Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Když Steven Spielberg při natáčení svého nového filmu Most špionů navštívil skutečnou rodinu amerického právníka Jamese Donovana, o kterém snímek vypráví, zjistil, že nebyl první, kdo měl v úmyslu jeho příběh převést na filmové plátno. V roce 1965 prý stejnou látku chtěl zpracovat Gregory Peck, který měl také hrát hlavní roli. Postavu sovětského tajného agenta měl ztvárnit Alec Guinness a k napsání scénáře byl přizván autor tehdy progresivních televizních seriálů Naked City a Route 66 Stirling Silliphant. MGM ale tenkrát odmítla projekt realizovat, což podle Spielberga souviselo s tehdy napjatou mezinárodní situací následující po kubánské krizi. Přesně o půlstoletí později, kdy příběh amerického právníka, který se rozhodl u soudu zastupovat uvězněného sovětského špiona, zpracoval Spielberg, už naopak na událostech z dob studené války není kontroverzního téměř nic. A to je možná ještě větší problém. Most špionů je totiž v některých ohledech až nezdravě staromilský.

Už při úvodní brilantní pasáži beze slov, kde nás autoři seznamují se sovětským agentem Rudolfem Abelem operujícím na americkém území, by se chtělo říci „Takhle už se filmy dneska netočí.“ Sledujeme mimořádně soustředěnou podívanou, kde každý pohyb kamery a každý střih má nějaký smysl a je zakomponován do komplexního, souvislého, promyšleně vygradovaného a nápaditě vystavěného celku. Zároveň by nikoho nenapadlo film posuzovat jako „pouhé stylistické cvičení“. Nic tu nepůsobí nuceně, naopak všechno je funkční a hladce plyne jako pečlivě sestrojený mechanismus, jehož samotné sledování působí estetickou slast. Dokonce i patos předchozích Spielbergových dramat tu je často oslabovaný a zlehčovaný ironií, která zobyčejňuje neokázale patriotské hrdinství Jamese Donovana v podání Toma Hankse. V tomhle ohledu je Most špionů něco jako klasický Hollywood aktualizovaný pro jednadvacáté století. Není to retro, které by přímo napodobovalo filmy tohoto období, ale snímek, který plynule navazuje na všechny hodnoty, které klasický Hollywood vyznával – vkusné, profesionálně vycizelované americko-centrické mainstreamové drama.

Kdybychom přemýšleli o tom, jak by mohl v polovině šedesátých let vypadat Silliphantův scénář pro Peckův projekt, možná bychom došli k tomu, že by se od Mostu špionů, který napsal začínající Matt Charman a přepisovali ho bratři Coenové, nemusel v ničem zásadním lišit. Nejde jen o strukturu vyprávění, která nedává výraznější příležitost jakékoli formě revizionismu, která by děje vnesla nějakou ambivalenci nebo nejistotu. Zcela průzračné a konzervativní je i ideologické pozadí filmu. První dějství filmu je rámované jako obhajoba majestátu zákona, v tomhle případě americké ústavy, před zvůlí společenských předsudků. Když si tu Spielberg občas dopřeje nějakou patetickou scénu, je to vždy ve chvílích, kdy nás chce přesvědčit o správnosti Donovanova rozhodnutí postavit se na stranu práva. Ve druhé polovině se Donovan zase stane stejně neochvějným obhájcem principu, podle nějž na každém životě záleží a je potřeba pro něj udělat maximum. Hanks je sice neokázalý, civilní, místy neohrabaný, ale přesto nesporný hrdina v tom, jak bez zaváhání směřuje k prosazení svého ideálu.

Ostatní postavy, včetně recenzenty poněkud nadhodnocovaného Marka Rylance v roli Abela, jsou redukované na jednorozměrné, typizované a předvídatelné pozadí k Donovanovu příkladnému tažení. Dopředu tušíme, že soudce nebude mít pochopení pro Donovanovu myšlenku, podle níž každý, i sovětský špion, si zaslouží poctivou obhajobu, stejně tak i to, že KGB Abela nepřivítá přívětivě a že komunističtí pohlaváři ve východním Berlíně se budou snažit Donovana zmanipulovat. Nepřekvapí nás v tomto kontextu ani to, že Most špionů je ryze pánská jízda a že nejvýraznější ženská postava, totiž Donovanova manželka, nestojí hlavnímu hrdinovi ani za to, aby jí popravdě řekl, že odjíždí do východního Berlína na potenciálně nebezpečnou misi. V tomhle všem se ale jen znovu a znovu odráží hlavní trhlina Mostu špionů. Spielbergův film jako by se vůbec nestaral o současnost a obracel se výhradně k minulosti. Mezi staromilstvím a zastaralostí tu nestojí žádný most, ba ani nejtenčí dělicí čára.