Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Prach / Binárními opozicemi proti složitosti života
kritika / český film / Tomáš Gruntorád / 5. 12. 2016 / komentáře (1)
Tvorba Víta Zapletala je už od jeho krátkých studentských filmů maximálně otevřená interpretacím. Zakládá se na vágním načrtávání postav a fikčních světů, redukci explicitních významů na minimum a vkládání nejasných, na kontextu nezávislých situací do vyprávění. V kontemplativním, observačním stylu dlouhých záběrů, který programově vytěsňuje nediegetickou hudbu a těží z účasti neokoukaných neherců, otevírají jeho filmy cestu k všedním i mimořádným lidským emocím, ale i k neřešitelným filosofickým problémům. Například v pětiminutovém Pokoji (2008) si uvědomujeme osamělost fyzicky nemohoucí stařenky přemítající při pohledu na děti za oknem o uplynulém životě a vystavené každodenním drobným selháváním těch, kteří se o ni doma starají. Zapletalův celovečerní debut Prach pokračuje v této linii: mlčení, introspekce a střety šesti příbuzných shromážděných kolem umírajícího otce ve venkovském domě nás v intimním vztahovém dramatu odvádí spíše k latentní vrstvě díla, s níž může i nemusí souznít divákova senzitivita, empatie, dosavadní životní zkušenosti se situacemi umírání rodičů a hroucení partnerských vztahů. „Naivní“ typ recepce orientovaný na vývoj příběhu a jeho jasně artikulovaný význam je ztěžován Zapletalovým záměrem nabízet divákům raději sítě podnětů k identifikaci s tématem a k promýšlení jeho souvislostí nežli uzavřená díla.
Prach se v nás snaží vzbuzovat pocit vše prostupující rozpornosti, nejednoznačnosti existenciálních zákonitostí. Úvodní citáty o původu bolesti - jeden biblický, druhý od Nietzscheho - vedle sebe působí jako konfrontace pohledů na realitu jako na osudovou danost a na individuálně uchopitelný komplex příležitostí. Důsledně kontrastní a tím i poněkud prostá je i charakterizace dvou synů nemocného otce, z nichž mladší Jiří ztělesňuje módní étos těkavé flexibility, kdežto staršího Libora vede jeho vnitřní založení i běh událostí k pasivnímu spočinutí a trpělivému čekání. Zatímco hodnotový svět Libora se nám odhaluje od počátku filmu (je věřící, obklopuje se knihami, odmítá umístit otce do nemocnice a domácí péče o něj mu přijde samozřejmá), vnitřní svět Jiřího je pro nás krom jeho náklonnosti k mobilnímu telefonu téměř do finále záhadou. Oproti Liborovi, který se do těžkých úkolů pouští proto, že před nimi už všichni ostatní utekli, a jehož by mnozí označili za muže včerejška, vede Jiří život na volné noze strukturovaný rytmem pracovních zakázek zavádějících jej i do zahraničí. Libor o rodičích uvažuje jako o závazcích, Jiří v nich i ostatních „blízkých“ vidí neatraktivní dočasné zakázky k odmítnutí, protože by mu narušily lepší kšeft. Jeho věta „mě už to nebaví“ dovršuje sérii binárních opozic mezi dvěma životními styly, stupni duševní vyzrálosti, přístupy k životním kalamitám.
