Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Naše malá sestra / Než rozkvetou třešně

Naše malá sestra / Než rozkvetou třešně

kritika / Martin Šrajer / 18. 10. 2016

Motivem sjednocujícím filmy jednoho z nejprominentnějších japonských režisérů z generace, která na sebe poprvé upozornila v 90. letech Hirokazu Koreedy, je jídlo. Meditace nad vztahem života a smrti After Life, doku-realistický příběh opuštěných dětí Nikdo to neví i Cenou poroty v Cannes oceněné drama Jaký otec, takový syn obsahují scény, v nichž postavy tradiční japonské pokrmy připravují, konzumují nebo se o nich alespoň baví. Výjimkou není ani loňská Naše malá sestra, na čechovovském půdorysu vystavěná pocta Ozuovým dramatům obyčejných lidí (tzv. šomin-geki). Kromě věrného zachycení každodennosti tentokrát Koreeda využívá jídla a pití k charakterizaci čtyř sester. Společná výroba švestkového vína zpočátku oživuje vzpomínky sdílené pouze třemi staršími z nich. Jejich nevlastní sestra Suzu se k nim přidává až poté, co sama jednu láhev pálenky vyrobí. Zvyky své nové rodiny však přijímá, aniž by potlačila vlastní individualitu, jak prozrazuje specifická barva a chuť jejího vína. Švestkové víno je pouze jedním z řady realistických detailů se symbolickou platností, jejichž trpělivým vrstvením Koreeda i při zachování odměřeného stylu vyprávění vytváří emocionálně rezonující příběh.

Koreeda je při zohledňování přírodních cyklů a dopadu počasí na život postav srovnatelně pozorný jako Jasudžiro Ozu, v „jehož“ městě Kamakura se Naše malá sestra odehrává, a děj nechává plynout se stejnou neuspěchaností, s jakou léto přechází v podzim a zima v jaro. Strom zajišťující plody pro domácí víno stojí na zahradě tradičního japonského domu, který v záběrech s akcí rozehranou v několika plánech ožívá jako další postava filmu. Tato spřízněnost s okolním prostředím udává životní rytmus postav i rytmus vyprávění. Namísto pevně provázaných sekvencí s vlastním vývojem tvoří film řada epizod oddělených podle jednotlivých ročních období zatmívačkou. Volná kauzalita, připomínající časosběrné dokumenty, souzní s přirozeným plynutím času bez dramatických zvratů a výrazných konfliktů. Spíše observační než analytický přístup divákovi poskytuje více volnosti, než na kolik je zvyklý z filmů dramaticky sevřenějších, ale stylisticky zároveň méně rigorózních.

Také traumatizující ztráta blízkého člověka a jistoty, kterou zosobňoval, je vyjádřena prostřednictvím jídla. Suzu z ohleduplnosti vůči svým sestrám nechce otevírat bolestivé téma otcovy smrti a zprvu jim zatají, že s ním jídávala stejný pokrm z čerstvě vylovených bílých rybek. Zamlčení zdánlivě nevinné informace prozrazuje její pocit nepatřičnosti a viny za rozpad rodiny. Podobně je přechod sester do dospělosti iniciován smrtí majitelky jídelny s mořskými plody, jež byla neodmyslitelnou součástí dětství hrdinek. Výtky k přílišné hřejivosti a bezkonfliktnosti filmu pramení částečně z nenucenosti, s jakou se v něm o smrti blízkých, dospívání nebo hledání životní rovnováhy mluví, resp. mlčí. Jenom z toho, jak jsou v závěru filmu komponovány záběry, v nichž k sobě žádná ze tří mladých žen nepoutá více pozornosti než zbývající tři, je například zřejmé, že se Suzu změnila z připomínky prázdného místa v plnohodnotnou členku rodiny, která dané místo dokáže jako jediná vyplnit.

Koreeda si po celý film udržuje lehký humorný nadhled a tragické události vyvažuje humanistickou vírou v člověka, který i na smrtelné posteli touží ještě jednou spatřit kvetoucí třešně. Úcta k japonským tradicím se prolíná s nahrazováním konvenční rodinné struktury modelem výlučně ženské domácnosti. Vybudování bezpečného domova, v němž jsou dodržovány zvyky předků, ale který se zároveň obejde bez muže, vystihuje Koreedovo hledání rovnováhy mezi tradicí a modernitou. Aniž by se zříkal striktně lineárního vyprávění nebo kamery umístěné v interiérových scénách ve výši očí sedícího člověka, nahlíží témata Ozuových vrcholných filmů ze současné perspektivy. Očistná jednoduchost se snoubí s pojetím mezilidských vztahů natolik progresivním, že jde ve výsledku o jeden z nejpřesvědčivějších „ženských“ filmů loňského roku. Nepotřebuje přitom deklarovat feministické myšlenky a líčit ženy jako neohrožené bojovnice.

Přečteno 3593x

Článek vyšel v časopise Cinepur #106, srpen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /12

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený

Cannes: Západ, Východ i Asie by potřebovaly vyšetřit

Cannes: Trojúhelník ambicí bývalého vítěze

Cannes: Ženy spoutané korzety a šílenstvím

Lehkonohá arabeska s Gretou / Křížová výprava

Strýček Júsuke na zadním sedadle / Drive My Car

Pro a proti - Francouzská depeše / Výprava na souostroví Novinařina

Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci


DALŠÍ Z RUBRIKY

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes

Dům je černý: Radikální poezie ošklivosti

Michaël Dudok de Wit: Možná zítra a možná nikdy

FixFox: Intergalaktický opravář v hřejivé české hře


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Jak vycvičit své vnitřní zvíře / Muž se zaječíma ušima

Vzpomínky na lásku / Marťanské lodě

Vydolovat dobrý příběh / Nová šichta

Vidět ticho / Sound of Metal

Řez globalizující se Indií / Bílý tygr


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (36) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (104) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (242) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1088) / mimo kino (190) / novinka (814) / pojem (36) / portrét (49) / profil (98) / reflexe (26) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (128) / událost týdne (284) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #106 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #106, srpen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

Karlovy Vary jako hypertext (Antonín Tesař, report)

Správní chlapi / Dysfunkční bromance po dvaceti letech (Ondřej Pavlík, kritika)

Horace and Pete / Život není komedie (Martin Šrajer, televize)

Spojené státy lásky / Agonická společnost osamělosti (Pavel Sladký, zoom)

Naše malá sestra / Než rozkvetou třešně (Martin Šrajer, kritika)

Současné autorské anime / Bezvládí ve světě příšer (Antonín Tesař, fenomén)

+ více...