Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ceny české filmové kritiky 2015 / Ocenění bez příběhu

Ceny české filmové kritiky 2015 / Ocenění bez příběhu

glosa / český film / Antonín Tesař / 27. 4. 2016

Samotný princip filmových soutěží, tak, jak se nám prezentuje navenek, je v něčem od začátku nesmyslný. Film není jako krasobruslení, kde by porota mohla vyhlásit vítěze na základě počtu předvedených piruet. Není to ani závod, ve kterém by o vítězi rozhodovala délka záběrů nebo počet scén, v nichž se objevil nějaký herec. Jeho hodnocení je mnohem subjektivnější, nesouměřitelnější a závislé na celé řadě komplikovaných faktorů. Je proto iluze si myslet, že smysl filmových soutěží, od Oscarů po Zlatou palmu v Cannes, spočívá ve vybírání „těch nejlepších“ filmů. Soutěže mají smysl pouze jako mediální událost, která má za úkol přitáhnout pozornost veřejnosti. Nejde přitom jen o to zviditelnit nominovaná díla v čele s vítězným filmem, ale také cenu samotnou a instituci, která ji udílí. Oscary mají ambici reprezentovat hollywoodský filmový průmysl, Zlatá palma pak festival v Cannes jako srdce celého globálního festivalového okruhu.

Mají-li Ceny české filmové kritiky také vůbec mít nějaký smysl, je třeba, aby se staly jednak událostí a jednak pozitivní reprezentací instituce, která za nimi stojí. Nejde ani tak o to, jestli vítězný snímek byl opravdu „nejlepší“, ale jestli reprezentoval preference českých filmových kritiků. Stejně tak není příliš důležité, jaká celebrita předávání cen moderovala, ale co slavnostní ceremonie říkala o filmové kritice a jejím významu. Pokud Alena Mihulová při přebírání sošky řekne, že vlastně neví, o čem by mluvila a že nemá moc ráda kritiky, a pokud Vojta Kotek jako moderátor neustále dělá vtipy o tom, že kritici nejvíc milují, když mohou popravit nějaký neskutečně nepovedený film, dá se to z hlediska samotných cen vnímat jako prohra. Můžeme namítnout, že třeba Chris Rock byl ve své úvodní řeči na letošních Oscarech také maximálně kritický a označil Hollywood za skrytě rasistickou instituci, ale to byl diametrálně odlišný případ, který nakonec hollywoodským studiím pomohl. Ukázal totiž, že Hollywood je schopný sebekritiky a ochotný k revizi svého vlastního přístupu. Tím, že pořadatelé nechali Rocka, aby je kritizoval, ukázali, že jsou vůči kritice otevření. To, jestli se Hollywood opravdu chystá z kampaně #OscarsSoWhite a volání po diverzitě doopravdy nějak poučit, je přitom už hodně jiná otázka. U Oscarů jde jen o to, jak se chce prezentovat.

Naproti tomu, když pořadatelé Ceny kritiky nechali Kotka omílat ta nejvousatější klišé o kritizujících kriticích, ukázali jen vlastní slabost a neschopnost se prezentovat nějak důstojněji. Dokonce i videovstupy, které reflektovaly situaci české kinematografie a které představovaly přínosný příspěvek celé ceremonie, moderátoři komentovali viditelně bezradně a rozpačitě. Předávání bylo zkrátka symptomem toho, že v české společnosti filmovou kritiku téměř nikdo nebere jako relevantní autoritu (ne ve smyslu vkusu, ale spíš odbornosti), což je stav, který by se Ceny kritiků měly snažit měnit, a ne stvrzovat. Těžko si představit větší kapitulaci než to, že pořadatelé v anketě dali vedle skutečných publicistů, teoretiků nebo tvůrců prostor i Martinovi Pomothymu, který v rozhovorech tvrdí, že příspěvky v jeho komunitním webu ČSFD nabízí novou, a snad i lepší filmovou publicistiku, než je ta klasická.

