Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Nikdy nejsme sami / V pasti a v panoptiku

Nikdy nejsme sami / V pasti a v panoptiku

kritika / český film / Antonín Tesař / 11. 10. 2016

Když se bratři Dardennové, Cristian Mungiu nebo Andrea Arnold pouštějí do sociálně kritického filmového realismu, vycházejí obvykle z nějaké vyhrocené události, která postihuje několik málo ústředních postav a graduje do čím dál katastrofičtějších rozměrů. Jejich filmy jsou klaustrofobní v tom smyslu, že polapí diváka spolu s ústřední postavou do stresující, tísnivé a hrozivě vyhlížející situace a nechávají ho neustále bez oddechu sledovat její zoufalé snahy o vlastní záchranu. Saulův syn László Nemese dovedl tuhle nemožnost odpoutání od postavy do formálního extrému, ale stejný princip najdeme i v Brizého Zákonu trhu nebo Munteanově O patro níž. Všechny tyto filmy říkají, že svět je past a ukazují, jak se lidem v této pasti žije.

České sociálně kritické filmy tenhle princip obvykle obracejí naruby. Namísto jedné události svírající jednoho nebohého hrdinu sledujeme mnoho dějových linií rozprostřených mezi mnoho postav. Východiskem není jedna postava, ale spíš jedno místo, obvykle maloměsto nebo vesnice, kde se různé postavy potkávají. Stejný model najdeme napříč jinak velmi odlišnými snímky jako >Horem pádem, Čtyři slunce nebo Díra u Hanušovic. S jejich hrdiny nemáme soucítit, ale spíš jimi opovrhovat. Jejich povahy a problémy máme chápat jako symptomy různých problémů společnosti. Stejný „symptomatický“ pohled ale najdeme i v mnoha českých filmech zaměřených na jednu postavu. Ta se totiž nestává obětí situace, ale spíš svědkem mnoha různých příznačných událostí, které mají vypovídat o různých společenských neduzích. To platí pro filmy David, Já, Olga Hepnarová, Kobry a užovky, ale i pro předchozí snímek Petra Václava Cesta ven. Tak či onak, základní metaforou pro český sociálně realistický film není svět jako past, ale svět (resp. Čechy) jako panoptikum.

Se svým novým filmem do tohoto rámce dokonale spadl režisér Petr Václav. Nikdy nejsme sami je dokonce výsostně panoptikální film v tom, že většina jeho postav jsou groteskní a patologické figurky. V čele celého kabinetu sociálních kuriozit stojí hysterický hypochondrický otec rodiny v podání Karla Rodena, který ve filmu dělá v podstatě jen samé podivné věci – bere do rukou vlastní výkaly a čichá k nim, kouří s kondomem v ústech a podobně. Do podobně vyšinutých poloh ale snímek postupně tlačí i ostatní, na první pohled normálnější postavy, takže dojde na prostituci, kriminální zápletku s gangsterem na útěku, pokus o sebevraždu brokovnicí a tak dále. Ve své extrémní stylizaci a důrazu na různé podoby lásky film brousí kolem přístupu Ulricha Seidla (jehož filmy mají k panoptikální perspektivě také hodně blízko), zejména jeho trilogie o lásce. Jenže na druhou stranu nám neukáže nikdy nic skutečně zahanbujícího nebo konfrontačního, což je naopak podstata celé Seidlovy metody.

