Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Vlk z Královských Vinohrad / O Němcovi a hostech

Vlk z Královských Vinohrad / O Němcovi a hostech

kritika / český film / Antonín Tesař / 14. 12. 2016

Poslední film Jana Němce ještě dlouho bude právě jen tím – posledním filmem Jana Němce. Podobně jako kniha Jiřího Cieslara Matouš je i Vlk z Královských Vinohrad především artefakt, který je neodmyslitelně spjatý s posuzováním samotné osobnosti svého uznávaného, ale také kontroverzního tvůrce. Rozumět těmto dílům bez kontextu, v jakém se vynořily na veřejnosti, není možné, což je paradoxní vzhledem k tomu, že se objevili až po smrti svých autorů.

Vlk si o takovou pozici říká ještě mnohem silněji než Matouš, který pravděpodobně nebyl plánovaný jako text určený veřejnosti. Když nějaký uznávaný režisér natočí těsně před smrtí bilanční film zaměřený na vlastní osobnost a tento film se objeví v kinech (dokončený jiným tvůrcem) až po jeho smrti, není překvapivé, že hodnocení filmu se více nebo méně překrývá s hodnocením režisérovy osobnosti. V případě Vlka je takový přístup nefér vůči jeho starším, z větší části mnohem povedenějším filmům. Vlk z Královských Vinohrad totiž působí jako nedomyšlená, uspěchaná, nedokončená a především příliš přímočará osobní výpověď. Do velké míry je antitezí Němcova filmu Noční hovory s matkou, který je také nepokrytě sebestředným zkoumáním režisérova života. Zatímco Noční hovory působí intimně a introspektivně díky rámujícímu dialogu tvůrce s matkou, která k němu promlouvá ze záhrobí. Vlk je naproti tomu přísně monologický a extrovertní. Režisér promlouvá ústy herců Karla Rodena a Jiřího Mádla sám za sebe, mluví především o veřejných záležitostech, o festivalu v Cannes, o některých svých filmových projektech, o politických represích v komunistickém Československu a životě v exilu v USA. Je to útržkovitý a otevřeně exhibicionistický monolog – scéna u policejního výslechu se promění v anekdotu o tom, jak chytrý intelektuál oblbnul hloupou ideologickou hlídku, historie uvedení Němcových O slavnosti a hostech na zrušeném festivalu v Cannes v roce 1968 vrcholí scénou, kdy režisér vraždí Jeana-Luca Godarda při natáčení jeho filmu Pravda v Praze...

Oproti formálně vyhraněným Nočním hovorům snímaným z velké části digitální ruční kamerou s tondoskopicky deformovaným obrazem a naloženým v neustále se opakujícím jednoduchém a melancholickém hudebním motivu je Vlk mnohem konvenčnější. Některé scény jsou schválně stylizované tak, že natáčené prostředí neodpovídá tomu, kde by se scéna měla odehrávat (pasáž z Cannes roku 1968 je viditelně natáčená v současné Francii), ale totéž mnohem působivěji a účelněji Němec inscenoval už ve filmu V žáru královské lásky. Některé pasáže jsou vizuálně vyloženě ilustrativní a podřízené slovnímu vyprávění nebo dialogům. Další připomínají vzpomínkový televizní dokument. Občas se v téhle rozhárané, ale nijak zvlášť originální změti vynoří silný moment, jako je závěrečná scéna, kde režisér dává Jiřímu Mádlovi pokyny, aby snědl rybí oko. Přes okázale guerillový styl některých scén, zcizovací efekty a hry se stylizací tak Vlk připomíná spíš televizní inscenaci, která chce působit trochu experimentálně, ale zároveň myslí na to, aby všechny její stylové excesy byly snadno identifikovatelné a lehce stravitelné.

