Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Já, Olga Hepnarová / Deník, dokument, rekonstrukce

Já, Olga Hepnarová / Deník, dokument, rekonstrukce

kritika / český film / Janis Prášil / 18. 10. 2016

Scenáristická a režisérská dvojice Tomáš Weinreb a Petr Kazda svým společným debutem Já, Olga Hepnarová rozehrála neobvyklou artovou partii, jež vzbudila rozporuplné reakce jak u široké, tak odborné veřejnosti. Těm, kdo od příběhu o poslední ženě popravené v Československu čekali nervy drásající exploatační podívanou, se dostalo minimalistického psychologického dramatu. Ti, kdo se těšili na jasně formulovanou výpověď o extrémním vztahu jedince ke světu, se mnohdy pozastavovali nad přílišnou interpretační otevřeností, podbízivým zobrazením lesbického sexu, či údajnou pseudouměleckostí a pseudofilozofičností.

Koprodukční dílo, které zahájilo sekci Panorama na letošním Berlinale, otevřeně přiznává své ambice překročit provinčnost domácí produkce. Je však třeba zároveň zdůraznit, že vzešlo především z fascinace autorů životním osudem a rozporuplným myšlenkovým světem vražednice. Na otázku, kdo byla vlastně Olga Hepnarová a proč svůj čin spáchala, dostáváme proto hned několik odpovědi. Hlavní postavu můžeme vidět jako psychicky narušenou ženu, která není schopna navázat kontakt s okolím a mstí se anonymní mase lidí za utrpení a pocit vyloučenosti. Dále ji lze vnímat jako intelektuálku, která během svých snah o nalezení místa ve společnosti naráží na lhostejnost, nezájem a nepochopení. Duševní nemoc se v tomto případě stává metaforou pro krajně existencialistický přístup ke světu a (sebe)destruktivní čin aktem vzpoury. Třetí variantou je Hepnarová coby oběť domácího násilí, šikany a nešťastné lásky. Svým činem volá po nápravě instituce člověka, rodiny a společnosti a nehumánností svého skutku upozorňuje na nehumánnost světa.

Otázky vyvolává i dramatická výstavba snímku. Překvapivě jednoduchá narativní struktura založená na epizodickém vyprávění líčí osudy antihrdinky víceméně chronologicky od jejího pokusu o sebevraždu k nalezení dočasného štěstí v náručí milenky, následovaném tvrdým pádem, zhoršující se depresí a plánováním (sebe)vraždy. Nejdramatičtější okamžiky jsou přitom zprostředkovány přísně observačním až dokumentaristickým stylem. Scéna nájezdu Hepnarové dodávkou do lidí na tramvajové zastávce, nebo okamžik její popravy šokují svou autenticitou právě díky emočnímu minimalismu. Citace z Olžiných dopisů psaných sofistikovaným literárním stylem, nebo její promluvy u soudu či s psychiatrem proto mohou zdánlivě narušovat jinak objektivní rovinu vyprávění. Právě v těchto subjektivizovaných pasážích se však daří přesvědčivě zprostředkovat děsivě rozpolcený myšlenkový svět postavy.

Jak interpretační rozvolněnost, tak protichůdnost narativních i stylistických prostředků lze vnímat v těsné souvislosti se střetem žánrových postupů dokumentárního a hraného filmu. Absolvent scenáristiky a dramaturgie Kazda a dokumentarista Weinreb se ve své hrané prvotině pokusili převést reálné události ze 70. let minulého století do fikčního světa a snažili se vytvořit podle dostupných informací věrohodný a nepředpojatý profil extrémně smýšlejícího jedince. Přílišnou fabulací a násilným vyplňováním mezer mezi fragmenty soudních a policejních záznamů o případu by se však vzdálili od skutečnosti. Je proto zajímavé o jejich snímku uvažovat jako o deníku nebo hrané rekonstrukci. Až na několik vzácných momentů, kdy jsou názory Hepnarové podrobovány reflexi, jako v případě jejího rozhovoru s obhájcem, se autorský hlas pohybuje na neutrální rovině. Tvůrci nechávají promlouvat především věrohodné fyzické herectví Michaliny Olszańské. Fotogenickou tvář představitelky hlavní role zasazují do poutavých černobílých kompozic a nechávají vyniknout nejjemnější práci s mimikou a gesty.

