Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Krotitelé duchů / Duchové patriarchální minulosti

Krotitelé duchů / Duchové patriarchální minulosti

kritika / Martin Šrajer / 24. 11. 2016

Dlouho před premiérou nového filmu Paula Feiga se dalo vytušit, že děsivější než duchové z fikčního světa Krotitelů duchů budou nenávistné reakce uživatelů sociálních sítí, odmítajících akceptovat čtveřici hereček v hlavních rolích. Hysterie vyvolaná rebootem jednoho z ikonických filmů reaganovské Ameriky, v němž se z party vědců díky volnému trhu stanou úspěšní podnikatelé a celonárodní hrdinové, sděluje mnoho (nepěkného) zejména o vyspělosti filmového publika. Podobně jako v případě adaptace erotického bestselleru Padesát odstínů šedi však šla stranou otázka, co film sděluje sám o sobě.

S genderovými stereotypy si pohrávali již původní Krotitelé duchů, kteří nabídli alternativu k testosteronovým svalovcům osmé dekády. Teprve internetoví diskutéři populární komedii proměnili v nedotknutelný symbol svých klukovských let. Feminizaci filmu pak vnímali, zdá se, jako útok na vlastní maskulinitu, potažmo jako znejišťující doklad toho, nakolik pružná genderová identita ve skutečnosti je. Obavy z inverzního užití jazyka „mužských“ filmů ve Feigových Krotitelích nejnápadněji naplňuje postava urostlého recepčního Kevina. S ohledem na svůj nízký intelekt není použitelný jinak než jako erotický objekt k naplnění (ženské) vizuální slasti, čímž film zdánlivě převrací sexistický stereotyp neschopné sekretářky. Představitel severského boha hromu a blesku Chris Hemsworth ovšem Feigovi podobně jako Jason Statham ve Špiónovi slouží coby zdroj gagů založených naopak na skálopevném mužském přesvědčení o vlastní kompetentnosti. Ženy ve Feigových filmech stejnou sebejistotou nevynikají. Nevěří samy sobě, protože nemají důvěru svého okolí. V podstatě celá zápletka Krotitelů duchů stojí na pochybování o tom, co hrdinky říkají a dělají.

Poukazují-li ženy na existenci duchů, jejich počínání je interpretováno jako snaha vydobýt si mediální pozornost. Zosobněním toho, jak paralyzující může být nedůvěra ve vaše epistemologické schopnosti, je ve filmu Erin. S nedůvěrou se potýká od dětství, kdy rodiče i spolužáky marně přesvědčovala, že ji straší duch zlé sousedky. Porozumění našla teprve u Abby, s jejíž podporou se poprvé odváží veřejně přihlásit k tomu, o čem musela podstatnou část svého života mlčet. Krotitelé duchů tak nabízejí archetypální feministický narativ o vymanění se z osidel patriarchátu, získání ztraceného sebevědomí a nabytí schopnosti mluvit o své zkušenosti. Odmítnutí řádu se ale neobejde bez následků. Za své přiznání je Erin vyloučena z univerzity a společně s trojicí parťaček se snaží realizovat mimo zapouzdřenou akademickou sféru. Teprve v závěru starosta New Yorku přistoupí na tajné financování krotitelek, které se tak oproti svým předchůdcům musejí spolehnout na podporu zvnějšku. Plné odpoutání se od zavedených struktur a suverénní vítězství „dívčí síly“ zatím zjevně není možné.

Podobnému ponížení jako čtveřice krotitelek musel v životě čelit i filmový zlosyn jménem Rowan, který se ovšem frustraci nahromaděnou za léta šikanování rozhodl obrátit proti společnosti. Když se ve druhé polovině vyprávění promění v ducha, který na sebe může vzít libovolnou podobu, můžeme ho číst jako zástupce záštiplných internetových diskutérů, rovněž dle libosti měnících svou virtuální identitu. Podle filmu jsou to právě zakomplexovaní sociopati jako Rowan, jejichž vinou musíme zas a znovu čelit duchům zdánlivě překonané minulosti. Není jistě náhoda, že duchové na sebe během akčního finále berou podobu puritánů, kteří upalovali čarodějnice, zlověstných mužů ve fracích a cylindrech nebo Strýčka Sama, zosobňujícího agresivní a destruktivní podstatu mužského principu. O místech někdejších masakrů nás navíc průběžně zpravuje amatérská historička Patty, která si coby Afroameričanka ještě bolestivěji než její kolegyně uvědomuje houževnatost některých předsudků.

