Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Jsou hollywoodské hvězdy doopravdy na vymření?

Jsou hollywoodské hvězdy doopravdy na vymření?

glosa / novinka / Ondřej Pavlík / 8. 5. 2016

Internetový magazín Indiewire si myslí, že ano. V souvislosti s obsazením relativně neznámého herce Aldena Ehrenreicha do ikonické role mladého Hana Sola v připravovaném spin-offu série Star Wars rozvíjí tuto myšlenku ve své glose David Ehrlich. Poněkud účelově přitom maluje pokřivený obraz současného Hollywoodu, v němž poslední skutečné titány na hvězdném nebi představuje osamělé duo Tom Cruise a Leonardo DiCaprio, zatímco ostatní herci a herečky pohasínají ve stínu obřích, předem naprogramovaných frančíz.

Podle Ehrlicha je dnes důležitější brand, tedy značka, než záře konkrétní hvězdy. Dokládá to mimo jiné na příkladu Chrise Hemswortha, který v roli dlouhovlasého poloboha Thora dokáže Marvelu vydělat balík, ale jakmile se z této role pokusí vymanit, dopadne to neslavně. Ehrlich nejde tak daleko, aby studia líčil jako absolutní hegemony, kteří si s herci dělají, co chtějí. Jejich vztah popisuje jako do jisté míry symbiotický, leč nevyrovnaný. Nejen již dobře známí členové marvelovského vesmíru, ale samozřejmě také čerství rekruti disneyovského Star Wars univerza (Daisy Ridley, John Boyega...) svým frančízovým, ze všech stran "obrandovaným" personám sice vděčí za svůj vzestup, ale zároveň jsou na nich notně závislí. Jenže je to vážně tak jednoduché?

Na jednu stranu je třeba odmítnout představu, že výše nastíněná situace představuje zásadní změnu či přelom, o kterém bychom mohli dramaticky mluvit v intencích "smrti" hereckých hvězd, a tak podobně. Ve snaze tento trend alespoň stručně historizovat Ehrlich zmiňuje zlatý věk studiového systému, kdy studia své herecké hvězdy cíleně vytvářely, přidělovaly jim striktně dané typy rolí a formovaly jejich image. Jakoukoli podobnost se současností ale Ehrlich označuje za povrchní a příliš se neobtěžuje s tím, aby zdůvodnil proč. Právě u této analogie bychom však měli trochu déle zůstat a pokusit se ji prohloubit.

Téhož tématu se z trochu jiné perspektivy dotkl Radomír D. Kokeš ve svém dubnovém sloupku pro Muni: měsíčník Masarykovy univerzity. Kokeš si pokládá otázku po důvodech oblíbenosti komiksových filmů Marvelu a svoji odpověď nachází právě v klasickém Hollywoodu. Systematicky plánovaná, široká paleta různých žánrových příběhů, v nichž hrají dobře známé tváře, podle něj vychází především z tradice sériové výroby, charakteristické pro studiovou éru. S tím rozdílem, že dnes už diváci nechodí na šarmantního, lehce arogantního, byť pod povrchem zranitelného Caryho Granta (ve skutečnosti Archibalda Alexandera Leache), ale na okouzlujícího floutka Tonyho Starka (ve skutečnosti Roberta Downeyho Jr.).

Alespoň pokud jde o velké frančízové projekty, můžeme dnes skutečně mluvit nikoli o nových převratných strategiích, ale spíše o návaznosti na osvědčené, více než půlstoletí staré postupy. Hollywoodští herci dnes sice nejsou výhradním majetkem studiových stájí, kde by pod striktně stanoveným kontraktem museli poslouchat na slovo, ale ke své značkové identitě se nicméně sami dobrovolně hlásí. Robert Downey Jr. má například na svém veřejném twitterovém profilu dlouhodobě vystavený úvodní obrázek Iron Mana. Herec John Boyega nedávno sdílel komické video s křepčícími stormtroopery, doplnil jej o komentář: "Tohle je důvod, proč jsem od nich odešel." V tu chvíli se herec při své komunikaci s fanoušky znovu ocitá "v roli" - nemluví za sebe, ale za svou postavu Flynna, která v posledních Star Wars opustila řady diktátorské armády a připojila se na stranu Odporu.

Nelze si nevzpomenout na citát Caryho Granta, který svoje splynutí se svým hereckým typem na začátku kariéry popisoval následovně: "Předstíral jsem, že jsem někdo, kým jsem chtěl být a konečně jsem se jím stal. Nebo se on stal mnou." Ono splývání "studiově vytvořených" a "privátních" identit dnes pochopitelně probíhá jinak, mnohem sebeuvědoměleji než v klasické éře, nicméně stále je pro řadu hvězd důležitou součástí jejich vlastní prezentace. Použijeme-li Ehrlichův příměr k "brandu", Downey Jr. a jeho Tony Stark/Iron Man je nedílnou součástí marvelovského brandu a naopak, Tony Stark/Iron Man je nedílnou součástí brandu Roberta Downeyho Jr.

