Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Novinka Davida O. Russella Joy se obrací k tradici jednoho pozapomenutého žánru klasického Hollywoodu, totiž k ženského filmu. Odkaz žensky vstřícných děl, ať už z 30. a 40. let 20. století nebo jejich pozdějších následovníků, představuje hlavní inspirační zdroj i klíč k její kolážovité povaze.

Ženským filmem se nemyslí autorská tvorba režisérek nebo scenáristek. Jde sice o kulturní produkt zacílený na ženské publikum, ale od autorů – mužů. Tento subžánr přitakává perspektivě hrdinky, jejíž příběh se odehrává v domácí sféře a strukturuje jej manželství, rodina a starost o blízké; často také nenaplněné ambice nebo pohnuté události. Ne všechny charakteristiky ženského filmu Russell obsáhne beze zbytku. Někdy se vůči jednotlivým atributům novátorsky vymezuje, jindy je následuje a místy snad intuitivně vyzdvihne nenápadný a spíš tušený prvek.

Ačkoliv Joy vychází ze skutečných osudů Joy Magnano, nejde tu ani tak o životopis jako o širší vyprávění o ženské emancipaci a seberealizaci. Odvážné rozkročení mezi apoteózou femininní statečnosti a jedinečným osudem avizují už úvodní titulky, přiznávající se k inspiraci všemi odvážnými ženami. Zvláště pak jedinou, jejíž jméno je vetknuto i do názvu filmu, a to v souladu s ustavenou žánrovou praxí. Nejslavnější ženské filmy vždy stavěly jméno hlavní protagonistky na odiv – například Mildred Pierce, Stella Dallas nebo Dolores Claiborne. Absence příjmení nejen v názvu, ale v průběhu celého vyprávění potvrzuje Russellovu snahu netočit biografii, ale spíš silné poselství. Režisérovi se tak povedlo vytvořit biopic, který se vyhýbá nezdravé fixaci na ústřední hrdinku, ale s únosnou mírou umělecké licence dodává jednomu životnímu osudu podobu téměř univerzálního poselství.

Kritické hlasy tvrdí, že ženské filmy pouze převrací stereotypy spojené s mužskými fikčními světy. Otevřené prostory a volný pohyb střídá ubíjející monotónnost domácnosti, namísto lineárního příběhu sledujeme náznaky obtěžkané situace a romance neznamená vítané rozptýlení, ale zpečetění osudu. Joy však dává hned v úvodu razantně najevo, že mužská ani párová perspektiva nejsou pro tento film podstatné. Malá Joy při hře s papírovými figurkami kamarádce odvětí, že prince do domečku nepotřebuje; vzápětí děj poskočí o několik let dopředu a bývalý manžel i otec hlavní hrdinky se jako nechtění spolubydlící společně ocitají ve sklepení. Absenci milostného pouta dále nahrazuje silný akcent na matrilinearitu. Joy sice vychovává dvě děti, ale výsostné pozice se ve snímku dostává hlavně její dceři; babička nám zprostředkovává všechny zásadní události v životě své vnučky a jako hlavní vypravěčka přežije i svou smrt. Tato skutečnost může na někoho působit rušivě, ale ideálně souzní s valorizovanou a nadčasově vnímanou ženskou pospolitostí.

Podobně nemotivovaná, avšak eklekticky působivá je stylová rovina filmu, přeskakující od nezvykle točené soap opery přes pohádkový vstup do příběhu v duchu bylo jednou jedno děvčátko až po mafiánsky laděné scény vyjednávání v Texasu. Přeskakování mezi různými žánry, konvencemi a hereckým ztvárněním vypadá poněkud nesourodě, ale lze jej opět vztáhnout k vyššímu cíli ocenění femininní tematiky a estetiky. Zatímco nekonečné seriály a pohádky na dobrou noc jako jediné zvládnou reflektovat dosavadní životní útrapy, jimž Joy statečně čelí, pak pouze bytostně maskulinní tropy jako zpomalená chůze nebo hrozivě potemnělý zevnějšek vyjádří nově nalezenou sílu hlavní hrdinky. Úkrok z čistě ženského univerza opět podléhá dvojímu čtení – na jednu stranu vypadává z dosavadní koncepce, na stranu druhou jde o obvyklé mimikry, které silné matriarchy přijímají ve světě podle mužských pravidel.

Mnohem subtilnější práci s odkazem ženského filmu ale představuje taktilní rozměr Joy. Tento typ snímků vždy výrazně strukturovala ekonomie dotyku, jehož prostřednictvím postavy naznačují své emoce, touhy, přání i obavy. Rukodělná činnost se v Joy neustále navrací, transformuje a cení – kouzelný mop přetaví rozdrásané ruce hlavní hrdinky v obchodní úspěch, sláva stojí a padá se schopností hvězd užívat a vypointovat ta správná gesta. A jak ukazuje finále, prosté podání ruky někdy přináší autentičtější happy end než vášnivý polibek.