Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ambiciózní Lisbon & Estoril Film Festival pořádá od roku 2007 v portugalské metropoli každý listopad „mecenáš“ a producent Paulo Branco. Kombinovaná soutěžní i retrospektivní přehlídka plní v jeho neskromné vizi funkci kulturní (pří)městské události, která se snaží zabavit nejširší veřejnost, ale zároveň také – a to poměrně okatě – vzdát hold spřáteleným filmařům, literárním, hudebním či výtvarným umělcům, sezvat a pohostit je s plnou parádou divadelního či kasinového lesku. LEFFEST tak navenek působí jako „bohatě“ sebevědomá, multižánrová akce febiofestového typu, jejíž reálnou tvář určuje chlad multiplexového centra (s příznačným názvem Monumental). Odtažitost však vynahrazuje množství alternativních dějišť – klubové kino Espaço Nimas, galerijní centrum CCB či národní divadlo D. Marie II –, kam jsou situovány diskusní panely, archivní projekce i rozjímavé poetické či hudební večery.

Během desetidenní „one-man“ akce Branco sám moderuje většinu projekčních úvodů i ceremoniály a zakládá si důrazně na tom, že účast řady hostů a jejich vstřícnost k publiku je festivalovým specifikem. Sám se za tuto exkluzivitu neváhá a nechává (skrze „povinné“ servilní díky filmařů) následně pochválit. Branco zjevně nemá zábrany ani problémy vytvořit každoroční seznam osobností, jež by v lisabonské metropoli a hotelovém sídle pobřežního Estorilu rád uvítal, a tak zde diváci bez problému potkají nejen „jeho“ blízké spolupracovníky a přátele v čele s tápajícím Wimem Wendersem, ale třeba i skromného „auteura roku“ Nanniho Morettiho (Mia madre) nebo uvolněného Louise Garrela, letošního režijního debutanta (Deux amis). Ke každému třpytnému jménu se festival snaží najít „doprovodnou“ akci, důvod, jímž přítomnost zaštítit. Wenders tak vedle výběrové retrospektivy a marnivé 3D novinky Every Thing Will Be Fine dostal možnost vystavit ruinovitou sérii fotografií z lisabonské periférie. „Francouz“ Andrzej Żuławski zase místnímu publiku v předpremiéře předvedl přeexpresivní adaptaci Gombrowiczova románu Kosmos natáčenou v okolí v Brancově produkci a oceněnou Cenou za režii v Locarnu. Branco ovšem přivítal i kultovního spisovatele Dona DeLilla či legendární hudební performerku Laurie Anderson (jež představila i svůj osobní filmový esej Heart of a Dog, premiérovaný v Benátkách). A mimo „běžný“ filmový program tak lze večer kupříkladu strávit u hudebního a recitačního pásma z básní Arsenije Tarkovského v podání mj. jeho vnuka Andreje Tarkovského ml.

S tímto „konceptem“ druhově a atmosféricky rozšafné slavnosti filmu a umění Paulo Branco ovládá sponzorské styky a jeho festival jako by ani neměl potřebu řešit očividný problém prchavého (ne)zájmu publika. Poslední de Oliveirovo drama Gebo a stín (uvedené v retrospektivě portugalského herce Luise Miguela Cintry), Sokurovovu vtipnou exkurzi do historie Louvru Francofonia (promítanou čerstvě po pařížských útocích), nebo i koláž všedních mikrodramat v krásně melancholické Iosselianiho Zimní písni (Cena poroty v soutěžní sekci) spolu se mnou sledovala sotva desítka diváků.

LEFFEST působí jako nezávazné, slunné „lázně“ po vyčerpávajícím kolotoči áčkových festivalů – než vše po novém roce vypukne nanovo. Stres filmového průmyslu zde nahrazuje jedině pres hutného a přeci jen přitažlivého programu, v němž se skrývají profily současných solitérů jako je Argentinec Martín Rejtman, talentů texaské indie tvorby (v čele s Davidem Gordonem Greenem) či kompletní retrospektivní pocty (Barbet Schroeder, Jonathan Demme). Soutěžní linka přehlídky se v tomto chumlu nakonec takřka ztrácí a ani diváci, ani novináři výsledky zvlášť horlivě nerozebírají. Zajímavé na výběru pouze je, že dramaturgie dává šanci jak osvědčeným, ale ne(d)oceněným auteurským titulům uplynulého roku (Desplechinovy Tři vzpomínky, Kurosawova Journey to the Shore, La academia de las musas José Luise Guerína, vítězná ve stejný čas v Seville), tak i „vlastním“ debutantským objevům, ovšem rovněž již dříve premiérovaným jako Kaili Blues Gana Bi, Te prometo anarquía Julia Hernándeze Cordóna či dlouho očekávaný, ovšem příliš tradiční teen age realismus Montanha od domácího chráněnce Joãa Salavizy. Nakonec si však příští místo v porotě, formou „štafety vítězů“, po Jessice Hausner zajistil polský klasik Jerzy Skolimowski s u nás zatím neuvedenou thrillerovou skládankou 11 minut.

Lisbon & Estoril Film Festival, 6. – 15. listopadu 2015.