Naprostá nečitelnost dramaturgického záměru filmu se projevuje i na tom, jak spolu příliš nejde dohromady původní premisa, samotné vyprávění a styl celého filmu. Václav říká, že jeho film je o tom, jak se každý z nás vztahuje k ostatním, jak „žije skrze toho druhého naproti. Pro něj, proti němu. V adoraci, v lásce nebo v nenávisti,“ a snaží se tvrdit, že „Tento film je o dnešní době. O boji mezi temnotami, které opět začínají obcházet Evropou.“ Na jednu stranu můžeme říci, že stejnými slovy by se daly charakterizovat desítky dalších současných filmů. Na druhou ale platí i to, že zrovna tyhle, byť velmi vágní, jednotící linie nejsou v jeho snímku nijak zvlášť zdůrazněné, natožpak do hloubky tematizované. Film předvádí přehlídku sociopatů, kteří si neumí najít žádný vztah ke svému okolí, takže možná naopak spíš ukazuje, že ve skutečnosti všichni sami jsme. A stejně povrchní a roztěkaný je i jeho katalog různých „temnot obcházejících Evropou.“ Ještě hůře se hledá opodstatnění pro nejvýraznější formální prvek filmu, totiž přepínání mezi barevnými a černobílými pasážemi. Sám Václav ho zdůvodňuje proměnami v náladách jedné z hrdinek, ale tato souvislost se v celku filmu poněkud vytrácí vzhledem k tomu, kolik postav snímek paralelně sleduje. Po slibné Cestě ven se tak Václav zahrabal do bahna lokálního nadávání na poměry a dramaturgického tápání v plandavých sítích vztahů mezi podivínskými postavičkami.

Nikdy nejsme sami (ČR, 2016, IMDb)
Režie a scénář: Petr Václav, kamera: Štěpán Kučera, střih: Florent Mangeot, hrají: Karel Roden, Lenka Vlasáková, Zdeněk Godla, Klaudia Dudová ad., 105 min., distribuce: Falcon  (premiéra v ČR 7. 4. 2016).

Nikdy nejsme sami (ČR, 2016, IMDb)
Režie a scénář: Petr Václav, kamera: Štěpán Kučera, střih: Florent Mangeot, hrají: Karel Roden, Lenka Vlasáková, Zdeněk Godla, Klaudia Dudová ad., 105 min., distribuce: Falcon  (premiéra v ČR 7. 4. 2016).

Přečteno 818x

Článek vyšel v časopise Cinepur #105, červen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #109

#109

únor 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Neon Demon / Gucciho třpytivé zvratky

24 týdnů / Právo na (vlastní) život

Rodinné štěstí / Různé generace, stejné chyby

Hedi / Portrét vnitřní (r)evoluce

Kubo a kouzelný meč / Mýtus o správné rodině

Zdaleka / Jaký otec, takový syn

Lichožrouti / Každá ponožka se počítá

Sieranevada / Pohádky, rituály a rostoucí hlad


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Jan Saska / S lahváčem na Oscary

Jihlava 2016 / Festival na cestě

Dokumenty na maloměstě / Několik příkladů ze současné praxe jednosálových kin

Lichožrouti / Každá ponožka se počítá

Pustina / Krajina deziluze

Číst mezi řádky Vadí – nevadí: Česká filmová cenzura v 60. letech

Vlk z Královských Vinohrad / O Němcovi a hostech

Prach / Binárními opozicemi proti složitosti života


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Wes Anderson / Melancholik v hračkářství

Lichožrouti / Každá ponožka se počítá

Vlk z Královských Vinohrad / O Němcovi a hostech

Editorial 107

Karlovy Vary jako hypertext


RUBRIKY

anketa (21) / český film (61) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (115) / editorial (83) / fenomén (64) / festival (40) / fragment (18) / glosa (207) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (667) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (532) / objev (3) / pojem (36) / portrét (1) / profil (90) / reflexe (24) / report (86) / rozhovor (147) / scénář (4) / soundtrack (29) / téma (809) / televize (75) / tisková zpráva (1) / událost týdne (168) / video (2) / videoart (16) / videohra (47) / web (35) / zoom (146)

Cinepur #105 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #105, červen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

Hannibal / Makabrózně krásné peklo na talíři (Lucia Kajánková, televize)

Rozhovor s kameramanem Jiřím Maxou / Film ještě nezemřel (Alexandra Lipovská, rozhovor)

Mumblecore: Komunikace jako terapie. LOL. Ha ha. (Jiří Anger, fenomén)

Editorial 105 / Když se mýlí Tarantino a spol. (Jindřiška Bláhová, editorial)

ZagrebDox 2016 / Rodinná pouta v multiplexu (Vítězslav Chovanec, report)

Boj / Válka bez vítězů (Martin Šrajer, kritika)

+ více...