Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Saulův syn / Dřeň industrializované genocidy

Saulův syn / Dřeň industrializované genocidy

kritika / Kamila Dolotina / 9. 8. 2016

Svěže jarní zeleň, ptačí zpěv, který vzápětí přeruší hvizd dozorecké píšťalky, do rozostřeného obrazu vchází zmechanizovaně rázným krokem Saul. Příběh, do nějž nás zavede, bude „obtékat“ jeho popelavě zesinalý obličej, případně umaštěný zátylek, jež následujících sto minut okupují větší část plátna. Úvodní scénu, v níž sledujeme trajektorii odvodu nově přibyvšího transportu do plynové komory, doprovází upozaděné repliky, břitké příkazy, štěkot psů, zvuky strachu a nakonec bodrý vídeňský valčík stimulující vězně k ráznému přesunu do cílové destinace, kde se za nimi zavírají masivní železné dveře. Zdrcující tříminutová expozice točená v jednom záběru s desítkami interagujících postav suverénně deklaruje, že i vytěžené téma je možné pojmout radikálně nově.

Nemesovo rozhodnutí natočit holocaust jinak spustilo přečtení deníků členů Sonderkommanda (The Scrolls of Auschwitz, ed. B. Ber Mark) tajného oddílu židovských vězňů, jehož příslušníci pobývali v rámci koncentračních táborů izolovaně a po několika měsících čekání na smrt, které trávili odklízením nepřetržitého přílivu obětí, byli zlikvidováni. S vědomím nevyhnutelné smrti tu existují všechny postavy, přesto se každá z nich upíná k životu nebo v případě Saula alespoň k jeho důstojnému konci.

Debutující maďarský režisér László Nemes promýšlel koncept filmu, který spočívá v důsledném kontrapunktu formálního uchopení a emočního dopadu, dlouhých pět let v intenzivní spolupráci se spoluscenáristkou Clarou Royer, kameramanem (Mátyás Erdély), střihačem (Matthieu Taponier) i představitelem hlavní role Gézou Röhrigem. Provrtat balast sentimentu ohlodávajícího naléhavost tématu se jim podařilo skrze absolutní koncentraci na osud jednotlivce, zbaveného minulosti, který v pekle vraždící mašinérie podlehne utkvělé potřebě vykonat humánní čin a pochovat alespoň jedno z milionů těl podle rituálních zvyklostí. Jeho marné snažení sledujeme v průběhu necelých dvou dnů, kdy mezi jinými členy komanda – tušícími svůj blízký konec – probíhají paralelní pokusy o sabotáž.

Saulův umanutý pokus o důstojné pohřbení nalezeného „syna“ je ostatními zasvěcenci vnímán jako nesmyslná akce, která hrozí narušit jejich vlastní plány. Na výtku „kvůli vám dvěma nás zabijí“, ale Saul případně odpovídá „stejně jsme mrtví“. Handlování o to, jestli je v čase odměřeném na hodiny, maximálně dny efektivnější pořídit fotografii nacistických přečinů anebo se s mizivým množstvím střelného prachu pokusit o vzpouru (obě události vycházejí z historických pramenů) nechává Saula lhostejným. Ačkoli nakonec přijímá účast v obou pokusech, dělá tak jen ze sobecké snahy dostat se k rabínovi, který by mohl při pohřbu odříkat kaddiš. Dokonce ani ve chvíli, kdy se setkává s ženou, jež v jeho životě zřejmě cosi znamenala, není schopen prorazit krustu netečnosti, kterou už stačil obrůst. V infernálním prostředí, kterému z donucení slouží, ztratily slova jako soucit, láska, chtíč dávno význam, existuje jen smrt přítomná jako pracovní úkon nebo jako blížící se fakt.

Nezvykle fyzický vjem snímku daný útočnou choreografií kamery kroužící v Saulově bezprostřední blízkosti umocňuje exaktně procedurální dokumentace všech etap „zacházení“ (esesácká terminologie pro vyhlazení) od příjezdu transportu, přes svlékání, tlumené vzlyky a bušení do dveří utěsněných „sprch“, vytahávání „kusů“ z plynových komor, transport těl, rozptylování popela a hromadné popravy, když už pece nestíhají. Akademický ořez 4:3 zdánlivě eliminuje potenciální spektakulárnost prostředí, zároveň ale periferní útržky otřesné reality podněcují diváckou představivost dopovanou mnohostopou polyfonií zvuků. Fluidní kamera zachycuje jednak to, co Saul vidí (bezprostřední okolí) i vidět nechce (rozostřený background) a v upřeném pohledu do jeho očí i to, co si o tom asi myslí. Oči bezpochyby dominují subtilnímu herectví debutujícího Gézy Röhriga, jeho mrtvolně vyprázdněný pohled prozře ve chvíli, kdy se mezi otrávenými těly zjeví stěží dýchající chlapec. Krátký zázrak, k němuž je přivolán úřadující doktor SS, který gestem asociujícím masáž srdce „opraví“ omyl přírody i fyzikálních zákonů, Saula stihl vzkřísit a pomohl mu nahlédnout smysl existence v ďábelském stroji na vymýcení semitské rasy.

Pohnutka civilizovaně pohřbít alespoň jediné tělo je jako zápletka filmu zhola vyšinutá i přísně logická zároveň. Nekompromisní odpsychologizování postavy, která svůj předchozí život komentuje slovy „to už si nepamatuju“, probíhá na základě absence jiného časového horizontu než je bezprostřední přítomnost. Jaký smysluplný krok je možné udělat v prostředí, kde je člověk nucen dennodenně asistovat zabíjení tisíců dětí, žen a mužů a navíc ve chvíli, kdy vlastní konec může nastat v libovolný moment?