Psychologické drama Já, Olga Hepnarová je pozoruhodné i svou obtížnou zařaditelností do kontextu současné či relativně nedávné kinematografie. Z hlediska stylistického zpracování či tématu se sice nabízí srovnání s Pawlikowského Idou, Hanekeho Bílou stuhou či Van Santovým Slonem. Ve snímku o vražedkyni ale rezonují především vlivy domácí filmové tradice. Dílo, které se hlásí k odkazu Františka Vláčila a novovlnné estetiky, svým rozporuplným pojetím vyvolává diskuzi, čímž úspěšně tematizuje i debatu o vývoji současného českého filmu a jeho vztahu k domácímu filmovému dědictví.

Já, Olga Hepnarová (ČR, Polsko, Francie, Slovensko, 2016, IMDb)
Režie a scénář: Tomáš Weinreb, Petr Kazda, kamera: Adam Sikora, střih: Vojtěch Fric, hrají: Michalina Olszańska, Martin Pechlát, Klára Melíšková, Martin Finger ad., 105 min., distribuce: Bontonfilm  (premiéra v ČR 24. 3. 2016).

Já, Olga Hepnarová (ČR, Polsko, Francie, Slovensko, 2016, IMDb)
Režie a scénář: Tomáš Weinreb, Petr Kazda, kamera: Adam Sikora, střih: Vojtěch Fric, hrají: Michalina Olszańska, Martin Pechlát, Klára Melíšková, Martin Finger ad., 105 min., distribuce: Bontonfilm  (premiéra v ČR 24. 3. 2016).

Přečteno 1091x

Článek vyšel v časopise Cinepur #105, červen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #111

#111

červen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Pravda neexistuje / Jackie

Osamělá pouť perverzním rájem / Stát pevně

Člověk bestie / Rozpolcený

Mezery identity / Moonlight

Google Earth a fotogeničnost špíny / Lion

Feťácký nihilismus pro starší a pokročilé / T2 Trainspotting

Obyčejný žal / Místo u moře

Život přečerpán / Já, Daniel Blake


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Ženy bez vlastností / Bába z ledu

Poezie jako obraz / Poetry-filmy Jaromíra Typlta

Tvorba emocionálních krajin / Květa Přibylová

Jan Saska / S lahváčem na Oscary

Jihlava 2016 / Festival na cestě

Dokumenty na maloměstě / Několik příkladů ze současné praxe jednosálových kin

Lichožrouti / Každá ponožka se počítá

Pustina / Krajina deziluze


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Člověk bestie / Rozpolcený

Noční zvířata / Glamour estetika a žánrová transgrese

Hedi / Portrét vnitřní (r)evoluce

Jihlava 2016 / Festival na cestě

Je to jen konec světa / Stylizovaná apoteóza citů


RUBRIKY

anketa (22) / český film (62) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (117) / editorial (85) / fenomén (66) / festival (48) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (686) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (562) / objev (3) / pojem (36) / portrét (3) / profil (93) / reflexe (24) / report (91) / rozhovor (148) / scénář (4) / soundtrack (31) / téma (820) / televize (78) / tisková zpráva (1) / událost týdne (177) / video (2) / videoart (16) / videohra (49) / web (37) / zoom (146)

Cinepur #105 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #105, červen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

James White / Být smutný je v pořádku (Lucie Česálková, kritika)

Olivier Assayas vs. Cristian Mungiu / Francouzská hladkost vs. rumunská tíha (Dominika Prejdová, zoom)

Nemysli lokálně / Strategie českého mediálního fanouška (Jana Glocarová, téma)

Spotlight / Óda na dobře odvedenou práci (Michal Baranovič, kritika)

Mustang / Balada o čistotě prostěradel (Ivo Michalík, kritika)

Anomalisa / Proměna plyšové manic pixie dream girl (Anna Krejčířová, kritika)

+ více...