Prvním paranormálním jevem, s nímž jsou hrdinky konfrontovány, je duch ženy ve viktoriánských šatech, kterou její otec před desítkami let zavřel do sklepa. Negativní důsledky tohoto aktu podmanění očividně přetrvaly do 21. století. Podobně lze jako komediálně nadsazenou a shovívavou připomínku zla napáchaného na marginalizovaných členech společnosti během staletí patriarchální nadvlády vnímat celý film.

Krotitelé duchů (Ghostbusters, USA, 2016, IMDb)
Režie: Paul Feig, scénář: Paul Feig, Katie Dippold, kamera: Robert D. Yeoman, hudba: Theodore Shapiro, hrají: Melissa McCarthy, Kristen Wiig, Kate McKinnon, Leslie Jones, Cecily Strong, Chris Hemsworth ad., 117 minut, distribuce: Falcon  (premiéra v ČR 28. 7. 2016).

Krotitelé duchů (Ghostbusters, USA, 2016, IMDb)
Režie: Paul Feig, scénář: Paul Feig, Katie Dippold, kamera: Robert D. Yeoman, hudba: Theodore Shapiro, hrají: Melissa McCarthy, Kristen Wiig, Kate McKinnon, Leslie Jones, Cecily Strong, Chris Hemsworth ad., 117 minut, distribuce: Falcon  (premiéra v ČR 28. 7. 2016).

Přečteno 739x

Článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.2 /5

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #110

#110

duben 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

American Honey / Leporelo sociální lyriky

Snowden / Velký bratr tě sleduje

Příchozí / Test hollywoodské gramatiky

Noční zvířata / Glamour estetika a žánrová transgrese

Frankofonie / Cesty umění

Rogue One / Ukradené plány na Star Wars pro dospělé

Červená želva / Sen o globálním jazyku

Paterson / Paterson z Patersonu


DALŠÍ Z RUBRIKY

Nejlepší filmy roku 2016

Síla boxovat, síla prohrávat / Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho

Život přečerpán / Já, Daniel Blake

Legion / Přivrácená strana superhrdinské televize

Cannes: Dva týdny režisérů zahájí nový film Claire Denis

James Gray a Brad Pitt se společně vydají na Neptun

Scorseseho zabřednutí do křesťanské bažiny / Mlčení

Do Cannes se probojoval krátký slovenský film Atlantída, 2003


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Snowden / Velký bratr tě sleduje

24 týdnů / Právo na (vlastní) život

Boj / Válka bez vítězů

Naše malá sestra / Než rozkvetou třešně

Revenant: Zmrtvýchvstání / Oscara, nebo život


RUBRIKY

anketa (21) / český film (62) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (116) / editorial (84) / fenomén (65) / festival (43) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (677) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (540) / objev (3) / pojem (36) / portrét (2) / profil (91) / reflexe (24) / report (89) / rozhovor (147) / scénář (4) / soundtrack (30) / téma (814) / televize (77) / tisková zpráva (1) / událost týdne (171) / video (2) / videoart (16) / videohra (48) / web (36) / zoom (146)

Cinepur #107 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

Dva režimy časovosti / Živé obrazy v raném díle Wernera Schroetera (Jiří Anger, téma)

Čekání na deadline / Krásná smrt Ludvíka XIV. (Matěj Nytra, téma)

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? II. část. (Vít Janeček, glosa)

Lily Lane / Matní běsi (Lucie Česálková, kritika)

Jason Bourne / Štěpení neposlušných atomů (Ondřej Pavlík, kritika)

Čas jako duchovní kategorie / Filmy Bély Tarra a Lászla Krasznahorkaie (Janis Prášil, téma)

+ více...