Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Revenant: Zmrtvýchvstání / Oscara, nebo život

Revenant: Zmrtvýchvstání / Oscara, nebo život

kritika / Martin Šrajer / 18. 8. 2016

Alejandro González Iñárritu se postupně stává odborníkem na umělé vytváření událostí zasluhujících mediální pozornost a mnoho Oscarů. Zatímco předloňský Birdman svou marketingovou kampaň stavěl na kultu celebrit, kterému se prostřednictvím příběhu vyhaslé herecké hvězdy zároveň vysmíval, film Revenant: Zmrtvýchvstání je nelítostnou demytizací zrodu moderní Ameriky, jejíž vlastní natáčení získalo mytologické parametry.

Příběh amerického trappera Hugha Glasse, který se snaží přežít útok rozzuřené medvědice, extrémní mrazy nebo pád z útesu, nelze oddělit od příběhu o překročeném rozpočtu, mrznoucích hercích a syrových bizoních játrech. Kromě toho, že příměry k „pekelným“ natáčecím podmínkám, v jakých dříve vznikala Apokalypsa, Nebeská brána nebo Fitzcarraldo, odvádějí pozornost od textu ke kontextu, nepůsobí ani moc přesvědčivě. Jak rozhovory s tvůrci, tak výsledný film zesilují pochyby, zda Revenant nebyl natočen nikoli navzdory rozmarům přírody, ale právě kvůli nim. Iñárritu, kameraman Emmanuel Lubezki a představitel hlavní role Leonardo DiCaprio nám hlavně ukazují, že i daleko od civilizace zvládnou natočit film, jenž se technickou virtuozitou vyrovná Birdmanovi, realizovanému v mnohem lépe kontrolovatelném prostředí.

Naturalismus Revenanta je ale především výsledkem pečlivé přípravy. Díky důmyslné choreografii může Lubezki plynule přejít od detailu tváře ke kompozičně úchvatnému celku a zpět, aniž bychom ztratili přehled o akci v záběru. Sebevědomá práce kamery ovšem nejen vtahuje do nehostinné divočiny, ale zároveň prozrazuje manýristickou touhu předvést se nad rámec potřeb vyprávění. Některé náladotvorné záběry, ukazující americkou krajinu spíše krásnou než divokou, připomínají krajinky Alberta Bierstadta nebo Thomase Morana. Péče o estetickou úroveň a napodobování mytologické sebeprezentace Američanů narážejí na touhu ukázat dobývání Západu bez jakéhokoli sentimentu.

Sklony ke stylistické přepjatosti jsou přitom podřízeny klasické formální výstavbě na úrovni menších i větších celků. Revenant je striktně lineárním dobrodružstvím, jehož precizně rytmizované vyprávění nás od začátku připravuje na krvavý závěrečný duel, poctivě zužitkovává každý motiv a zodpovídá většinu otázek. Mystické flashbacky a snové sekvence přes svou myšlenkovou plytkost pomáhají budovat melodramatický rámec, do něhož Iñárritu přímočarý příběh vsadil. Neztrácíme tak ze zřetele, že Glasse pohání touha po klidu, jakým jsou prostoupeny úvodní záběry. Paradoxní prostředek k dosažení harmonie ovšem představuje spektakulární násilí. Iñárritu, vždy fascinovaný emocionální i fyzickou bolestí svých postav, tím dovádí do krajnosti zakládání westernových narativů na násilných střetech.

Od klasických westernů se Revenant zároveň odchyluje kritickým vykreslením dané éry. Jestliže teorie hranice amerického historika Fredericka J. Turnera tvrdí, že se „typické povahové vlastnosti“ amerického národa utvořily na Divokém západě, podle filmu jsou Spojené státy zemí bezohledných pragmatiků, jimž tvrdě prosazovaný individualismus neslouží k posílení svobody a demokracie, nýbrž k obhajobě kapitalismu. Bílý muž navíc přírodu přímou akcí a zdravým rozumem nekrotí, ale musí se jí podřídit. Glass je pro svou křehkost a zranitelnost po dvě třetiny filmu buď neschopný jakéhokoli pohybu, nebo odkázaný na milosrdenství druhých. Podobně bezmocného mužského hrdinu nabídl poslední Šílený Max, v němž alternativu k ničení představovaly ženy. V Revenantovi jsou to Indiáni.

