Karlovy Vary: O dvou Mimózách a ztrátě ega
O znásilnění zde můžeme mluvit hlavně v metaforickém smyslu, jakkoli určitá forma tělesného ponižování tu rozhodně hraje roli. Riversovi bylo umožněno "přiživit se" na marockém religiózním westernu Mimózy, z jehož natáčení sledujeme několik po sobě jdoucích, nesouvislých útržků. Beduínští (ne)herci na sebe pokřikují divoce znějící arabštinou, nemotorně se škrábou do strmého kopce, padají vzad z útesu na hromadu papírových krabic. Režisér Oliver Laxe udílí pokyny o poznání distingovanější francouzštinou a sem tam vyjadřuje lehkou frustraci z právě pořízených záběrů. Sám Laxe se o Nebesích vyjadřuje pochvalně a tvrdí, že Mimózy vznikaly v ještě větším stresu, než jak je z Riversova filmu patrné. Když se ale oprostíme od touhy zjistit, jak to bylo doopravdy, vyvstává před námi subtilně kritická studie kolonialistických tendencí současných artových filmů, jež na prestižních evropských přehlídkách sbírají ceny za drsné výjevy z nehostinných exotických krajin. Ostatně, byly to právě Mimózy, které letos shodou okolností zvítězily v paralelní canneské sekci Týden kritiky.
Nebesa se mohou jevit jako těžko vysvětlitelná, spontaneitou vedená bizarnost, kde pohled do filmového zákulisí náhle vystřídá šílená zápletka s únosem režiséra, jemuž místní vytrhnou jazyk, navěsí na něj hábit z kovových cingrlátek a nutí jej k folklórnímu tanci. Rivers ale velmi přesně kopíruje a aktualizuje starší podobenství o střetu dvou kultur, uznávanou povídku A Distant Episode amerického spisovatele Paula Bowlese. Krátký příběh zasazený do fiktivního marockého města sleduje evropského profesora lingvistiky, který upadá do zajetí poté, co se při obchodování s původními obyvateli nechtěně dopustí několika společenských přešlapů. V jádru konfliktu se ale nachází především hlubší vzájemné nepochopení, které pramení už z ironického faktu, že profesor jede do Afriky zkoumat tamní kulturu, ale ve skutečnosti nerozumí jejím všedním rituálům. Rivers toto schéma přenáší do souvislostí filmového jazyka, v nichž se francouzsky hovořící tvůrce pokouší s muslimskými naturščiky natočit hraný snímek. Jenže proces, kterým se snaží výsledku dopracovat, vypadá tak trochu neohrabaně, směšně, nuceně.
Protože jsem z obou filmů viděl nejprve Nebesa, zajímalo mě, zda a do jaké míry je tento dojem z Mimóz přesný. Program karlovarského festivalu možnost tohoto přímého srovnání nabízí - Riversův film běží v sekci Imagina, zatímco Laxeho cenou ověnčené drama zakotvilo v Jiném pohledu. Možná proto, že jsem očekával stereotypizující, na jistotu hrající artovku, mě ale Mimózy pozitivně překvapily. Paradoxně to, co v Nebesích vypadá jako jednoznačná slabina filmu - vedení herců, jejichž repliky působí nepřesvědčivě a gesta křečovitě - je ve finále jedním z jeho nejsilnějších kladů. Poutníci, kteří přes poušť přepravují tělo mrtvého šejka, jsou pečlivě a přesvědčivě vykreslení jako soubor individualit. Jejich dilemata, týkající se často vlastního vztahu k islámské víře, jsou navzdory kulturním odlišnostem pochopitelná a nápaditě ilustrovaná. Značně tomu přispívá také trpělivá, malířskými kvalitami oplývající kamera Maura Herceho (mj. autora úspěšného dokumentu Kupředu smrtelně pomalu), která místo rádoby realistické, šedivě syrové těkavosti servíruje klidné, sytě zbarvené kompozice.
Navzdory svým přednostem Mimózy nejsou eufemisticky řečeno favoritem karlovarských diváků. Na večerní projekci v městském divadle se publikum zjevně nudilo, pospávalo, nebo se naopak hlasitě bavilo. Obdobně jako jiný surreálný western posledních let, Jauja argentinského režiséra Lisandra Alonsa, se totiž Laxeho film záměrně vzpírá racionálnímu vysvětlení a prostřednictvím zdlouhavé, vyčerpávající, bezcílné cesty především zkouší víru svých hrdinů (a trpělivost diváků). Možná, že ale právě tady můžeme přece jen nalézt padnoucí paralelu mezi poeticky rozvleklou, neuzavřenou poutí postav ve filmu a náročným tvůrčím procesem. Umění obvykle vzniká s určitým autorským záměrěm, který je ale tváří v tvář nevyhnutelným komplikacím nutné poupravit - opustit tvůrčí ego a vidět v problému novou šanci. Mít víru v to, že výsledek sice neodpovídá původní představě, ale třeba bude ve svojí nahodilosti ještě inspirativnější. Pokud něco Nebesa a Mimózy společně ukazují, pak tento rozkol mezi ušmudlanou, nehezkou prací a jejím překvapivě půvabným plodem.