Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Karlovy Vary jako hypertext

Karlovy Vary jako hypertext

report / festival / Antonín Tesař / 2. 9. 2016

Jestli letošní ročník festivalu v Karlových Varech ukázal něco nového, byla to stále sílící přítomnost různých společností, které skrze akci prezentují svou produkci. Karlovarský festival má, jak se to u filmových přehlídek očekává, výrazně hypertextový charakter. Klíčová česká filmová událost slouží do značné míry jako rozcestník směřující k mnoha jiným událostem domácího i světového dění v kinematografii. Koncentrují se zde předpremiéry distribučních i českých filmů a seriálů, objevují se nové talenty, pořádají se diskuse o aktuálních trendech, prezentují se filmy z prestižních světových festivalů, uvažuje se o nových distribučních kanálech. Otiskují se do něj proudy a tlaky, které by jinak možná nebyly ani vůbec viditelné – těžko například říct, zda by bez loňského ročníku se silnou českou účastí vůbec vznikla představa, že v současnosti zakoušíme nástup „nové silné generace českých filmařů“. Zcela klíčové přitom je, že o žádný jiný český festival se ani zdaleka tolik nezajímají česká média. Být ve Varech znamená mít jedinečnou příležitost zviditelnit se v rozsahu, kterého je jinak velmi těžké dosáhnout.

Karlovarské šepoty

Vary zůstávají událostí definovanou prudkými kontrasty. Akce oslovující prakticky celé spektrum domácích médií od bulváru přes mainstreamové televize a deníky až po okrajové artové časopisy věnující se filmovému umění stále zůstává terénem bizarních setkání nebo spíš bizarních míjení. V jednom sále mohou diváci přihlížet tomu, jak Marek Eben zpovídá Jeana Reno pro svůj pořad Na plovárně, zatímco v jiném se publikum oddává kontemplativní pomalé spirituální filmové enigmě jménem Mimózy (Mimosas). Velká část filmů, které festival prezentuje, zůstává pro spotřební média obtížně přijatelná. Není proto divu, že největší pozornost si z celého festivalového programu získala celosvětová premiéra koprodukčního snímku o atentátu na Heydricha Anthropoid. Ten byl od začátku naprogramovaný jako klíčová událost akce – zahajoval celý festival bezprecedentně ve třech sálech najednou a navíc k němu jako host dorazila herecká hvězda Jamie Dornan. Béčkové evropské drama, kterým většina kritiků opovrhovala, bylo nicméně tím dílem, k němuž si čeští novináři našli nejsnadnější cestu, a to především díky jeho námětu z nedávné české historie.

Z hlediska celého profilu festivalu je daleko pozoruhodnější druhá nejdiskutovanější událost festivalu, totiž předpremiéra prvních dvou epizod televizního seriálu Pustina. HBO Europe se podařilo ve Varech udělat zásadní událost z minisérie, kterou chce nasadit do vysílání letos na podzim. Oproti Anthropoidu, který v tuto chvíli nemá českého kino distributora, je projekce začátku Pustiny vyloženě propagační událostí, klasickým hypertextem, který odkazuje divákovu pozornost někam jinam, totiž ke slavné kabelové televizi a její původní české produkci. HBO ostatně do Varů přivezla i svůj nový český dokument FC Roma a horor Polednice, který byl dokonce zařazený do soutěžní sekce Na východ od Západu. Podobným způsobem se na festivalu prezentovala i Česká televize s třetím dílem životopisné minisérie Já, Mattoni, na něž se také upřela pozornost médií.

Festival ale v posledních pár letech působí jako generátor mediálního a internetového „bzukotu“ i v ryze artové filmové sféře a v letošním roce to bylo obzvlášť zřetelné. Pro cinefily Vary dříve znamenaly bránu do programů nejprestižnějších světových přehlídek jako Cannes, Berlín nebo Locarno, ze kterých festival vybírá filmy do sekce Horizonty. Dnes nicméně tento portál střeží a filtrují čeští artoví distributoři, kteří kupují nebývalé množství filmů z těchto festivalů přímo do české distribuce. V letošní sekci Horizonty tak mělo v době zveřejnění programu festivalu dvanáct filmů českého kino distributora a třináctý (Spojené státy lásky) slovenského. Tato sekce tak ztrácí na exkluzivitě, protože diváci mají možnost velkou část (téměř polovinu) jejího programu vidět později v českých kinech (nemluvě o tom, že některé filmy z Cannes a Berlína čeští distributoři ve Varech záměrně vůbec neuvádějí). Stejně jako v případě předpremiér seriálů televizních stanic i u artových distribučních filmů má ale nasazení ve Varech důležitou úlohu pro jejich propagaci. Filmy se tu uvádějí v předpremiérách někdy s až několikaměsíčním předstihem, takže tu znovu vzniká příležitost vytvořit šeptandu podporující zájem o daný titul v kinech.