Glass svou vnímavostí vůči indiánské spiritualitě připomíná hrdiny „squaw man“ westernů jako Malý velký muž nebo Jeremiah Johnson, jež rovněž tematizovaly kulturní či náboženské rozdíly mezi domorodci a přistěhovalci. Zatímco ale v 70. letech takto koncipované filmy zrcadlily aktuální společensko-politickou situaci a zapadaly do cyklu progresivních žánrových revizí, v případě Revenanta duchovní nadstavba zanechává navzdory svému dramaturgickému významu pachuť neupřímného boje za sociální spravedlnost, který má omlouvat béčkový námět. Snaha natočit podívanou zároveň fyzickou i metafyzickou tak vyznívá podobně pragmaticky jako jednání ústředního padoucha. Motivací tvůrcům akorát nebyly peníze, ale pozlacená soška.

Revenant: Zmrtvýchvstání (The Revenant, USA, 2015, IMDb)
Režie: Alejandro González Iñárritu, scénář: Alejandro González Iñárritu, Mark L. Smith, kamera: Emmanuel Lubezki, hrají: Leonardo DiCaprio, Tom Hardy, Domhnall Gleeson, Will Poulter, Forrest Goodluck, Paul Anderson, Kristoffer Joner ad., 156 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 14. 1. 2016).

Revenant: Zmrtvýchvstání (The Revenant, USA, 2015, IMDb)
Režie: Alejandro González Iñárritu, scénář: Alejandro González Iñárritu, Mark L. Smith, kamera: Emmanuel Lubezki, hrají: Leonardo DiCaprio, Tom Hardy, Domhnall Gleeson, Will Poulter, Forrest Goodluck, Paul Anderson, Kristoffer Joner ad., 156 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 14. 1. 2016).

Přečteno 3984x

Článek vyšel v časopise Cinepur #104, březen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /8

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený

Cannes: Západ, Východ i Asie by potřebovaly vyšetřit

Cannes: Trojúhelník ambicí bývalého vítěze

Cannes: Ženy spoutané korzety a šílenstvím

Lehkonohá arabeska s Gretou / Křížová výprava

Strýček Júsuke na zadním sedadle / Drive My Car

Pro a proti - Francouzská depeše / Výprava na souostroví Novinařina

Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci


DALŠÍ Z RUBRIKY

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes

Dům je černý: Radikální poezie ošklivosti

Michaël Dudok de Wit: Možná zítra a možná nikdy

FixFox: Intergalaktický opravář v hřejivé české hře


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Jak vycvičit své vnitřní zvíře / Muž se zaječíma ušima

Vzpomínky na lásku / Marťanské lodě

Vydolovat dobrý příběh / Nová šichta

Vidět ticho / Sound of Metal

Řez globalizující se Indií / Bílý tygr


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (36) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (104) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (242) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1088) / mimo kino (190) / novinka (814) / pojem (36) / portrét (49) / profil (98) / reflexe (26) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (128) / událost týdne (284) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #104 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #104, březen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

Osm hrozných / Lekce dějin jako krvavých žánrových obrazů (Michal Baranovič, kritika)

Kinolandie / Román o filmové zemi (David Čeněk, kniha)

Revenant: Zmrtvýchvstání / Oscara, nebo život (Martin Šrajer, kritika)

Naši furianti aneb Vizuální obrození českého filmu? (Matěj Nytra, téma)

Joy / Ekonomie dotyku (Šárka Gmiterková, kritika)

Rozhovor s režisérem Miguelem Gomesem / Garážový punk portugalského filmu (Martin Kudláč, rozhovor)

+ více...