Stejně tak soupis oceněných filmů a tvůrců je symptomatický. Tentokrát vypovídá něco o struktuře české filmové publicistické scény. Čtenáři Cinepuru by se mohli divit, proč hlavní cenu nevyhrály Kobry a užovky, které mezi českými filmy s naprostou převahou zvítězily ve výroční anketě tohoto časopisu. Navíc lze jen těžko obhájit, proč by preference české kritiky měla reprezentovat spíš Zelenkova hříčka Ztraceni v Mnichově než Prušinovského společenské drama. Znovu, nejde tu ani tak o to, jestli je vybraný film „nejlepší“, ale jak reprezentuje kritéria, která česká filmová kritika považuje za podstatná.

S celkovou nevyhraněností a nevýrazností Cen souvisí i to, že se jim zatím nedaří stát se skutečně významnou společenskou událostí. Kampaň #OscarsSoWhite byla pro Oscary ve skutečnosti relativně dobrá zpráva, protože k téhle konzervativní a čím dál nudnější ceně přitáhla pozornost médií. To neznamená, že Ceny české filmové kritiky potřebují skandál. Spíš by jim prospěla vyhraněnější a také atraktivnější image, která je ostatně také předpokladem k tomu, aby na ní mohl vůbec někdo útočit a vymezovat se vůči ní. Zatímco v Oscarech se letos protínalo několik mediálních narativů (vedle #OscarsSoWhite také čekání Leonarda DiCapria na hereckou sošku a Revenantova oscarová vypočítavost). Ceny české filmové kritiky naproti tomu byly bez příběhu. Budovat si image může znamenat i to, že když už si stejně všichni myslí, že kritici jsou zlí, tak není problém být opravdu ještě jízlivější a kritičtější vůči tomu, jak dnešní česká kinematografie vypadá a vytvářet náročnější a ambicióznější poptávku po tom, jak by vypadat mohla (a podle kritiků měla).

Přečteno 1292x

Článek vyšel v časopise Cinepur #104, březen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #110

#110

duben 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY glosa

Jsou hollywoodské hvězdy doopravdy na vymření?

Ceny české filmové kritiky 2015 / Ocenění bez příběhu

Distribuce 2014: Konec starých časů

Solidarita s Olegem Sencovem

Inženýři lidských duší se opět činí

O instituci s ideou

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci

Oliver Stone nemůže vynechat Putina


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Ženy bez vlastností / Bába z ledu

Poezie jako obraz / Poetry-filmy Jaromíra Typlta

Tvorba emocionálních krajin / Květa Přibylová

Jan Saska / S lahváčem na Oscary

Jihlava 2016 / Festival na cestě

Dokumenty na maloměstě / Několik příkladů ze současné praxe jednosálových kin

Lichožrouti / Každá ponožka se počítá

Pustina / Krajina deziluze


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Rodinný film / Značka Evropa

Editorial

Cosmopolis / Asymetrická prostata podle Cronenberga


RUBRIKY

anketa (21) / český film (62) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (116) / editorial (84) / fenomén (65) / festival (43) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (677) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (540) / objev (3) / pojem (36) / portrét (2) / profil (91) / reflexe (24) / report (89) / rozhovor (147) / scénář (4) / soundtrack (30) / téma (814) / televize (77) / tisková zpráva (1) / událost týdne (170) / video (2) / videoart (16) / videohra (48) / web (36) / zoom (146)

Cinepur #104 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #104, březen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

Optikou nihilisty / Obrazy těla a mysli ve filmech Gaspara Noého (Janis Prášil, profil)

Sázka na nejistotu / Čekání na ekonomický armagedon (Ondřej Pavlík, kritika)

Kdo je tady distributor / Poznámky k českému distribučnímu prostředí v roce 2015 (Přemysl Martinek, glosa)

Editorial (Antonín Tesař, editorial)

Hodný dinosaurus (Anna Krejčířová, dvd)

Berlinale 2016 / Právo na štěstí, právo na smutek (Aleš Stuchlý, report)

+ více...