Vlk není ani dobrý režisérský testament, pokud ho tedy nechceme brát jako doklad toho, že život vždycky končí uprostřed rozdělané práce. Je to spíš sled poznámek a črt než souvislé dílo. Němec tu navíc ještě silněji než v Nočních hovorech vyznívá jako osobnost pohlcená sama sebou, vlastními mindráky a křivdami. Jeho matka a bývalé ženy jsou protentokrát zapomenuty a ostatní osoby zmíněné ve filmu tu vystupují v roli hostů nebo rovnou komparsu Němcova příběhu. Obzvlášť evidentní je to u Jiřího Menzela, který dokonce přímo hraje v jedné scéně, kde se příznačně dožaduje Němcovy pozornosti.

Vlk z Královských Vinohrad vybízí k tomu uzavřít Němcovu tvorbu tím, že problematický tvůrce se zkrátka rozloučil problematickým filmem. To zní sice efektně, ale zároveň to trochu upřednostňuje Němcovu osobnost před jeho filmy. Hodnota mnohých z nich je právě v tom, jak se vzpíraly jednoznačnému uchopení a vynucovaly si na divákovi vlastní atypická kritéria interpretace a hodnocení. Vlk je bohužel problematický hlavně tím, že to není jen jeden z nejslabších Němcových filmů, ale také ten poslední.

Vlk z Královských Vinohrad (ČR, 2016, IMDb)
Režie a scénář: Jan Němec, kamera: Jiří Maxa, střih: Josef Krajbich, hudba: Dominik Dolejší, Eric Clapton, J. S. Bach, hrají: Jiří Mádl, Karel Roden, Jiří Menzel, Martin Pechlát ad., 75 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 15. 9. 2016).

Vlk z Královských Vinohrad (ČR, 2016, IMDb)
Režie a scénář: Jan Němec, kamera: Jiří Maxa, střih: Josef Krajbich, hudba: Dominik Dolejší, Eric Clapton, J. S. Bach, hrají: Jiří Mádl, Karel Roden, Jiří Menzel, Martin Pechlát ad., 75 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 15. 9. 2016).

Přečteno 781x

Článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #111

#111

červen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Pravda neexistuje / Jackie

Osamělá pouť perverzním rájem / Stát pevně

Člověk bestie / Rozpolcený

Mezery identity / Moonlight

Google Earth a fotogeničnost špíny / Lion

Feťácký nihilismus pro starší a pokročilé / T2 Trainspotting

Obyčejný žal / Místo u moře

Život přečerpán / Já, Daniel Blake


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Ženy bez vlastností / Bába z ledu

Poezie jako obraz / Poetry-filmy Jaromíra Typlta

Tvorba emocionálních krajin / Květa Přibylová

Jan Saska / S lahváčem na Oscary

Jihlava 2016 / Festival na cestě

Dokumenty na maloměstě / Několik příkladů ze současné praxe jednosálových kin

Lichožrouti / Každá ponožka se počítá

Pustina / Krajina deziluze


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Deset tipů z programu Karlových Varů

Scorseseho zabřednutí do křesťanské bažiny / Mlčení

Wes Anderson / Melancholik v hračkářství

Červená želva / Sen o globálním jazyku

Lichožrouti / Každá ponožka se počítá


RUBRIKY

anketa (22) / český film (62) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (117) / editorial (85) / fenomén (66) / festival (47) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (686) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (562) / objev (3) / pojem (36) / portrét (3) / profil (93) / reflexe (24) / report (91) / rozhovor (148) / scénář (4) / soundtrack (31) / téma (820) / televize (78) / tisková zpráva (1) / událost týdne (177) / video (2) / videoart (16) / videohra (49) / web (37) / zoom (146)

Cinepur #107 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? II. část. (Vít Janeček, glosa)

Noir Film Festival / Cesty přes zamlžené hranice (Jindřiška Bláhová, report)

Oxenfree / O vztazích a rádiových frekvencích (Jan Švelch, videohra)

MFF Locarno / Ten druhý festival (Jakub Felcman, report)

Líná zátoka / Kdo kanibalizuje koho (Jiří Blažek, kritika)

Rozhovor s Kentem Jonesem / Cinefilie není speciální reflexe filmu a světa (Anna Kopecká, Jakub Felcman, rozhovor)

+ více...