Morální bilanci nad svědomím členů Sonderkommanda nechává Nemes za hranicí svých ambicí, avšak i v jejím rozehrání pracuje s principem kontrapunktu. Nehledě na nezpochybnitelnou historickou úlohu obou chystaných sabotáží, Saulovo nepříčetné poslání jej polidšťuje o to víc, o co je marnější. Jednotlivé momenty naděje dovolují propadnout chvilkové iluzi, jejíž rázné odeznění ještě umocní stoupající zoufalství. Ostatně jakýkoli moment úlevy je důsledně vystřídán její totální negací od úvodní sekvence až po tu poslední, ať už je to zvuk ptačího zpěvu přehlušený řezavým pískotem dozorce, zázračné přežití kyanovodíkové „sprchy“ napravené přivolaným lékařem, radost z útěku, již zhatí utonutí chlapcova těla nebo první šťastný úsměv předcházející popravě.

Trýznivě existenciální rozměr snímku obnažujícího dřeň industrializované genocidy je kromě samotné zápletky „vtělen“ i do práce s prostorem. Dusný, špinavý a přeplněný lágr je chaotickým peklem, po jehož spletitých chodbách se těkavě nahání položivá či smýkavě vlečou již mrtvá těla. Rozhodnutí nepoužít módně neurotickou ruční kameru, která podle mínění režiséra nekopíruje vjem očí, ani se neopásat steadicamem, vyvinulo při zvolení metody „to be around him“ ve zpravidla 2-3 minutových záběrech jedinečně fluidní a sugestivně klaustrofobní efekt, proti němuž ostatní příspěvky na téma holocaustu vypadají jako ochotnická selanka. Nepopiratelný filmový průlom v dějinách kinematografie Saulovu synu proto nezpečeťují jen desítky festivalových ocenění v čele s Cannes a nově i zaoceánský Oscar, ale prostá divácká komparace s „šedou zónou“ bezpohlavních atrap. Těžko nicméně očekávat, že maďarský snímek spustí příval originálních adaptací zprofanovaného tématu, jeho výjimečnost bude dost zřejmě dvojsečná – stejně jako červený kříž na Saulově saku umožňuje volnější pohyb lágrem, ale stále neodbytněji asociuje neochvějně se blížící smrt – i tady půjde v případě inspirace o výjimku nebo o smrtelně nudné epigonství.

Saulův syn (Saul fia, Maďarsko, 2015, IMDb)
Režie: László Nemes, scénář: László Nemes, Clara Royer, kamera: Mátyás Erdély, střih: Matthieu Taponier, hudba: László Melis, hrají: Géza Röhrig, Levente Molnár, Urs Rechn, Jerzy Walcak, Sándor Zsóltér, Marcin Czarnik, Christian Harting aj., 107 minut, distribuce Film Europe (premiéra v ČR 18. 2. 2016).

Saulův syn (Saul fia, Maďarsko, 2015, IMDb)
Režie: László Nemes, scénář: László Nemes, Clara Royer, kamera: Mátyás Erdély, střih: Matthieu Taponier, hudba: László Melis, hrají: Géza Röhrig, Levente Molnár, Urs Rechn, Jerzy Walcak, Sándor Zsóltér, Marcin Czarnik, Christian Harting aj., 107 minut, distribuce Film Europe (premiéra v ČR 18. 2. 2016).

Přečteno 1081x

Článek vyšel v časopise Cinepur #104, březen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Saulův syn

****  ČTENÁŘI (4)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #112

#112

srpen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Máme tlakovú níž / Richard Müller: Nepoznaný

Nikdo není bez viny / Zkouška dospělosti

Z(a)tracená sláva / Glory

Prohrát s hrdostí / Masaryk

Zabijácké zvíře na lovu / Safari

Moratorium na neotřelé postupy / Mžitky

Film o životě / Jako z filmu

…a pátá loď je fantazie / Pátá loď


DALŠÍ Z RUBRIKY

Hádej, kdo se bude bát na večeři / Uteč

Bond v číslech. BFI spustil databázi dějin britského filmu

Aronofského film matka! totálně propadl u amerických diváků

Ji.hlava ocení Marcela Ophülse a nabídne psychedelické filmy

Život na narušených základech / Klient

První polský seriál Netflixu bude režírovat Agnieszka Holland

Poetizace krutosti / Sibiřský deník

Zlatého lva vyhrál Guillermo del Toro s pohádkou pro dospělé


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Z(a)tracená sláva / Glory

Ženy bez vlastností / Bába z ledu

Julieta / Dotek smrti a vášně

Můj král / Partnerská krize pro frankofily

O patro níž / Manžel, otec, pejskař a vrah


RUBRIKY

anketa (22) / český film (67) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (118) / editorial (86) / fenomén (66) / festival (53) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (10) / kritika (694) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (588) / objev (3) / pojem (36) / portrét (4) / profil (95) / reflexe (24) / report (92) / rozhovor (149) / scénář (4) / soundtrack (33) / téma (825) / televize (81) / tisková zpráva (1) / událost týdne (185) / video (2) / videoart (16) / videohra (50) / web (38) / zoom (147)

Cinepur #104 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #104, březen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

Dánská dívka / Líbivý transsexuální akademismus (Ivo Michalík, kritika)

Rodinný film / Značka Evropa (Antonín Tesař, kritika)

Naši furianti aneb Vizuální obrození českého filmu? (Matěj Nytra, téma)

Saulův syn / Holocaust na výbornou (Jan Kolář, kritika)

Kdo je tady distributor / Poznámky k českému distribučnímu prostředí v roce 2015 (Přemysl Martinek, glosa)

Dlouhý záběr jako atrakce / Několik poznámek ke kameře v současném Hollywoodu (Martin Bubrín, téma)

+ více...