Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Scénář k Mustangovi je společným dílem debutující autorky Deniz Gamze Ergüven a zkušenější Alice Winocour. Ta se na poli celovečerního filmu představila dramatem Augustina zasazeným do druhé poloviny devatenáctého století. Příběh služebné trpící neznámou psychickou nemocí a zároveň vztahem k sebestřednému lékaři těží z tématu, které by se pod méně opatrným dohledem mohlo rozpliznout v potemnělou červenou knihovnu. Režisérka ale vsadila na sílu filmového obrazu a nebála se výklad klíčových sekvencí nechat na publiku.

Ergüven volí opačný přístup. I ona se rozhodla bít za ženská práva, tentokrát na periferii rodného Turecka, kde se emancipace v některých rodinách za posledních několik století téměř nepohnula. Na vlastní kůži to zjistí také pětice sester přijíždějících na prázdninový pobyt ke konzervativní babičce a autoritativnímu strýci. Stačí nevinné dovádění v mořských vlnách za chlapecké přítomnosti, vyložené jako otírání dámských pohlavních orgánů o mužská záda, a na střeše mezigeneračních vztahů se objeví oheň, jehož hašení a opětovné rozdmýchávání je vlastně vším, o co v Mustangovi jde.

Fabule příběhu svou jednoduchostí nejvíce ze všeho připomíná nekonkretizovanou legendu o přestupku a trestu, obsazenou jednorozměrnými a striktně neměnnými charaktery. Na jedné straně stojí sexuálně a intelektuálně probuzené mládí, na druhé přinejlepším dobrosrdečná rezignovanost. Každému musí být ihned jasné, kde se jednotlivé postavy v celém konfliktu nacházejí. Svá stanoviště neopouštějí, možnost dialogu neexistuje. Kdyby například o strýčkových motivacích a povahových vlastnostech někdo pochyboval, vynoří se znenadání na povrch jeho pravděpodobný sklon k incestu. A aby „exotické“ rozložení sil pochopil i ten poslední z evropských diváků, do jejichž řad film míří především, rozhodla se mu režisérka vypomoci i fakticky úplně zbytečným vypravěčem komentujícím aktuální a zčásti i budoucí dění. Do popředí se staví nejmladší z kvinteta děvčat, která dětsky vzdorovitým hláskem vysvětluje třeba to, že obrazy rostoucí zdi kolem stavení a instalace mříží do oken znamenají postupnou proměnu jejich domu ve vězení.

Podobně ilustrativní je také audiovizuální ztvárnění většiny sekvencí. Dlouhovlasé dospívající hrdinky se kočkují za ostrého slunečního světla. Rozzařování i toho neskrytějšího detailu na jejich přespříliš dokonalém vzezření doprovází hudba a kýčovitý rozměr stojí v cestě jiným než prvoplánovým významům. Jejich metaforičnost končí s poukazem na nespoutanost titulního lichokopytníka. Ve vyhrocených chvílích táhlé písně ustupují znepokojivým zvukům korespondujícím s občas bezradnou hereckou akcí. Snaha o moderně neklidné snímání konfliktů ruční kamerou napříč prostorem je v rámci komorního dramatu možná chvályhodná, ale špatně strukturovanou epizodu nezachrání.

Sestry se přestěhují na venkov poté, co opustily istanbulskou školu. Nutnost edukace se proto nad Mustangem vznáší po celou dobu jako jedna z mála nadějí na respektabilní budoucnost člověka bez ohledu na pohlaví a vztah dané komunity k profánním nebo sakrálním tradicím. Dostávat takové myšlenky mezi co možná nejširší spektrum diváků je pochopitelně přínosné. Navíc navzdory všemu výše vytknutému, autorčina prvotina rozhodně není nějak zásadně nepodařeným dílem. Jeho umělecké kvality se však utápí v těch společenských. Ergüven si myslí, že intimní historky kolem odborné kontroly panenských blan a průkaznosti krví potřísněných prostěradel strhnou samy o sobě. A vezmeme-li desítky i významných ocenění, za bernou minci, do značné míry se nemýlí. Naopak se trefila do momentálního vkusu porot chválících kromě filmů otírajících se o palčivé otázky spjaté mimo jiné s migrační krizí i ty tepající do problémů, které stojí mimo mediální zorné pole.

Ještě před uvedením Mustanga do kin se v tematické rovině z pochopitelných důvodů hovořilo o příbuznosti se Smrtí panen. V kontextu současné evropské kinematografie však vyvstává na mysli spíše nedávná Křížová cesta. Její hrdinka se rovněž ocitla v neprostupném soukolí dogmatických pravidel. Ta však film nazíral dostatečně empatickým způsobem na to, aby zaujal i mimo zdánlivou kritiku jednoho výkladu pravidel. Zato se nepyšní tolika vavříny.