UnREAL / Křik, slzy, orgasmus
UnREAL by patrně nevznikl nebýt jedné ze showrunnerek, Sarah Gertrud Shapiro, která počátkem nového milenia otročila jako producentka v reality show The Bachelor. Pro mladou feministku byla tato práce zhmotněním zla. Nejen, že koncept, kdy si mladý, bílý, pohledný muž vybírá z plejády atraktivních žen a dívek svou budoucí manželku, je sám o sobě strašlivě stereotypní. Producenti, ke kterým patřila i Shapiro, mají navíc za povinnost soutěžící emocionálně ovládat, poštvávat je proti sobě a vytvářet vyhrocené situace, které pak vypadají dobře na obrazovce a zvyšují sledovanost. Zkrátka, když děláte reality show, potřebujete křik, slzy, orgasmus. A k tomu je třeba trochu dopomoct – někdy i morálně pochybným způsobem.
Alespoň takový obrázek o randících pořadech maluje UnREAL, kde se smyšlená show Everlasting až příliš podobá právě pořadu Bachelor konkurenční stanice ABC. Už loňská první série s vervou odhalovala všudypřítomný sexismus (objektivizované dívky v bikinách), rasovou předsudečnost (černošky nemají šanci soutěž vyhrát) a všeobecnou faleš „pohádkové romance“, za kterou se ve skutečnosti skrývá producentský kalkul a série vysoce pragmatických rozhodnutí. Druhá řada, která v těchto týdnech běží opět na Lifetimu, je tematicky dokonce ještě odvážnější – nefunguje ve vztahu k hloupé středostavovské zábavě jen jako zlomyslně nastavené zrcadlo, ale současně jako přiznaně „revolucionářský“ korektiv. Opravdová jedinečnost UnREALu však nespočívá jen v tom, že přemrštěnou formou odkrývá televizní švindly, které jsou řadě důvtipnějších diváků dobře známé, ale že zároveň dokonale šlape jako rozporuplné drama, jež má daleko k prostému moralizování.
Za občasnými přirovnáními UnREALu k „Perníkové mámě“, tedy ženské verzi seriálového klenotu soudobé Quality TV, stojí především dvojice skvostně napsaných a zahraných (anti)hrdinek. Mladá producentka Rachel (Shiri Appleby) má sklony k hysterickým záchvatům a svoje soukromá selhání kompenzuje virtuozním manipulováním s účastníky show. Její otrkaná šéfka Quinn (Constance Zimmer) zase ve studiu sortuje soutěžící do povrchních škatulek („mrcha“, „ženuška“, „blbá blondýna“), ale sama má co dělat, aby si v mužské konkurenci dokázala udržet pozici silné showrunnerky. Postupně vzkvétající „womance“ obou vnitřně rozpolcených dam, která začátkem druhé sezóny vyvrcholí společně vytetovaným válečným pokřikem „Money, Dick, Power“, je dlouho srdcem seriálu. Zejména Appleby dokáže lavírovat mezi labilní křehkostí, přirozeným ženským šarmem a psychopatickým profesním odhodláním lehce a nesmírně přesvědčivě.
Čím se však UnREAL navzdory své nepopiratelné komplexnosti poněkud vzdaluje „kvalitní televizi“ i prestižním cenám, jsou jeho nezvladatelné inklinace k „trashové“, tedy nekultivované, černočerné zábavě. Bulvární tón pochopitelně vychází z pokleslosti satirizované randící show, ale místo, aby tlumil kritické ostří seriálu, jej naopak ještě zesiluje. A co víc, trapná soap opera zde není jen se sarkastickým odstupem komentovaná, ale rafinovaně zároveň přemístěná i mezi členy štábu a jejich spletitou změť vztahů. Seriál tak čerpá z tradičně „nízkých“ kulturních zdrojů, přičemž nešetří ani šokujícími zvraty a divokými milostnými vzplanutími, předem odsouzenými k brzkému zániku. Sledovat UnREAL je místy jako pozorovat opilou halekající prostitutku, která má na sobě značkové tričko s feministickým sloganem – fascinující spektákl, od kterého nemůžete odtrhnout oči, ale zároveň intuitivně víte, že jde tak trochu o „provinilou rozkoš“.
Jak vyplývá ze tří prozatím odvysílaných dílů druhé řady, autoři se, zjevně povzbuzeni loňským úspěchem, rozhodli jít cestou ještě ambicióznější podívané. Kromě neutuchajícího ďábelského tempa epizod je mistrovským kouskem především výběr afroamerického sportovce do role „starého mládence“, kterému se v luxusním sídle mají dvořit dívky. Něco takového si přitom producenti původní reality show nikdy nedovolili, vysněnou trofejí byli dosud pouze běloši. UnREAL ovšem nepropadá naivnímu aktivismu, ale kontroverzní "rasový" casting zároveň vykresluje jako promyšlený marketingový tah, který má k obrazovkám přitáhnout ještě víc senzacechtivých diváků. V době, kdy ke globálním fenoménům patří pořady s "menšinovými" hrdiny jako Orange Is the New Black, jde o vzácně aktuální a sebereflexivní gesto, které jen stvrzuje výsadní pozici seriálu v dnešní ostré televizní konkurenci.