Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Paměť dovede mást. Podoba minulosti se pod nánosem času, z odstupu idealizuje, až nelze snadno rozlišit, co je a byla realita a v čem se nová barvitá verze liší. Ze stop a střípků vzpomínek se při snaze vyvolat „ztracené“ obrazy zpět může směle složit svět tak poutavý, smyslný a chytlavý, že se rozum souhrou paměti nechá oklamat a na iluzi přistoupí. Je jen otázkou, jak dlouho „efekt“ vydrží, kdy se představa o ideálu rozpustí. Toto tajemství zkoumal již Proust – a jeho hledání v protékající minulosti dodnes platí za pohlcující, neklidný zážitek, který literární forma umocňuje svobodou čtenářovy fantazie. Loni se o nespolehlivé a mládím oslněné paměti „rozvyprávěl“ ve své novince Tři vzpomínky také pětapadesátník Arnaud Desplechin.

Jeho snímek oceněný v canneské – té pravé, „ryzí“ auteurské – sekci Quinzaine des réalisateurs (kde soutěžil po boku Gomesovy trilogie či Garrelova Ve stínu žen) míří svým kouzlivým rozvzpomínáním k tématu starému jako francouzská citovost samotná – k motivu lásky v jinošském věku. Historie jednoho vášnivého studentského vzplanutí se, tak trochu v duchu romantizující truffautovské tradice, rozbíhá do vícera časových rovin, překračuje pomlky, zvýrazňuje z toku děje drama, zlomy, citové jizvy. Paul Dedalus (jménem snad příbuzný Joyceově autobiografické figuře dospívajícího intelektuála v Portrétu umělce v jinošských letech a Odysseovi) se pod tíhou úředních povinností, zadržen hraniční policií, vydává na mentální cestu zpět do mládí. Vzpomíná a zpovídá se – zčásti proto, aby osvětlil problém své záhadně kolující identity, skrze vzpomínku na (ne)rozvážnou cestu do Sovětského svazu, kde se zapletl do machinací s osobními doklady. Korekce reálných detailů pro účel obhajoby jej brzy přistihuje při činu: Dedalus se hájí, že byl v Moskvě okraden, aby osobní účast v tajném úkolu nevyšla najevo. Jeho vědomí – jemuž nás filmová narace nutí skrze naznačenou ich-formu důvěřovat – tak záhy nabývá mírně falešné hodnoty. A sestup hlouběji, k emocionálně lehkotíživé vzpomínce „životní lásky“, vzápětí pokračuje v mámivě romantickém, vábivém tónu.

Desplechin dle svých slov nekreslil příběh „svého“ Paula a plavovlásky Esther na základě vlastní neměnné zkušenosti. Nemá jít o zpovídací léčbu, přivolání konkrétností z mládí, pozdrav ztracené milé. Půdorys je koláží z obecnějších – a je nutno poznamenat – příliš povšechných, příliš typických, „francouzských“ motivů. Smyšlenka o vášnivém vztahu, rostoucímu navzdory bohémské svobodě a unikavosti studentského věku, o boji proti jeho rozpojení, o udržení kontaktu srdcí i na dálku (poté, co Paula z maloměsta zláká ke studiím podmanivá Paříž…), by za jiných okolností upadla do kategorie klišé – a nešlo by jen o drobné klopýtnutí. Jako by snímek svou citovostí testoval, kolik recyklovaných schematických ingrediencí, kolik gramů kýče dnešní artová scéna unese. Má však proti této propasti jasnou výzbroj, jíž je právě retrospektivní forma podání a s ní spjatý stylizační vzpomínkový filtr.

Díky němu se nakonec do Tří vzpomínek vstupuje tak směle, tiše a ochotně, i přes počáteční ostražitost (sovětská epizoda působí ve svém zjednodušeném, kvapném podání až křečovitě a záminka s prodanou totožností je zbytečně uhýbavou rozbuškou příběhu). Láskyplný čas mladého páru je v Desplechinově režii nadmutý důvěrou ve spontánní, v obraze autenticky působící temperament debutantského hereckého páru (Quentin Dolmaire a Lou Roy-Lecollinet zastiňují, logicky, statickou figuru vzpomínajícího Paula – Mathieu Amalrica). Pohlcení, jemuž se lze jako snad v nejhřejivější loňské filmové „lázni“ snadno poddat, stojí na epickém, dráždivě senzuálním vizuálním stylu, který proniká do intimity stále více vypjatých vzpomínkových scén s blízkostí a subjektivitou, nikoli – mnohem častější –distancí a chladem. Pohroužení – anebo omámení – ovšem v paměti nemusí vždy utkvět věčně. Vzpomínka i film (jako raná zamilovanost) vyprchá… A tak se Desplechinův kus, možná mimoděk, ptá: dokáže vůbec kinematografie tuto prchavou sílu ovládnout? Není filmovým obrazům z podstaty souzeno působit jen v momentě, kdy žijí, kdy jsou promítány – tak jako vzpomínky mámivě a pomíjivě rozvzpomínány?