Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Naše malá sestra / Než rozkvetou třešně

Naše malá sestra / Než rozkvetou třešně

kritika / Martin Šrajer / 18. 10. 2016

Motivem sjednocujícím filmy jednoho z nejprominentnějších japonských režisérů z generace, která na sebe poprvé upozornila v 90. letech Hirokazu Koreedy, je jídlo. Meditace nad vztahem života a smrti After Life, doku-realistický příběh opuštěných dětí Nikdo to neví i Cenou poroty v Cannes oceněné drama Jaký otec, takový syn obsahují scény, v nichž postavy tradiční japonské pokrmy připravují, konzumují nebo se o nich alespoň baví. Výjimkou není ani loňská Naše malá sestra, na čechovovském půdorysu vystavěná pocta Ozuovým dramatům obyčejných lidí (tzv. šomin-geki). Kromě věrného zachycení každodennosti tentokrát Koreeda využívá jídla a pití k charakterizaci čtyř sester. Společná výroba švestkového vína zpočátku oživuje vzpomínky sdílené pouze třemi staršími z nich. Jejich nevlastní sestra Suzu se k nim přidává až poté, co sama jednu láhev pálenky vyrobí. Zvyky své nové rodiny však přijímá, aniž by potlačila vlastní individualitu, jak prozrazuje specifická barva a chuť jejího vína. Švestkové víno je pouze jedním z řady realistických detailů se symbolickou platností, jejichž trpělivým vrstvením Koreeda i při zachování odměřeného stylu vyprávění vytváří emocionálně rezonující příběh.

Koreeda je při zohledňování přírodních cyklů a dopadu počasí na život postav srovnatelně pozorný jako Jasudžiro Ozu, v „jehož“ městě Kamakura se Naše malá sestra odehrává, a děj nechává plynout se stejnou neuspěchaností, s jakou léto přechází v podzim a zima v jaro. Strom zajišťující plody pro domácí víno stojí na zahradě tradičního japonského domu, který v záběrech s akcí rozehranou v několika plánech ožívá jako další postava filmu. Tato spřízněnost s okolním prostředím udává životní rytmus postav i rytmus vyprávění. Namísto pevně provázaných sekvencí s vlastním vývojem tvoří film řada epizod oddělených podle jednotlivých ročních období zatmívačkou. Volná kauzalita, připomínající časosběrné dokumenty, souzní s přirozeným plynutím času bez dramatických zvratů a výrazných konfliktů. Spíše observační než analytický přístup divákovi poskytuje více volnosti, než na kolik je zvyklý z filmů dramaticky sevřenějších, ale stylisticky zároveň méně rigorózních.

Také traumatizující ztráta blízkého člověka a jistoty, kterou zosobňoval, je vyjádřena prostřednictvím jídla. Suzu z ohleduplnosti vůči svým sestrám nechce otevírat bolestivé téma otcovy smrti a zprvu jim zatají, že s ním jídávala stejný pokrm z čerstvě vylovených bílých rybek. Zamlčení zdánlivě nevinné informace prozrazuje její pocit nepatřičnosti a viny za rozpad rodiny. Podobně je přechod sester do dospělosti iniciován smrtí majitelky jídelny s mořskými plody, jež byla neodmyslitelnou součástí dětství hrdinek. Výtky k přílišné hřejivosti a bezkonfliktnosti filmu pramení částečně z nenucenosti, s jakou se v něm o smrti blízkých, dospívání nebo hledání životní rovnováhy mluví, resp. mlčí. Jenom z toho, jak jsou v závěru filmu komponovány záběry, v nichž k sobě žádná ze tří mladých žen nepoutá více pozornosti než zbývající tři, je například zřejmé, že se Suzu změnila z připomínky prázdného místa v plnohodnotnou členku rodiny, která dané místo dokáže jako jediná vyplnit.

Koreeda si po celý film udržuje lehký humorný nadhled a tragické události vyvažuje humanistickou vírou v člověka, který i na smrtelné posteli touží ještě jednou spatřit kvetoucí třešně. Úcta k japonským tradicím se prolíná s nahrazováním konvenční rodinné struktury modelem výlučně ženské domácnosti. Vybudování bezpečného domova, v němž jsou dodržovány zvyky předků, ale který se zároveň obejde bez muže, vystihuje Koreedovo hledání rovnováhy mezi tradicí a modernitou. Aniž by se zříkal striktně lineárního vyprávění nebo kamery umístěné v interiérových scénách ve výši očí sedícího člověka, nahlíží témata Ozuových vrcholných filmů ze současné perspektivy. Očistná jednoduchost se snoubí s pojetím mezilidských vztahů natolik progresivním, že jde ve výsledku o jeden z nejpřesvědčivějších „ženských“ filmů loňského roku. Nepotřebuje přitom deklarovat feministické myšlenky a líčit ženy jako neohrožené bojovnice.

Přečteno 2412x

Článek vyšel v časopise Cinepur #106, srpen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /9

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #126

#126

prosinec 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Král strašidelného údolí / Lví král

Větší šachovnice, slabší figurky / Takové krásné šaty

V krajině půlnočního slunce / Slunovrat

Svět, o který se můžeme pořezat / Tiché doteky

Born To Be Wild / Narušitel systému

Harry Callahan antikomunismu / Staříci

Příliš ostré světlo / Budiž světlo

Čtyři vraždy stačí, Fritzoušku / U Zlaté rukavice


DALŠÍ Z RUBRIKY

Ve středu začíná festival krátkometrážních snímků v Praze

Konec seriálu Mindhunter? Třetí řadu Netflix odložil na neurčito

Z Parazita bude minisérie, Pon Džun-ho o projektu jedná s HBO

Smíření s džihádem a s pubertou / Mladý Ahmed

Chystá se film o Dylanovi, zpěváka ztvární Timothée Chalamet

Na Berlinale mají nakročeno Tsai Ming-Liang a Jia Zhangke

Králové a slouhové v zadrátovaných bažinách / Král Šumavy

Vymítač předsudků / Antologie města duchů


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Zaplnit prázdná místa / Chvilky

Zvířecí láska / Favoritka

Selhání systému / Střídavá péče

Příběhy, které si vyprávíme / Lekce

Východ-Západ / Švéd v žigulíku


RUBRIKY

anketa (24) / český film (90) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (100) / fenomén (73) / festival (88) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (119) / komiks (10) / kritika (823) / minikritika (113) / nekrolog (1) / novinka (751) / objev (3) / pojem (36) / portrét (13) / profil (107) / reflexe (24) / report (112) / rozhovor (164) / scénář (4) / soundtrack (47) / téma (912) / televize (106) / tisková zpráva (1) / událost týdne (250) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (64) / web (42) / zoom (159)

Cinepur #106 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #106, srpen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

Doom: Pekelný soundtrack spojuje videohry, metal a klubový experiment (Jiří Špičák, soundtrack)

Editorial 106 – Nebát se podívat jinak na Karlovy Vary a FAMU (Jindřiška Bláhová, editorial)

Hardcore Henry / Na YouTube do kina (Jiří Flígl, kritika)

Filmová diplomacie Chinawoodu / Obrysy současné čínské kinematografie (Antonín Tesař, téma)

Správní chlapi / Dysfunkční bromance po dvaceti letech (Ondřej Pavlík, kritika)

Spojené státy lásky / Agonická společnost osamělosti (Pavel Sladký, zoom)

+ více...