Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Vladimír Turner / Vagantem v telekomunikačním věku
český talent / český film / Sylva Poláková / 6. 6. 2018
Tyto a další věty, které charakterizují existenční bezstarostnost dnešní generace umělců zaměřujících se mimo jiné na problémy každodenního života v globalizované společnosti, zaznívají ve videoperformanci Nevim coby (2007) Vladimíra Turnera, již zkompiloval ještě jako student Centra audiovizuálních studií na pražské FAMU. O dva roky později pokračoval ve studiích v ateliéru intermediální konfrontace Jiřího Davida na VŠUP. Turnerovu již od studií značně rozvětvenou uměleckou činnost spojuje jedno stěžejní téma a motivace – využití potenciálu veřejného městského prostoru jako svobodného fóra. Součástí jeho tvůrčí metody je pokus o infiltrování se a následné narušení stávající situace.
Vladimír Turner (*1986, Praha) se pohybuje na pomezí dokumentárního filmu, site specific umění a sociálně angažovaného umění. V dokumentárním snímku White-Black Film (2013) se věnoval postkoloniální situaci lidu Gija, jednomu z národů australských aboriginců. Je autorem jednodenní městské hry – na bázi situacionalistických principů – pro libovolný počet hráčů, která vybízela účastníky k přetvoření osmnácti pražských lokací (www.uff-game.net). Natáčí dokumenty, které mají dílem reportážní charakter, ale nezapírá v nich ani svou vlastní kritickou optiku. Kritika v jeho tvorbě je přitom často namířená proti umění i institucím. Formálně se pohybuje po široké škále, která mu umožňuje spolupracovat na publicistických pořadech České televize (např. Náš venkov, Intolerance), a zároveň uvádět své filmy i na festivalech s experimentálním zaměřením, jako jsou český PAF a Lunchmeat či barcelonský Loop festival. Do roku 2012 působil jako člen skupiny Ztohoven, od které se pro nesouhlas se „slávychtivostí“ tehdejší sestavy oddělil, ale do té doby s ní realizoval například narušení živého vysílání České televize simulací atomového hřibu (Mediální realita, 2008). V tomto případě se jednalo o „hacknutí“ virtuálního veřejného prostředí.
Převážná část Turnerovy tvorby se však odehrává přímo ve městě, o kterém říká: „město mne inspiruje většinou negativně a moje projekty jsou tak často jeho kritikou.“ Z pozice pozorovatele každodenní reality prochází ulicemi a do jisté míry spontánně reaguje na okolní podněty: „atakuje“ komerční i politické kampaně, vytváří ready madey z odložených věcí, svými zásahy mění vyznění i funkci daného místa. Své akce většinou natáčí. Vzniklé krátké videoperformance zveřejňuje na internetu.
Turner se ve své angažované tvorbě nezaměřuje pouze na místo, odkud pochází – tedy Prahu. Kritický pohled uplatňuje všude tam, kde právě pobývá. Stává se tak novodobým vagantem putujícím po světě, který využívá současných komunikačních audiovizuálních technologií v kombinaci se zavedenými žánry uměleckých intervencí do veřejného městského prostoru jako jsou performance, happening či site-specific instalace a akce. Vychází částečně ze street artu, který je dnes obohacován o sémantiku virtuálního pole. Svoje intervence do veřejného městského prostoru tak nazývá nejčastěji urban hackingem, kde se uplatňují balancování na hraně legitimity, adrenalin a snaha vyprovokovat pozornost veřejnosti.
