Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Rumunská režisérská hvězda festivalu v Cannes, Corneliu Porumboiu, ve svých filmech s velkou zálibou rozkládá populární žánry na prvočinitele a rekonstruuje je v absurdní komediální inverze sebe samých, zasazené do bezútěšných kulis rumunského maloměsta. Bylo tomu tak v jeho druhém celovečerním snímku Policejní, adj., kde se mu podařilo z policejního dramatu extrahovat veškeré napětí a přiblížit vyšetřování takovému druhu realismu, který hraničil se škodolibostí vůči divákovi. Ve filmu Metabolismus zase rozmělňuje romantický potenciál příběhu v dialogické partii rozehrané mezi intelektuálním režisérem a jeho přízemní herečkou/milenkou. V nejnovějším Pokladu podrobuje dekonstrukci dobrodružný film, přičemž opět absolutně eliminuje veškerou žánrovou potěchu a skutečné dobrodružství nechává uzamčené v dětských knihách, které hlavní hrdina Costi předčítá svému synovi před spaním.

Podle slov režiséra vznikl Poklad jako určitá satisfakce poté, co se mu s kolegou Adrianem Purcărescem nepodařilo úspěšně dokončit dokument o hledání pokladu, který měl mít Purcărescu podle místních legend zakopaný na pozemku. Rozhodli se, že motiv hledání pokladu zpracují společně v hraném filmu, který, na rozdíl od původního nedokončeného projektu, již bude mít požadovanou pointu. Dvě tragikomické existence, chudý otec rodiny Costi a jeho zadlužený soused Adrian (jehož Purcărescu také ztvárnil) se snaží objevit byvší bohatství Adrianovy rodiny, které bylo zakopáno před nástupem komunismu. Costi a Adrian ve filmu nakonec poklad skutečně naleznou, i když ne ten, který hledali. Jejich „poklad“ se totiž neváže tolik k rumunským dějinám, ale je spíše odvislý od konjunktury moderních západních států. Porumboiu může přes pointu snímku ironicky poukazovat na to, že cesta k bohatství a světlé budoucnosti Rumunska není možná skrze vlastní národ a dějiny, ale je odvislá zejména od členství v EU.

Jednoduchý děj filmu přímo vybízí k tomu, aby byl divákem čten alegoricky. Mnohem opatrněji se přitom režisér staví ke svým postavám, které v Pokladu nepředstavují charakterové typy, jež by šlo jednoduše abstrahovat jako typologicky odlišné zástupce společnosti. Spíše představují mentalitu rumunské střední třídy jako takové. Ačkoli jsou Costi s Adrianem charakterově rozdílní, není to rozpor natolik velký, aby mezi nimi vznikal jednoznačný konflikt. Neočekávaně je tak zcela potlačen motiv chamtivosti, který je v dobrodružných filmech neodmyslitelně spjatý s objevováním velkého bohatství. Většina postav filmu jsou velice dobrotivé, smířlivé, ale stejnou měrou i zdeprimované a pasivní figury, které nemají vůli měnit zavedený stav věcí a pouze spoléhají na samospásná řešení svých vlastních problémů. Ve fiktivní vesnici tak například policisté přirozeně tolerují přítomnost notorického zlodějíčka, kterého dokonce využívají pro vlastní účely.

Zlé postavy zůstávají pouze tušeny, podobně jako budoucí konflikt pramenící z nenadálého zbohatnutí obou protagonistů. Adrian upozorňuje na to, že se o parťákovi nesmí dozvědět jeho bratr, který by nesouhlasil s tím, že poklad byl rozdělen na polovinu. Když poté v závěru za získané peníze Costi nakoupí zlaté šperky a rozdá je na pískovišti mezi svého syna a jeho kamarády, jako novodobý Robin Hood, o kterém synovi předčítá, způsobí tím mezi dětmi chaos a nevraživost, které se ale odehrávají převážně ve zvukové stopě. Porumboiu tím zároveň vyslovuje určité varování. Namísto idealizace dobrotivého a dobrodružného Hooda nabízí v kontextu Rumunska jeho relativizaci.

Poklad představuje v režisérově filmografii jeho nejstylizovanější snímek, a to zejména v pojetí prostoru a herecké akce. Prostředí je sice nadmíru civilní a hrdiny opět sledujeme během jejich pracovní činnosti v nesmyslně dlouhých záběrech. Scéna je ovšem pojímaná plošně a postavy se tak nepohybují vůbec do hloubky, čímž záběry připomínají spíše videoherní žánr plošinové adventury. Herci si také vystačí bez mimiky a jakýchkoli jiných projevů emocí. Porumboiu tak skrze jednoduché formální pojetí a přímočarý příběh nutí diváka do vlastní interpretace a chápání filmu jako alegorie. Jeho poselství jsou ovšem vždy nejednoznačná. Díky jemnému sváru autenticity prostředí a autorské stylizace tak Porumboiu stvořil další dílo stimulující diváka k vlastním úvahám o zemi bývalého východního bloku.