Vlk jako emblém

Za emblematický film letošního ročníku tak můžeme prohlásit poslední posmrtně dokončené dílo Jana Němce Vlk z Královských Vinohrad. To je totiž také výsostný příklad filmu-události, která je navíc založená na tom, že sama neustále odkazuje na nějaké jiné události. Není divu, že právě Vlka vypichuje Karel Och v úvodním slově festivalového katalogu. Němcův film je velmi současný v tom, že je určený pro aktivní publikum a přímo vybízí k tomu, aby se o něm mluvilo, aby představoval spíš koláž podnětných fragmentů určených k dalšímu rozebírání než komplexní celek. Fakt, že byl Vlk dokončený až po Němcově smrti a díváme se na něj až ve světě bez tohoto režiséra, ještě dotváří jeho auru díla, které žije především mimo samotné kinosály.

Němcova novinka si nakonec z hlavní soutěže odnesla zvláštní uznání poroty. Vítězství Rodinného štěstí (Ernelláék Farkaséknál) Szabolcse Hajdua naopak znamenalo triumf vkusného, tradičního evropského artu. Hajduovo rodinné drama natočené v režisérově bytě a obsazené hlavně příslušníky jeho rodiny je mimochodem v krátké době už druhý maďarský film v karlovarské soutěži, který vznikal bez podpory Maďarského filmového fondu. Stejně jako Volný pád (Szabadesés) György Pálfiho, který soutěžil v roce 2013, je i Rodinné štěstí vyvzdorovaný projekt ze státu, jehož filmová a obecně kulturní politika vyvolává mezi domácími intelektuály velké kontroverze. Samotná přítomnost filmu v soutěži je pozitivní v tom, že ukazuje odvrácenou stranu kinematografie, ze které loni vzešlo (státními institucemi posvěcené) oscarové humanistické drama o holocaustu Saulův syn (Saul fía).

Na tom, že Hajduův film v soutěži vyniká, se shodla i většina filmové kritiky. Jinak převládalo obecné nadávání na celkově nízkou úroveň soutěžních filmů. Možná ještě problematičtější než „kvalita“ zařazených filmů (o které se lze vždy nějak přít) je jejich neobyčejná různorodost. Vedle sebe tu stojí první slovenský film Jana Hřebejka Učitelka (Učiteľka), který nijak nevybočuje z jeho unaveného standardu z poslední doby, indie drama sundanceovského střihu Pořád spolu (We’re Still Together), podbízivý midcult Roberta Andó Zpovědi (Le confessioni), španělský odvar z mladého francouzského filmu devadesátých let Nová kůže (La propera pell) nebo ruský pokus o kombinaci civilnosti s groteskní zápletkou Zoologie (Zoologija). Karlovarská soutěž jako celek se těžko může stát událostí, když nemá jasněji vymezenu image, obzvlášť v současné konstelaci, kdy bojuje o pozornost s předpremiérami a filmy z jiných festivalů. Těžko se pak divit, že je ignorována nebo osočována z výběru filmů, o které jiné festivaly nestály. Festivalu může větší zacílení hlavní soutěže jen prospět, protože alespoň bude přicházet do mediálního prostoru i do festivalového okruhu s nějakým vlastním tématem, které přesáhne běžné deklarace dramaturgů, že chtějí objevovat nová jména, soustředit se na nějaký region (region sám o sobě není téma – i kdyby se Vary soustředily jen na Českou republiku, vždycky můžou z nově natočených filmů vybrat mnoho různých zástupců na základně různých klíčů) a podobně.

Odkud kam?

