Rapl / Kuneš řeší komplikovaný případ české televizní tvorby

Otázka, jestli u nás vzniká takzvaná quality TV, či nikoli, se v čase předcházejícím nynější podzimní sezóně, stala opět součástí veřejných diskuzí. Zejména jedna z horlivých facebookových debat, ve které se sešli zástupci České televize, filmoví publicisté a laičtí diváci, ale výmluvně ilustrovala hlavně fakt, že pod nadužívaným, značně ošemetným pojmem “kvalitní televize” si dnes každý představuje, co se mu zrovna hodí. Ředitel programu ČT Milan Fridrich v tomto vlákně označoval za “quality TV” prakticky jakýkoli původní seriál, který veřejnoprávní televize v posledních letech vyprodukovala, od kriminálních Případů 1. oddělení po zbrusu nový sitcom Kosmo. Kamil Fila naopak rezolutně odmítal připustit, že by si cokoli z domácí tvorby tuto nálepku zasloužilo. Další diskutéři se většinou shodli jen na tom, že dle jejich vlastních měřítek u nás televize příliš “kvalitně” nevypadá. Vpravdě babylonské zmatení jazyků nepřímo odhalilo, že realita je v tomto případě trochu komplikovanější a jen těžko zachytitelná do neudržitelných, nešťastně vytyčených maxim “kvalita ano” a “kvalita ne”. Málokterý současný seriál přitom tuto komplikovanou realitu české televizní tvorby vystihuje tak, jako nová veřejnoprávní kriminálka Rapl, která zcela cíleně stojí na pomezí moderních zahraničních trendů a domácích tradic.

Předně bychom měli zapomenout, že vůbec existuje něco jako “kvalitní televize” - pojem, který dnes více zastírá a mate, než aby objasňoval. Rozhodně ale existují konkrétní americké, britské nebo skandinávské vzory, které si ve světě vydobyly renomé prestižních dramat a jimiž se naši tvůrci nepochybně inspirují. Rapl je například Českou televizí vyzdvihován jako její historicky první spin-off – seriál, jehož hrdina (rázovitý detektiv Kuneš) již dříve figuroval v předchozím seriálu týchž autorů (Cirkus Bukowsky). Evidentně má jít o signál, že “jdeme s dobou” a že dokážeme napodobovat výrobní strategie elitní světové stanice, jakou je třeba AMC, která v současnosti vysílá právnický seriál Volejte Saulovi, spin-off populárního Perníkového táty. Jenže zatímco “Saul” významně těží ze statusu svého uznávaného předchůdce, považovaného za benchmark soudobé televizní dramatiky, Rapl naopak žehlí, cizeluje a zpřístupňuje to, co se minule příliš nepovedlo. Navzdory několika kladným recenzím, vyzdvihujícím na naše poměry dobře zvládnutý “filmový styl” režiséra Jana Pachla, totiž Cirkus Bukowsky u koncesionářů příliš neuspěl. Od pilotního dílu se sledovanost pomaličku propadala až k hranici čtyř set tisíc diváků na konci druhé sezóny. Rapl si naopak u domácího publika zatím vede mnohem lépe – během úvodních pěti týdnů nikdy neklesl pod hranici jednoho milionu. Také z tohoto důvodu má smysl jej vnímat ne v obecných souvislostech quality TV, ale v souvislosti několikaletých snah ČT o co nejpřirozenější zapojení zahraničních vlivů do tuzemského prostředí.

Trampoty Nestora Bukowského – pedagoga-sukničkáře, který se po násilné smrti své studentky-milenky ocitá v nuceném exilu a zjišťuje přitom, že zdědil cirkus – se mohly divákům zdát příliš výstřední a nesrozumitelné. Společně s nezvladatelným alkoholikem Kunešem navíc Bukowsky utvořil dvojičku typickou pro zámořské hard-boiled detektivky, které u nás nikdy nepatřily mezi populární čtivo. Rapl oproti tomu vychází návykům českého televizního publika o poznání více vstříc.

