Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Konvence extrémně dlouhého záběru získala s rozvojem digitálních technologií na popularitě. Filmaři, včetně těch autorských, ji obvykle využívají jako atrakci, která má posilovat dojem autenticity a hlouběji nás vtahovat do příběhu (německá Victoria). Ti ambicióznější, jako Alejandro González Iñárritu, skrze nekonečné, zdánlivě nestříhané kamerové jízdy dokonce otevírají diskuzi na téma realismu a fantazie (oscarový Birdman). Do této druhé kategorie bychom mohli zařadit i básnivý čínský film Kaili blues, který se po úspěchu na festivalu v Locarnu dostal také do programu letošních Karlových Varů.

Oproti Birdmanovi a Victorii tentokrát nesledujeme megalomanské pojetí nepřerušovaného záběru, trvajícího po celou, v tomto případě téměř dvouhodinovou stopáž filmu. Debutující režisér Bi Gan vystavěl svůj několikaúrovňový snímek jako zvolna gradující pouť plnou zákrut, kde jednolitá, zhruba čtyřicetiminutová sekvence představuje až vrcholný průsečík všech dějových linií.

Mezi zasněnými pohyby kamery a mimo obraz recitovanými verši, jejichž autorem je sám režisér, není lehké postřehnout, o čem všem Kaili blues vlastně vypráví. Vesnického lékaře Chena, který je ve filmu naším průvodcem, stále pronásleduje jeho dramatická minulost. V mládí strávil devět let ve vězení za to, že pomstil vraždu svého mafiánského bosse, a po návratu domů zjistil, že mu zemřela manželka. Roli pronásledovatele pak musí Chen přijmout v současnosti, když se vydává pátrat po zmizelém synovci.

Podobně jako ve filmech jiného východoasijského snílka, Apichatponga Weerasethakula, je způsob, jakým se v Kaili blues setkává nadpřirozeno s přirozeným, až zarážejícím způsobem samozřejmý a neokázalý. Je to přitom právě ona táhlá nepřerušovaná pasáž, kde mrtví najednou ožívají, z dětí se stávají dospělí, a minulost, přítomnost a budoucnost splývá v jediný celek.

Bi Gan tak dlouhý záběr pionýrsky obohacuje o zřetelně východní buddhistickou perspektivu, která je v protikladu k západnímu, dominantně lineárnímu chápání času. Rozdílným tempem plynoucí časové proudy, stejně jako představy o cestě proti těmto proudům, jsou ve filmu na mnoha místech výslovně tematizované. Odrazy postav v zrcadlech znázorňují jejich paralelní existenci v několika realitách, postrádaný synovec nachází azyl u hodináře, tikající hodiny se jako vizuální symbol znovu a znovu propisují do oprýskaných zdí, zaprášených oken a uhánějících vlaků.

Kaili blues proto není další zaměnitelný příspěvek do čím dál rozsáhlejšího seznamu festivalového "slow cinema". Odlišně pociťovaná doba trvání je tady povýšená na tvůrčí koncept, ve kterém má robustní úsek bez střihu nepostradatelný význam.