Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Tvorba Víta Zapletala je už od jeho krátkých studentských filmů maximálně otevřená interpretacím. Zakládá se na vágním načrtávání postav a fikčních světů, redukci explicitních významů na minimum a vkládání nejasných, na kontextu nezávislých situací do vyprávění. V kontemplativním, observačním stylu dlouhých záběrů, který programově vytěsňuje nediegetickou hudbu a těží z účasti neokoukaných neherců, otevírají jeho filmy cestu k všedním i mimořádným lidským emocím, ale i k neřešitelným filosofickým problémům. Například v pětiminutovém Pokoji (2008) si uvědomujeme osamělost fyzicky nemohoucí stařenky přemítající při pohledu na děti za oknem o uplynulém životě a vystavené každodenním drobným selháváním těch, kteří se o ni doma starají. Zapletalův celovečerní debut Prach pokračuje v této linii: mlčení, introspekce a střety šesti příbuzných shromážděných kolem umírajícího otce ve venkovském domě nás v intimním vztahovém dramatu odvádí spíše k latentní vrstvě díla, s níž může i nemusí souznít divákova senzitivita, empatie, dosavadní životní zkušenosti se situacemi umírání rodičů a hroucení partnerských vztahů. „Naivní“ typ recepce orientovaný na vývoj příběhu a jeho jasně artikulovaný význam je ztěžován Zapletalovým záměrem nabízet divákům raději sítě podnětů k identifikaci s tématem a k promýšlení jeho souvislostí nežli uzavřená díla.

Prach se v nás snaží vzbuzovat pocit vše prostupující rozpornosti, nejednoznačnosti existenciálních zákonitostí. Úvodní citáty o původu bolesti - jeden biblický, druhý od Nietzscheho - vedle sebe působí jako konfrontace pohledů na realitu jako na osudovou danost a na individuálně uchopitelný komplex příležitostí. Důsledně kontrastní a tím i poněkud prostá je i charakterizace dvou synů nemocného otce, z nichž mladší Jiří ztělesňuje módní étos těkavé flexibility, kdežto staršího Libora vede jeho vnitřní založení i běh událostí k pasivnímu spočinutí a trpělivému čekání. Zatímco hodnotový svět Libora se nám odhaluje od počátku filmu (je věřící, obklopuje se knihami, odmítá umístit otce do nemocnice a domácí péče o něj mu přijde samozřejmá), vnitřní svět Jiřího je pro nás krom jeho náklonnosti k mobilnímu telefonu téměř do finále záhadou. Oproti Liborovi, který se do těžkých úkolů pouští proto, že před nimi už všichni ostatní utekli, a jehož by mnozí označili za muže včerejška, vede Jiří život na volné noze strukturovaný rytmem pracovních zakázek zavádějících jej i do zahraničí. Libor o rodičích uvažuje jako o závazcích, Jiří v nich i ostatních „blízkých“ vidí neatraktivní dočasné zakázky k odmítnutí, protože by mu narušily lepší kšeft. Jeho věta „mě už to nebaví“ dovršuje sérii binárních opozic mezi dvěma životními styly, stupni duševní vyzrálosti, přístupy k životním kalamitám.

Zapletal však v Prachu nechává promlouvat raději neživé věci, nežli své postavy, jež zhusta obklopuje výmluvnými kulturními artefakty (reprodukcemi obrazů, knihami, obaly gramodesek). Jeho posedlost intertextem přerůstá až do okatých explikací vlastních režijních postupů. Nedlouho po kuchyňské scéně laškování manželů s mrtvou rybou působící kvůli topornosti neherců jako sušší verze improvizovaného výstupu s korýši z Annie Hallové skutečně spatříme v bytě jiného páru plakát Woodyho Allena. Prach je dále plný audiovizuálních kompozic zátiší a netrvá dlouho, než se objeví postava s malířskými sklony obhajující právě zátiší jako formu, v níž neživé věci promlouvají o realitě a jejích transcendentálních přesazích. Především v úvodu filmu představují zátiší působivé střety souběžných, rozporných existenciálních stavů: v prázdné šnečí ulitě odložené na stole a doprovozené ptačím zpěvem a šumem větru se pojí mrtvé s nesmrtelným, v kočce ohledávající bezvládné tělo otce živé s umírajícím, odhledem ke staré fotografii z mládí se vyjeví zašlý čas lidského života, jehož dvě vzdálené fáze sdílí jeden prostor podobně jako ve výše vzpomínaném Pokoji. Právě Zapletalova soustavně užívaná zátiší ozvláštňují jeho spíše konvenční stylistické volby a odlišují jeho rukopis od jiných artových tvůrců i jeho modernistických režijních vzorů.