Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Řecká divná vlna si donedávna udržovala pozici okrajového festivalového proudu, jehož jinakost se kromě nezaměnitelné absurdní stylizace a výstředních sémantických her zakládá i na exoticky znějícím jazyku a neokoukaných hereckých tvářích. Strohou výpravu a nízkorozpočtový vizuál obvykle kompenzuje nápaditý scénář, v němž odpsychologizované postavy, vměstnané do pevně daných společenských rolí, zkoumají meze svého lidství. V souvislosti s katastrofální hospodářskou situací Řecka si proto filmoví kritici o celém „weird“ hnutí utvořili romantickou představu provokativní umělecké skupiny, která nejen že vznikla navzdory krizovým ekonomickým podmínkám, ale navíc tyto podmínky ve své tvorbě dokáže originálně reflektovat.

Když se loni Yorgos Lanthimos, čelní zástupce řecké divné vlny, zařadil s filmem Humr do evropské první ligy, mýtus o důsledné alternativě získal povážlivou trhlinu. Atraktivní mezinárodní casting, uniformní anglické dialogy a vysoké produkční kvality totiž řadí snímek do kategorie, kterou francouzští connoisseuři posměšně nazvali europuding. Dříve úsporný, jasně vyhraněný a divácky náročný koncept tak podle některých reakcí ustoupil sice štědřeji dotovanému, ale podbízivému artovému mainstreamu. Ve skutečnosti však Lanthimosovi vzestup do festivalové smetánky prospěl. Zacílení na širší publikum se pozitivně odrazilo zejména ve větší tvůrčí soustředěnosti, která režisérovým předchozím počinům, Špičáku a Alpám, citelně scházela.

Lanthimosovy snímky jsou vždy obrazem smyšlených, hermeticky uzavřených komunit, jež drží pohromadě soubor bizarních pravidel. Především proto jsou tato díla čtena alegoricky. Špičák, ve kterém autoritářský otec bůhvíproč drží pod zámkem svoje tři dospělé děti, byl například přijat jako podobenství o totalitních režimech. Takovému výkladu možná odpovídá orwellovské nakládání s jazykem, kdy se věznění potomci z výukových kazet učí newspeak zbavený veškerých asociací se svobodným životem. Už méně sem ale zapadají další excentrické rituály, které ústřední alegorickou linii neprohlubují, ale spíše ji rozmělňují v přehlídku samoúčelně vychýlených kuriozit.

V Humrovi oproti tomu Lanthimos s dvorním scenáristou Efthymisem Filippouem budují svoje dosud nejpřesvědčivější terárium, kafkovskou laboratoř, v níž jízlivě pitvají odvěký diktát tradiční společnosti: „Najdi si odpovídající protějšek, nebo buď zatracen (v tomto případě proměněn ve zvíře).“ Do krajnosti dovedené předpisy luxusního hotelu, kde čerstvě rozvedení či opuštění lidé provádí nucené námluvy, přitom trefně komentují řadu dalších reálně uplatňovaných zvyklostí. Domněnku, že partneři musí sdílet stejné rysy, zoufalou snahu protějšků tyto rysy předstírat, nebo rozšířený omyl, že příchod potomka dá nefunkční vztah do pořádku. Vyvstává tak před námi uvěřitelná, do detailu promyšlená satira, v níž postupně odkrývaná zákoutí fikčního světa dále obohacují jeho ústřední premisu.

Zádrhel filmu ale vychází najevo poté, co se děj přemístí do guerillového tábora singles, který ovládají sice jiné, ovšem neméně striktní příkazy. Problematické je už to, že autoři tyto domněle svobodomyslné samotáře uskupují do asketické, téměř sektářské družiny. Jak se navíc záhy dozvídáme, tato družina tvoří jakousi militantní bojůvku, která je s párovým světem ve vzájemném otevřeném střetu. Lanthimosův film tak ve finále neřídí důmyslná dialektická logika, ale potřeba dramatického konfliktu a jeho gradace. Rozšířený názor, že v druhé „lesní“ části snímek ztrácí dech, proto nemusí mít původ jen v náhle zvolněném tempu, ale v nedotaženém alegorickém konceptu, který se nakonec vzdává počáteční věrohodnosti ve prospěch šokantních výjevů.

Navzdory vyššímu rozpočtu a hvězdnému obsazení však Humr není otupenou, nýbrž lépe vybroušenou verzí Lanthimosových raných filmů. S herci ostatně film zachází podvratně: jindy mužný Colin Farrell dostává roli tlustého páprdy, gay Ben Whishaw se ocitá v heterosexuálním svazku, Léa Seydoux hraje bezcitnou mrchu. Řecké tvůrce paradoxně zrazuje totéž, co v minulosti – nedostatek intelektuální koncentrace a naopak přebytek nespoutané fantazie a imaginace, který se tu definitivně projevuje v rozpačitém, na oko nedořečeném závěru.