Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Thomas Vinterberg patří od dob své Rodinné oslavy do rodiny těch evropských tvůrců (spolu s Rubenem Östlundem, Ole Giæverem, Yorgosem Lanthimosem a dalšími), kteří ve svých psychologických dramatech a podobenstvích reflektují sociální konstruovanost lidského života. V jejich filmech sledujeme vždy určitou sociální skupinu (nejčastěji rodinu či maloměstskou komunitu), uvnitř níž se rázem zhroutí dosavadní iluze jejího hladkého fungování tím, že některý z jejích členů vypadne z jasně vymezené komunitní role, diktující jak se chovat a co si myslet. S motivem rozkladu jedné sociální skupiny pracuje i Vinterbergova Komuna, jen v působivosti analýzy behaviorální podřízenosti postav diktátu vnějších sociálních norem, skupinových očekávání a nepsaných „zákonitostí“ partnerských a obecně mezilidských vztahů zůstává pozadu za mistrovskými díly tohoto typu, mezi něž můžeme počítat i Vinterbergův Hon.

Způsobuje to především Vinterbergovo rozhodnutí mít z Komuny jak komedii o radostech i úskalích spojených s komunitním soužitím (zejména v první polovině), tak psychologické drama ženy, jíž se bortí manželství a kariéra slavné televizní hlasatelky (v polovině druhé). Komuna je zároveň příkladem nostalgického retrofilmu, který nás utvrzuje v mýtu o sexuální nespoutanosti sedmdesátých let přímočarými milostnými střety postav a chce nás dojímat množstvím dobové hudby.

Hrdinové filmu, manželé Erik a Anna zdědí kodaňský rodinný dům a rozhodnou se jej sdílet s dalšími lidmi na principu komuny. Annin splněný sen prolomit stereotyp života v páru a začít žít v komuně dle volnomyšlenkářských principů volnosti, rovnosti a bratrství se obrátí proti ní i jejím úzkostlivě udržovaným ideálům, když si Erik najde milenku a začne prosazovat její přijetí do domu tónem „šéfa, který platí složenky“. Annina psychologická linie, zakládající svůj efekt na detailech její tváře a mesmerizujících výměnách pohledů se sokyní v lásce, vnáší do filmu téma goffmanovského „hraní divadla“ – ukazuje, jak lidé dramatizují své chování pro ostatní, aby sociální život hladce fungoval, a jak se stávají pouhými konstrukcemi svého okolí, zatímco se vzdalují sobě samým. Schizofrenní rozpor mezi vnitřním cítěním a jednáním vede k Anninu psychickému zhroucení přímo ve studiu a nasazení monoskopu namísto její tváře divákům ohlásí technickou závadu způsobenou neschopností lidské bytosti nadále držet předepsaný výraz.

Dalším marodem filmu je šestiletý Vilads se srdeční chorobou, hrozící jej sklátit do tří let do hrobu. Chlapec má jasno v tom, že si chce před smrtí zasouložit, ale nezájem potenciálních partnerek ze starších generací drží jeho apetit na uzdě. Zatímco Anna se stává obětí vnitřní seberegulace, sexem posedlý Vilads kolabuje v důsledku vnějších omezení – jeho tělo je v očích kolektivu příliš mladé na to, aby si mohlo užívat jako ostatní. Explicitní somatizace Annina a Viladsova strádání je dalším prvkem vzdalujícím Komunu rafinovanějším sociologickým sondám Östlundova kalibru, které krom řeči těl postav promyšleně pracují především s nuancemi jejich verbální komunikace. V Komuně má naopak sféra verbálna spíše dovysvětlující funkci – postavy se opíjejí, vztekají a pod vlivem těchto transů nám přímo řeknou vše, co jsme do té doby četli z jejich tváří.

Pasáže filmu věnované běžným aspektům komunitního soužití pak řeší klasické otázky hranic svobody nebo problém (ne)přítomnosti „šéfa“ ve skupině založené na rovnoprávnosti. Přihlížíme komickým momentům satirizujícím iluzi svobody, kdy členové domácnosti diskutují, kdo bude mýt nádobí, nebo kdy odhlasují, že finanční manko způsobené neznámo kým se odepíše na úkor všech. Vinterberg nám jako paralelu k dění v komuně nabízí diktaturu Rudých Khmerů, o jejímž vývoji opakovaně referuje Anna ve zprávách, jakožto vzor toho, kam může různými utopickými ideály, manifesty a racionalizacemi řízený model soužití dospět. Komuna tak přichází jiným, hořkosladkým způsobem k podobnému zjištění jako kruté filmy Vyšší moc či Lanthimosův Humr: v každém způsobu lidského spolubytí můžeme nalézt svobodu i vězení v závislosti na tom, jak balancujeme mezi nutností záviset na vnějších normách a ideálem žádné normy nectít.