Zapletal však v Prachu nechává promlouvat raději neživé věci, nežli své postavy, jež zhusta obklopuje výmluvnými kulturními artefakty (reprodukcemi obrazů, knihami, obaly gramodesek). Jeho posedlost intertextem přerůstá až do okatých explikací vlastních režijních postupů. Nedlouho po kuchyňské scéně laškování manželů s mrtvou rybou působící kvůli topornosti neherců jako sušší verze improvizovaného výstupu s korýši z Annie Hallové skutečně spatříme v bytě jiného páru plakát Woodyho Allena. Prach je dále plný audiovizuálních kompozic zátiší a netrvá dlouho, než se objeví postava s malířskými sklony obhajující právě zátiší jako formu, v níž neživé věci promlouvají o realitě a jejích transcendentálních přesazích. Především v úvodu filmu představují zátiší působivé střety souběžných, rozporných existenciálních stavů: v prázdné šnečí ulitě odložené na stole a doprovozené ptačím zpěvem a šumem větru se pojí mrtvé s nesmrtelným, v kočce ohledávající bezvládné tělo otce živé s umírajícím, odhledem ke staré fotografii z mládí se vyjeví zašlý čas lidského života, jehož dvě vzdálené fáze sdílí jeden prostor podobně jako ve výše vzpomínaném Pokoji. Právě Zapletalova soustavně užívaná zátiší ozvláštňují jeho spíše konvenční stylistické volby a odlišují jeho rukopis od jiných artových tvůrců i jeho modernistických režijních vzorů.
Prach (ČR, 2015, IMDb)
Režie: Vít Zapletal. Scénář: Vít Zapletal, Václav Hrzina. Kamera: Ondřej Belica. Střih: Jiří Procházka. Hudba: Robert Křesťan, Jiří Vašíček. Hrají: Radek Valenta, Hana Jagošová, Vojtěch Poláček, Eliška Stejskalová, Filip Truksa ad., 98 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 11. 8. 2016).
Prach (ČR, 2015, IMDb)
Režie: Vít Zapletal. Scénář: Vít Zapletal, Václav Hrzina. Kamera: Ondřej Belica. Střih: Jiří Procházka. Hudba: Robert Křesťan, Jiří Vašíček. Hrají: Radek Valenta, Hana Jagošová, Vojtěch Poláček, Eliška Stejskalová, Filip Truksa ad., 98 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 11. 8. 2016).
Přečteno 4224x
Článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
3.8 /10
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
komentáře
Vít Zapletal (12.12.2016 15:40)
Zdravím. Film Annie Hall jsem nikdy neviděl. To jen tak pro zajímavost, kritikova interpretace je samozřejmě zcela legitimní :-) Záběry typu zátiší jsem si také před dokončením filmu nikdy nepojmenovával jako "zátiší", ale prostě jako "záběry bez lidí", takže nebylo vůbec záměrem, aby se postava s malířskými sklony při replice o malování zátiší vyjadřovala k formě filmu. Interpretace je ale samozřejmě i tady zcela legitimní… Píšu to jen pro inspiraci, na co si v budoucnu případně dát pozor. Text mi jinak přijde velmi přesný. Díky za zájem o takto okrajové filmy. V. Zapletal
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Hranice klimatického hraní / Terra Nil
Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna
KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána
KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce
KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici
DALŠÍ Z RUBRIKY český film
Hora dokumentární / Lucie Králová
Proměnit svůj první film v první film na světě
Kentusácká vlna / Spiknutí holčičích hoven
„Všechno v mých filmech se stalo“ / Bára Anna Stejskalová
Piargy / Magický realismus ve Slovenském štátě
Něžný vypravěč dětských příběhů / Jiří Hanibal
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Obrazy starého světa / Služebníci
Balzám zdatných alchymistů / Alchymická pec
Kroužení kolem banálních pravd / Krajina ve stínu
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016
Z obsahu tištěného čísla:
Jason Bourne / Štěpení neposlušných atomů (Ondřej Pavlík, kritika)
Ester Nemjóová / Fantaskní světy a nové země (Eliška Děcká, český talent)
Lily Lane / Matní běsi (Lucie Česálková, kritika)
Takaši Miike / Autor bez domova (Antonín Tesař, portrét)
Chrlení rotaček, chrčení zdviží / Rytmus, tempo a přestávka jako atributy národního stylu (Jaromír Blažejovský, téma)
Prach / Binárními opozicemi proti složitosti života (Tomáš Gruntorád, kritika)