Ilegální gesta
Svépomocným gestem například komentoval spolu s architektem a bikerem Ondřejem Mladým podceňovanou bezpečnost cyklistů v městském provozu. V rámci akce Povinná výbava (2011) připevnili na řídítka jízdního kola projektor, který před cyklistu promítal chybějící cyklostezku. Povinná výbava byla jedním z projektů, v nichž použil světlo jako základní princip pohyblivého obrazu přímo v umělecké akci, které tak dodal další interdisciplinární rozměr i tématické roviny. Tím druhým je Galerie ve Streetartu (2012) realizovaná ve stejné sestavě jako Povinná výbava. V den vernisáže výstavy Městem posedlí v Městské knihovně v Praze věnované street art, spustili „provoz“ alternativního galerijního prostoru – světelné kostky. Nabílili prázdnou betonovou „kóji“ na Branickém mostě v Praze a na blízkou lampu načerno napojili dvě řady zářivek, které se rozsvítily vždy spolu s veřejným osvětlením. Tímto parazitním zásahem oživovali opomíjený městský mobiliář, kterému propůjčovali kvality umělecké instalace a zároveň upozorňovali na paradox vystavování streetartových „fragmentů“ v galeriích v rámci institucionalizovaného uměleckého provozu.Ve stejném roce, ještě s performerem Vojtěchem Fröhlichem a fotografem Janem Šimánkem, vylezli na billboard umístěný na Barrandovském mostě, a přesměrovali jeho lampy tak, aby osvětlovaly blízkou plastiku Rovnováha (1989) sochaře Josefa Klimeše. Projíždějící, na které do té doby shlížel obří osvětlený billboard s reklamou na další výdobytek automobilového průmyslu, měli najednou šanci spatřit plastiku z litého betonu ztvárňující meandr řeky, nad kterým se tyčí barrandovský dopravní uzel. Tvůrci tak jednoznačně dali najevo nelibost nad lhostejností k umění, které nepatří k preferovaným kunsthistorickým obdobím, a nad disharmonickou, tržně orientovanou světelnou scenérií Prahy.
V těchto třech projektech využil Turner médium světla jako fluidního, dočasného a zároveň dostatečně efektivního nástroje praxe urban hacking. A ve všech spojil adrenalin s dobře srozumitelným gestem i v krátkém časovém úseku, který je nevyhnutelný, jakmile se tvůrci pohybují za hranicí ilegality: „Vzhledem k ilegalitě projektů je jejich životnost proměnlivá a záleží na tom, za jak dlouho se ve strukturách ukáže, že je na místě něco ‚nežádaného‛. To znamená, dokud nepřijde policista, městský úředník nebo třeba jen úklidová četa.“
Výběr z audiovizuálních prací Vladimíra Turnera
Nevim coby, 2007
Mediální realita, se skupinou Ztohoven, 2008
UFF, 2009
Povinná výbava, 2011
Galerie ve Streetartu, 2012
Osvícení, 2012
White-Black Film, 2013
Memory of the future — Occupy and live!, 2013
Comments On Megapolis, 2014
Terra Nullius, 2015
Přečteno 4307x
Článek vyšel v časopise Cinepur #104, březen 2016.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
5 /2
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
POSLEDNÍ ČÍSLO

#133
únor 2021
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY český talent
Nepohodlná hra mezi filmem a divákem / Lun Sevnik
Karolína Davidová / Zájem nebude jen tak
Vladimír Turner / Vagantem v telekomunikačním věku
Rudolf Šmíd / Kronikář strašáků
DALŠÍ Z RUBRIKY český film
Balzám zdatných alchymistů / Alchymická pec
Antarktický lockdown / FREM, Bílá na bílé
Anatomie českého pidimužíka / Adam Martinec
Vachkova dokumentární revoluce
Domácí násilí jako mýtus i videohra / Žáby bez jazyka
Nech vlka žít / Vlci na hranicích
Nora Štrbová / Animace rozpuštěná v dokumentu
„Tak co kurva režíruješ?“ aneb Cesta k autorskému uchopení reality
RUBRIKY
anketa (27) / český film (107) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (107) / fenomén (73) / festival (96) / flashback (7) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (4) / kauza (33) / kniha (126) / kritika (996) / mimo kino (165) / nekrolog (1) / novinka (792) / objev (2) / pojem (36) / portrét (19) / profil (112) / reflexe (25) / report (120) / rozhovor (170) / scénář (4) / soundtrack (53) / téma (960) / televize (114) / událost týdne (268) / videohra (70) / web (42) / zoom (165)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #104, březen 2016
Z obsahu tištěného čísla:
Poklad / Dobrodružství uzamčené v knihách (Michal Böhm, kritika)
Oheň na moři / Lekce z periferie (Pavel Sladký, kritika)
Netflix: globální, nikoliv český (Anna Krejčířová, web)
Saulův syn / Dřeň industrializované genocidy (Kamila Dolotina, kritika)
Dánská dívka / Líbivý transsexuální akademismus (Ivo Michalík, kritika)
Rozhovor s režisérem Miguelem Gomesem / Garážový punk portugalského filmu (Martin Kudláč, rozhovor)