To, že se média soustředí na jednotlivé významné projekce, zastírá i celkové problémy s vlastní koncepcí a strukturou, s níž Vary dlouhodobě zápolí. Celkem bez povšimnutí například proběhlo letošní zrušení sekce Fórum nezávislých. Do programu se naopak dostala nová sekce Lidé odvedle zaměřená na filmy o vozíčkářích (pořádaná ve spolupráci s Nadací Sirius). Pokračuje i poněkud rozpačitá kolekce Sedm blízkých setkání, do níž vybírají své oblíbené filmy oslovení filmaři. Letos to byli čeští tvůrci, kteří do programu dostali nejprovařenější české i světové klasiky a znovu potvrdili, že režiséři nebývají ideálními festivalovými dramaturgy. I z tohoto divného mizení a vynořování se nových sekcí čiší lehká bezbřehost a nejasnost, odkud kam vlastně festivalový program směřuje.

Karlovarský festival je celkově ve velmi pohodlné pozici. Těžko si představit, že se v dohledné době objeví nějaká akce, která jakkoliv otřese jeho pozicí v domácím filmovém prostředí. Může si proto dovolit infantilně sebeironickou image, nesoudné znělky i pověst frikulínského party festu. Může si ale zároveň dovolit i mnohem odvážnější a odtažitější, nebo na druhou stranu mnohem popkulturnější a žánrovější, zkrátka mnohem jasnější a vyhraněnější soutěžní sekci, o které se bude psát zajímavěji než o prvních dvou dílech x-tého českého pokusu o napodobování zahraničních krimiseriálových vzorů, který navíc na podzim budeme moci posoudit komplet.


51. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. 1. – 9. července 2016.

Přečteno 1361x

Článek vyšel v časopise Cinepur #106, srpen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #113

#113

říjen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY report

Filmy, které musíte vidět v kině / MFF Karlovy Vary 2017

Nenápadný půvab Viennale

Staronové i nové cesty animace / Anifilm 2017

Počátek obrození Uber festivalu / 70. MFF v Cannes 2017

Na efemérních křídlech nezávislosti / festival Sundance

O čistotě duše & kvalitě masa / Berlinale 2017

Padlé hvězdy revoluce / Osobní pohled scénáristky na Berlinale 2017

Podhoubí filmu / Osobní reportáž scenáristky z Rotterdamu 2017


DALŠÍ Z RUBRIKY festival

Vítězný film z Ji.hlavy Opera o Polsku / Ukřižovat orla

Portréty v umírajících očích / 70. Festival del film Locarno

Srozumitelná jinakost / MFF Benátky

Filmy, které musíte vidět v kině / MFF Karlovy Vary 2017

MFFKV: Český film Křižáček pozvolna šálí divácké smysly

MFFKV: Vnitřní slunce září mezi řádky milostného rejstříku

MFFKV: Krásně smutný Přízrak dává zažít intenzivní stesk

MFFKV: V Arytmii nepředvídatelně těká křivka partnerské krize


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Filmy, které musíte vidět v kině / MFF Karlovy Vary 2017

Patnáct tipů z programu Karlových Varů

Scorseseho zabřednutí do křesťanské bažiny / Mlčení

Wes Anderson / Melancholik v hračkářství

Červená želva / Sen o globálním jazyku


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (119) / editorial (87) / fenomén (67) / festival (55) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (109) / komiks (10) / kritika (704) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (607) / objev (3) / pojem (36) / portrét (4) / profil (95) / reflexe (24) / report (94) / rozhovor (150) / scénář (4) / soundtrack (34) / téma (831) / televize (83) / tisková zpráva (1) / událost týdne (190) / video (2) / videoart (16) / videohra (51) / web (39) / zoom (148)

Cinepur #106 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #106, srpen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

Karlovy Vary jako hypertext (Antonín Tesař, report)

Filmová diplomacie Chinawoodu / Obrysy současné čínské kinematografie (Antonín Tesař, téma)

Současné autorské anime / Bezvládí ve světě příšer (Antonín Tesař, fenomén)

Čínský nezávislý film v tísni / Točit a přežít (Haruna Honcoop, téma)

Návštěva / Tváří v tvář člověku (Janis Prášil, kritika)

Úvod - Film v Říši středu (Lukáš Skupa, téma)

+ více...