Kuneš je za svoje násilnické výboje hned v úvodu deportován z Prahy do Jáchymova, kde jej čeká nejen partička místních detektivů, ale také pochopitelně série případů. A právě tento koncept, kdy policejní kolektiv v každé z hodinových epizod řeší jednu uzavřenou kauzu, spíše odpovídá konzervativní české představě o televizní kriminálce. Česká televize se jej držela už v normalizačním Malém pitavalu, který dodnes reprízuje, a úspěšně na něj navázala v mnoha porevolučních detektivních seriálech. Jenže Rapl se tomuto modelu přesto odmítá zcela podvolit. Od prvního dílu je patrné, že Kuneš si do Krušných hor přiváží tajný úkol, který se bude táhnout napříč celou sérií. A v epizodách čtyři a pět, jež pátrání poprvé stáčí dovnitř vyšetřovacího týmu, se tato Kunešova mise výrazně protne s dílčími případy. Rapl tak určitě není klasickou českou krimisérií, ale pokusem sloučit tradiční epizodický model s komplexnější detektivkou světového střihu (Most, Temný případ), v níž se vyšetřování, vedené rozporuplnými figurami, vyvíjí pozvolněji.

Rapl obsahuje celou řadu podobně hybridních postupů, které nejednou vybudí k opatrnému nadšení. Příslib invence a odvahy ale většinou rychle zchladí zjevná tvůrčí neobratnost. Překvapivé zapojení horečnatých flashbacků v páté epizodě, u kterých si vzhledem ke zdravotnímu stavu nadporučíka Lupínka nemůžeme být jisti jejich spolehlivostí, bryskně pohřbí doslovná “vysvětlovačka” v závěru, jejíž pravidelný výskyt je bohužel morem celého seriálu. Případ vraždy na mysliveckém honu nesměle zaflirtuje s tradicí společensko-kritické skandinávské krimi, když nešťastný osud oběti naváže na její komunistickou minulost. Jde však o krotký, osamocený náznak toho, kam by se autoři potenciálně mohli vydat, pokud by se rozhodli svůj žánrový seriál vystavět na důkladné reflexi národních traumat. Přesvědčivě tak působí hlavně major Kuneš, výbušný policajt z obdobného těsta jako britský Luther, kterého však Hynek Čermák hraje jako skálopevného samotářského bručouna, jejž ženská náruč příliš nezajímá.

Raplovi již někteří publicisté vytkli, že stejně jako Cirkus Bukowsky buduje téměř výhradně mužský svět, kterému vládnou mizogynní postoje. A je pravda, že ženské postavy jsou zde vytěsněné na okraj, do pozice bezmocných obětí, vzlykajících partnerek, proradných šlapek a přinejlepším druhořadých parťaček. Sluší se ale dodat, že tatáž kritika se nedávno snášela také na mnohem prestižnější žánrově spřízněné dílo – první řadu Temného případu, z nějž Rapl mimo jiné přebírá okultní ráz sériových mordů. Pachlův seriál se ale “prohřešuje” ještě něčím, co shodou okolností sdílí s konkurenční, totožně situovanou Pustinou kabelové HBO. Nahlíží na české pohraničí ze zřetelně městské perspektivy, ve které se mísí jakési okouzlení ponurou, zchátralou exotikou a představou, že tato exotická krajina je obydlená převážně výstředními podivíny – vyšinutými blázny a chasníky, kteří v chlívě na slámě przní svoje ženy. “Vesnice, to je jedna velká žumpa,” sebemrskačsky zazní z úst starého opilého myslivce. Jáchymovská kriminálka se mezitím musí díl co díl vyrovnávat s tím, že Pražák Kuneš na všechno přijde jako první. Není tak divu, že podle statistik zaujal Rapl zejména vysokoškoláky, tedy ty, kteří s podobně bezútěšnou realitou běžně nepřijdou do styku. Pro ty ostatní je tu zřejmě Mattoni.

Rapla bychom přesto měli chápat jako posun správným směrem. Zdá se, že Česká televize pomalu překonává fázi, ve které při vývoji nových seriálů spíše tápala a potýkala se s nedorozuměním. Případ První republiky, kdy tvůrci měli ambice dělat náročnější historické drama ve stylu Panství Downton, zatímco televize požadovala vstřícnou soap operu, se snad v nejbližší době opakovat nebude. Rapl je kriminálka dobře vědomá svých světových vzorů i domácích veřejnoprávních limitů – možná nevyrovnaná, ale právě ve svojí nevyrovnanosti inspirativní. “Svítá čím dál dřív,” zpívá se v Raplovi na konci jeho efektní znělky. Tak nezbývá než doufat, že až příště ČT zase přehodí nějakou tu spin-offovou výhybku, bude svítat taky. Akorát na ještě lepší časy.