a netušených okolností, určuje selektivní naraci i „skicovité“ uchopení postav. Pro každou z nich je větší část příběhu zahalena tajemstvím a ony samy jsou charakterizovány jen několika základními rysy ̶ Xoan je vášnivý milenec a rybář, Ava dělá sochy a příležitostně spí s Xoanem, Lorenzo píše knihy o umění a miluje Julietu, Antíi vůbec chybí kontury, neboť je jen nejistým obrazem matčiných vzpomínek. Zúžení povah nicméně nezplošťuje hrdiny do neživotných figur, jen napomáhá intenzivnějšímu soužití s Julietou a umožňuje se cele emočně soustředit na její tragickou metamorfózu z rajcovní a dobrodružství nakloněné učitelky (Adriana Ugarte) do zoufale vyhořelé padesátnice (Emma Suaréz).

Angažování generačně rozdílných hereček s odlišnou energií, vizáží i mimikou do jediné titulní role pomáhá Almodóvarovi zhmotnit přesvědčení, že po jistých životních zkušenostech už člověk nutně není tím, kým býval. Snad proto spolu obě představitelky nesměly své pojetí konzultovat a natáčely zcela odděleně. Absence jediného dítěte je o to palčivější, že není výsledkem tragických okolností, ale nevědomého nedorozumění, kterého se Julieta ve svých dopisech dceři snaží dobrat. Vášnivé vzplanutí ve vlaku, kterému předchází sebevražda pasažéra, jehož samotu se tehdy rozhodla neutěšit, je první kapitolou zpovědi, kterou matka „adresuje“ své nezvěstné dceři. Smrt provází i Julietino další osudové setkání s Xoanem, jehož první manželka po pěti letech v kómatu zemřela vpředvečer jejího příjezdu. Ne nadarmo se pak Julietě při vypravování Antíi na tábor, z něhož se už nikdy nevrátí, vybaví tváře obou mrtvých mužů. Almodóvar se nebojí transparentních odkazů, recyklování oblíbených motivů ani latentně zrádného happy endu, síla jeho filmů stojí právě na přiznaně emotivním kódu pohnutých příběhů při zachování důsledně promyšleného formálního konceptu.

Konsekventnost ve zpřítomnění životního zlomu můžeme nahlížet i v opakovaných vertikálních záběrech asociujících propast, na jejíž dno hrdinka směřuje. Julietina vina nevědomě spuštěná oné zimní noci plné doteků smrti a vášně, v níž byla Antía zplozena, navozuje až mytologickou cykličnost hříchu, o němž se později mluví jako o rodinném viru. Společně s shakespearovskou aluzí v názvu by se mohlo zdát, že režisér aspiruje na klasickou tragédii. To by ovšem postava čarodějnice v rozkošném podání Rossy de Palma, od níž hlavní zlo pochází, nesměla držet všechny nitky příběhu, který má v Almodóvarově pojetí přece jen vždy blíž k pokleslejším žánrům.

Julieta (Španělsko, 2016, IMDb)
Scénář a režie: Pedro Almodóvar, kamera: Jean-Claude Larrieu, střih: José Salcedo, hudba: Alberto Iglesias, hrají: Adriana Ugarte, Emma Suárez, Daniel Grao, Dario Grandinetti, Rossy de Palma, Inma Cuesta aj., 107 minut, distribuce Bioscop  (premiéra v ČR 21. 7. 2016).

Julieta (Španělsko, 2016, IMDb)
Scénář a režie: Pedro Almodóvar, kamera: Jean-Claude Larrieu, střih: José Salcedo, hudba: Alberto Iglesias, hrají: Adriana Ugarte, Emma Suárez, Daniel Grao, Dario Grandinetti, Rossy de Palma, Inma Cuesta aj., 107 minut, distribuce Bioscop  (premiéra v ČR 21. 7. 2016).

Přečteno 446x

Článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #110

#110

duben 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

American Honey / Leporelo sociální lyriky

Snowden / Velký bratr tě sleduje

Příchozí / Test hollywoodské gramatiky

Noční zvířata / Glamour estetika a žánrová transgrese

Frankofonie / Cesty umění

Rogue One / Ukradené plány na Star Wars pro dospělé

Červená želva / Sen o globálním jazyku

Paterson / Paterson z Patersonu


DALŠÍ Z RUBRIKY

Nejlepší filmy roku 2016

Síla boxovat, síla prohrávat / Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho

Život přečerpán / Já, Daniel Blake

Legion / Přivrácená strana superhrdinské televize

Cannes: Dva týdny režisérů zahájí nový film Claire Denis

James Gray a Brad Pitt se společně vydají na Neptun

Scorseseho zabřednutí do křesťanské bažiny / Mlčení

Do Cannes se probojoval krátký slovenský film Atlantída, 2003


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Můj král / Partnerská krize pro frankofily

Saulův syn / Dřeň industrializované genocidy

O patro níž / Manžel, otec, pejskař a vrah

Vibrace významů / Rozhovor s ruským režisérem Andrejem Zvjagincevem

Whiplash / Bestiální tempo


RUBRIKY

anketa (21) / český film (62) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (116) / editorial (84) / fenomén (65) / festival (43) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (677) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (540) / objev (3) / pojem (36) / portrét (2) / profil (91) / reflexe (24) / report (89) / rozhovor (147) / scénář (4) / soundtrack (30) / téma (814) / televize (77) / tisková zpráva (1) / událost týdne (171) / video (2) / videoart (16) / videohra (48) / web (36) / zoom (146)

Cinepur #107 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

Prach / Binárními opozicemi proti složitosti života (Tomáš Gruntorád, kritika)

Postapokalypsa na Konci srpna v hotelu Ozon / Když zítřek umírá (Jarmila Křenková, téma)

Editorial 107 (Antonín Tesař, editorial)

Jason Bourne / Štěpení neposlušných atomů (Ondřej Pavlík, kritika)

Komorná / Laciné vzrušení, provinilé potěšení (Martin Bubrín, kritika)

Až na severní pól / Animovaný sníh, na kterém se netančí (Eliška Děcká, kritika)

+ více...