Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Dokudramata, tedy fikční filmy podle skutečných událostí stylizované na pomezí hraného filmu a dokumentu, se pravidelně stávají oběťmi zjednodušujících soudů, jejichž hlavním kritériem je pravdivostní hodnota. Argumentace, která snímek odsuzuje jako fakticky zavádějící, se pak obvykle zakládá na výtkách typu „takhle se to doopravdy nestalo“ nebo „tohle tvůrci opomenuli.“ Témuž osudu neunikla ani Sázka na nejistotu, vyprávějící o okolnostech vzniku hospodářské krize, již před šesti lety spustilo prasknutí hypoteční bubliny. Především ve finančnickém tisku se snímek režiséra Adama McKaye ocitl pod palbou proto, že zamlčel údajně klíčový podíl americké státní politiky na vzniku krize a téměř všechnu vinu svalil na chamtivé bankéře z Wall Street. Film o hrstce prozíravých investorů, „sázejících“ na kolaps obchodu s hypotékami, tak podle jeho odpůrců přiživuje falešnou domněnku, že do budoucna vše vyřeší silnější regulace bankovního trhu.

V souvislostech ekonomické diskuze se jedná o oprávněné připomínky, které ale film jako umělecké dílo zplošťují na pouhého zprostředkovatele reálných informací. Podle Stevena N. Lipkina není dokudrama jakýmsi infotainmentovým levobočkem dokumentárního filmu, který by skrze napětí a zábavu zkresloval skutečnost, ale polem pro historický argument, na němž jsme performativními prostředky přesvědčováni o určité verzi minulých událostí. Tato přesvědčovací strategie má přitom výrazně etický rozměr, zasahující do výběru materiálu i jeho zpracování. Krvavá neděle například zobrazuje tragický střet severoirských demonstrantů s britskými ozbrojenci s ohledem na předchozí zfalšované reporty, a symbolicky tak napravuje dějinnou křivdu způsobenou nevinným obětem. Schindlerův seznam, který Lipkin také zařazuje mezi dokudramata, portrétuje holokaust jako svět, z nějž zmizela mravnost, jen aby v něm byla na konci znovu obnovena.

Nalézt ztracenou etiku se pokouší i Sázka na jistotu, tentokrát ve vrcholně pragmatickém a cynickém prostředí „kasinového“ kapitalismu. Proti frajírkovským makléřům, sbírajícím tučné prémie z rizikových úvěrů, a ratingovým agenturám, odvracejícím zrak od pochybného obchodování, tu stojí svérázní oportunisté, kteří hodlají na blížícím se burzovním pádu vydělat. Prospěchářské jednání protagonistů nicméně ospravedlňuje alespoň to, že si jako jediní účastníci „cinklé“ ekonomické rulety uvědomují záporné důsledky svých akcí. Paranoidní hipík Ben Rickert okřikne radující se mladíky, že v době recese stoupá úmrtnost. Věčně nazlobený samorost Mark Baum zase otálí s prodejem svých pozic až do poslední možné chvíle. „Nejsem hrdina tohoto příběhu,“ upozorňuje v úvodu diváky jeden z inicátorů titulní „sázky“ Jared Vennett, který zároveň plní roli vypravěče.

Přímé oslovování publika je další strategií, kterou McKayův film vyjadřuje svoji morální autoritu. Vysoce sebereflexivní forma, jež prudce střídá dokumentární montáže s inscenovanými sekvencemi a promluvami postav do kamery, takřka znemožňuje sledovat snímek jako plynulé vtahující drama. „Hrdinové“ mají spíše funkci průvodců či lektorů, kteří na kuriózních, nicméně trefných příkladech vysvětlují bankéřskou hantýrku a složité finanční mechanismy. Ztotožnit se s protagonisty navíc nelze ani proto, že zejména Christian Bale a Steve Carell je svým excentrickým projevem posouvají do polohy osamělých géniů či bláznů, kteří jako výstřední maverickové dokáží vzdorovat stádovitému uvažování většiny.

Ačkoli Sázka na jistotu představuje osvěžující syntézu staršího, ale o poznání suššího dokumentu Inside Job a nezřízených hereckých bakchanálií Vlka z Wall Street, současně vyznívá jako distancovaná freak show. Oproti Krvavé neděli nebo Schindlerovu seznamu přitom McKayův snímek znamená pozoruhodnou odchylku, v níž vyprávění nesměřuje k nastolení dříve ztracené morální rovnováhy, ale spíše varuje před jejím přetrvávajícím nedostatkem. Navzdory přístupně podané lekci o zhoubných projevech současného kapitalismu ale není jasné, jak situaci nadále čelit. Úspěšní hráči, kteří v krizi berou bank, se zdají být vyšinutí stejně jako sám systém, a běžnému smrtelníkovi tak nezbývá než pasivně, byť s nově nabytými znalostmi čekat na další ekonomický armagedon.