Úzká souvislost s klasickým hvězdným systémem není jedinou věcí, kterou Ehrlich ve svém textu marginalizuje. Zpochybnitelná je vůbec jeho apokalyptická rétorika, se kterou líčí pozici současných herců, pro něž je údajně prakticky nemožné uplatnit se mimo svoji domovskou frančízu. Důkladnější pohled na kariéry současných mladých hvězd přitom takto jednoznačné tvrzení dosti komplikuje. Jennifer Lawrence se sice po svém brzkém průlomu v nezávislém dramatu Do morku kosti "upsala" hned dvěma velkým frančízám, komiksovým X-Men a young-adult sci-fi Hunger Games, ale ani jednou z nich se ve finále nenechala spoutat.

Přestože se dá říct, že zejména role Katniss Everdeen udělala z Jennifer Lawrence opravdovou globální hvězdu, tuto svoji úlohu zároveň herečka dokázala přerůst. Dnes má nejen pozici uznávané performerky, jejíž "star faktor" dokáže sám o sobě přilákat diváky do kina, ale současně tuto pozici mocensky v rámci Hollywoodu využívá. Co jiného může být lepším důkazem jejího výsadního postavení, než to, že si Lawrence mohla dovolit veřejně kritizovat hollywoodský systém za platovou nerovnost, kdy ženy herečky často stále dostávají za srovnatelné role menší odměnu než jejich mužští kolegové?

A co takový Robert Pattinson, který byl ještě na přelomu dekády vysmívaným třpytivým upírem ze Stmívání a dnes spolupracuje s festivalovými miláčky a autorskými personami artového filmu, Davidem Cronenbergem, Wernerem Herzogem nebo Claire Denis? Ostatně právě francouzskou filmařku prý Pattinson zaujal už jako anemický Edward. Při budování globálního hvězdného statusu se dnes není třeba spoléhat jen na Hollywood. Prestižní festivaly v tomto ohledu představují svébytný prostor, jehož hranice s mainstreamem jsou dostatečně propustné.

Řeči o "smrti" hollywoodských hvězd sice vydají na senzační titulek a možná přilákají řadu čtenářů, ale ve skutečnosti jsou přehnané. Nemáme co dočinění s ničím zásadně novým; mnohem příhodnější je mluvit o změně a transformaci systémové praxe, jejíž funkčnost se osvědčila už kdysi. Hvězdy dnes navíc mají větší svobodu a prostor pro vlastní realizaci a utváření svého hvězdného obrazu (brandu) - nikdo dnes nemusí bojovat tak těžkou emancipační válku se studiovým systémem jako třeba kdysi Bette Davis. Naopak, v případě úspěchu dokonce mají herci větší možnost systém zpětně aktivně utvářet, ať už přechodem k režii nebo produkci.

Sériově vyráběné blockbustery studií jako Marvel a Disney možná vzbuzují dojem, že místo hereckých hvězd dnes kinům skutečně dominují hlavně hvězdy frančízové. Otázkou ale je, jestli tomu v této notně specifické, byť významné oblasti filmové produkce bylo kdy jinak. Mark Hamill bude pro většinu světa navždy Lukem Skywalkerem, stejně jako Carrie Fischer princeznou Leiou. Skutečné hvězdné osobnosti nevymírají, jen je zkrátka musíme hledat jinde.

Přečteno 1627x

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #113

#113

říjen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY glosa

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? I. část

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? II. část

Zamést si před vlastním prahem

Spánek rozumu plodí příšery / Reakce na text děkana FAMU

Jsou hollywoodské hvězdy doopravdy na vymření?

Ceny české filmové kritiky 2015 / Ocenění bez příběhu

Distribuce 2014: Konec starých časů

Solidarita s Olegem Sencovem


DALŠÍ Z RUBRIKY novinka

Clooney se vrací do televize s adaptací románu Hlava XXII

Podívejte se zdarma na vítězný film z letošního Locarna

Park Chan-wook natočí minisérii podle románu Johna le Carrého

Na největší dokumentární festival míří početná česká delegace

Nominacím na evropské Oscary vévodí Östlundův film Čtverec

Režisér Semestru dokončil natáčení celovečerního debutu

V Ji.hlavě zvítězil dokument Hranice práce Apoleny Rychlíkové

Karlovy Vary se rozšíří ještě víc na východ od Západu


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

The Deuce: Špína Manhattanu / Nahota nejen na prodej

MFFKV: Český film Křižáček pozvolna šálí divácké smysly

MFFKV: Vnitřní slunce září mezi řádky milostného rejstříku

MFFKV: Krásně smutný Přízrak dává zažít intenzivní stesk

MFFKV: V Arytmii nepředvídatelně těká křivka partnerské krize


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (119) / editorial (87) / fenomén (67) / festival (55) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (109) / komiks (10) / kritika (704) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (606) / objev (3) / pojem (36) / portrét (4) / profil (95) / reflexe (24) / report (94) / rozhovor (150) / scénář (4) / soundtrack (34) / téma (831) / televize (83) / tisková zpráva (1) / událost týdne (190) / video (2) / videoart (16) / videohra (51) / web (39) / zoom (148)