Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Mezi nejdiskutovanější střípky programu loňského karlovarského festivalu patřily dvě islandská komediální dramata. Vedle snímku Dagura Káriho Fúsi to byl také držitel hlavní ceny sekce Un Certain Regard na festivalu v Cannes Berani. Režisér Grímur Hákonarson navíc absolvoval jednoroční program na pražské FAMU, což ještě posílilo divácký zájem o jeho film. Hosté neznalí kontextu by z přítomnosti dvou výrazných snímků ze stejné země získat dojem, že se na Islandu probouzí výrazné filmařské hnutí. Celá věc je ale složitější.

Význam islandské kinematografie ve skandinávském rámci totiž zůstává nevelký. Baltasara Kormákura, Ragnara Bragasona a Friðrika Þóra Friðrikssona sice můžeme považovat za výrazné tvůrčí osobnosti, ale do postavení bratří Kaurismakiových, Anderse Thomase Jensena, Benta Hamera nebo Rubena Östlunda mají stále relativně daleko. Přesto se i do konzervativní české distribuce čas od času dostane svědectví o nepopiratelné kvalitě tamní produkce. Berani toto všechno nejen potvrzují, ale navíc i nepřímo metaforizují.

Jedna z nejrozšířenějších polopravd spjatých se skandinávským filmem spočívá v jeho pevném sepětí s přírodními scenériemi a tradicemi. Pro Islanďany toto kategorizování platí dvojnásob. Tvorba letos devětatřicetiletého Grímura Hákonarsona v základních znacích stvrzuje konvence spojené s islandskou, potažmo severskou kinematografií, nicméně v detailech se od nich neváhá odloučit. Jeho předchozí hraný film Říše léta vyprávěl prostinký příběh o magickém sepětí lidských osudů a generacemi tradovaných pověstí vtělených do nevzhledných kamenů. Jeho téměř pohádkové ladění determinovalo multikulturní realitu způsobem pro racionálního Středoevropana téměř neuchopitelným. Hodnoty točící se kolem rodinné pospolitosti, citů a smyslu sebeobětování dráždily svou polopatičností i absurdní vychýleností.

Berani jsou ve většině ohledů mnohem vyspělejším traktátem na velmi podobné téma. Příběh dvou postarších bratrů, kteří před čtyřiceti lety ztratili z malicherných důvodů společnou řeč a žijí de facto pouze pro svá stáda skotu, je zasazený do prostoru severského venkova.Neortodoxnost obou hrdinů dodává snímku komediální nádech a svébytnou poetiku. Výlučnost dobrovolně osamělých existencí přitom autor v prvé řadě konstatuje, nevysmívá se jí ani ji neoslavuje. Oproti svému kolegovi Benediktu Erlingssonovi a jeho nedávnému festivalovému hitu O koních a lidech volí Hákonarson sevřenější tok vyprávění a soustředí se na mnohem intimnější vhled do charakteru svých ústředních postav.

Z toho pramení ještě jeden podstatný rozdíl. Hrdinové Beranů rezignují na udržování rodinné pospolitosti. Své rodiče si nejspíš nepamatují a cestu k sobě navzájem nehledají. Nakonec se po ní sice vydají, ale na základě vypočítavé motivace. Poslední kusy slavného stáda pro ně mají cenu stavějící jakoukoli křivdu na vedlejší kolej. Kritický okamžik dokáží zvládnout pouze společně a nikdo jiný není v tu chvíli po ruce. Na konci násilně znovuobnoveného svazku si nepředstavují objetí a znovunalezení společné řeči. Chtějí pouze za každou cenu dostát pokračování tradice, spjaté stejně tak s historií svých životů jako s ustálenými pořádky typickými pro Island mimo kosmopolitní Reykjavík. Životní pouť Kiddiho a Gummiho se tak blíží té, pro kterou se rozhodnou senioři z klasické Friðrikssonovy baladické road movie s výmluvným názvem Děti přírody.

Té se ostatně podobá i mnohými publicisty kritizovaný závěr snímku. Injekce čisté lyriky do srdce dosavadní strohé kostry může působit příliš nepatřičně. Jenže s tím, co se podle nepsaných pravidel filmového severského dramatu aktuálně nosí, si Hákonarson hlavu neláme. Od Říše léta udělal v tomto směru každopádně znatelný pokrok, a byť podobné tvrzení vždycky zavání banalitou, sledování dalšího směřování tohoto bytostně islandského tvůrce může být ještě zajímavé.