Tomáš Svoboda / Jako film

31. 10. 2018 / Sylva Poláková
český talent

Jako film se jmenuje výstava Tomáše Svobody, která od poloviny prosince do konce února probíhá v pražské galerii tranzitdisplay. Umělec v ní rekapituluje tu část své tvorby, která se vztahuje k filmu jako médiu, audiovizuálnímu umění, zábavnímu průmyslu i způsobu myšlení. Rozkrývá film v rovině znakového systému a komplexní sociokulturní praxi. Některé jeho práce tak vykazují strukturalistické dekonstrukční rysy, ale zároveň je pro ně charakteristický satirický tón, kterým se záměrně vzdaluje „chladnému“ konceptuálnímu teoretizování.

Sám o svém přibližování se filmu říká: „K pochopení filmu mohou vést různé možnosti rozboru. Třeba zkoumání daného média mimo něj samotné. Zkoumání skrz jiné disciplíny. Konkrétně na film se můžeme dívat jako na sociologický fenomén, jako na způsob trávení volného času, jako na médium spojené s určitou typologií architektury, způsob vizuálního jazyka nebo předmět touhy.“

Symbolické struktury a mechanismy dekonstruuje Svoboda prostřednictvím základní divácké „zkušenosti“. Důležitou roli hraje pozměněné prostředí, v němž jsme zvyklí film vnímat nebo ve kterém vzniká. Pracuje se simulací kinosálu či filmových scén a s redukcí filmového jazyka nebo konkrétního příběhu, které potom nazývá „imagine film“. Odhaluje domnělou schopnost imaginace jako silně disciplinovanou zkušenost provázanou s konkrétními strategiemi filmové praxe. Zkušenost s filmovým „vyprávěním“ tak eliminuje na „popis děje“ (pomocí textu v záběru nebo živé či zaznamenané performance) či obnažený syntax, jako například v instalaci Úhel pohledu (2011), v níž se na pěti obrazovkách odvíjí pět situací, kterým rozumíme na základě „animovaného“ textu řídícího se zažitými kinematografickými postupy (např. montáž, nájezd, odjezd, stop motion). Srozumitelnost navzdory téměř vyabstrahovanému vyprávění prozrazuje, jak výrazně se filmová zkušenost stala součástí každodenního vztahování se ke světu.

Odlehčená rovina Svobodova přístupu k filmové praxi je čitelná v jeho intervencích do televizního vysílání (např. Umění léčí, 1999, Neplatnost, 2004, Prima vařečka, 2005), v performancích „imagine film“ (Independence Day, 2008) nebo v instalacích filmových scén, kde přiznaně využívá vlastních zkušeností s výrobou filmových kulis.

Jeho samostatné výstavní projekty bývají mnohdy prezentacemi dokumentací předchozích fází umělecké akce. Neomezuje se na klasické prostředí galerie a svoje práce přenáší do jiných prostorů (městského, mediálního, privátního). V roce 2008 začal Tomáš Svoboda pracovat na instalacích evokujících médium filmu pomocí kombinace věrných kulis a redukovaného příběhu. První z nich byla výstava v berlínské galerii (Antje Wachs Gallery) s názvem Imagine Psycho. Jednalo se o redukci notoricky známého a umělci často citovaného filmu Alfreda Hitchcocka z roku 1960. Svoboda pracoval s odkazem na původní Hitchcockovo Psycho jako s jakousi pevnou usazeninou v naší kolektivní paměti: „Známe-li celý film, pak pro nás jeho jedna vteřina může znamenat celý tento film, reaktivovat v nás vzpomínku na něj. Vidíme-li třeba vteřinu záběru odtékající krve smíšené s vodou do výlevky sprchového koutu, zbytek si „dopočítáme“ – vycpaná zvířata, vysušenou maminku...“ Sílu pozice tohoto ikonického díla stvrdil absencí obrazu i zvuku, které nahradil projekcí strohých textů popisujících jednotlivé scény. Za zády diváků pak zhmotnil klíčové dějiště příběhu věrnou maketou motelu, kde se nakonec vraždí. Kulisa v životní velikosti scény z filmu umístěná za sklo galerie na nepřístupném dvorku vyvolává dojem zastaveného filmového záběru. Svoboda pro takový způsob instalace, která evokuje filmovou situaci, razí termín 3D still.

Doposud Tomáš Svoboda (de)konstruoval či (re)imaginoval film z vnější pozice jako audiovizuální umělec, který tyto projekty prezentoval převážně v rámci uměleckého provozu. V posledních třech letech se však věnoval přípravě a natáčení celovečerního filmu s názvem Jako ve filmu, v němž spojuje své předchozí postřehy i vhled do chápání filmu v jeho komplexnosti. Na výstavě v galerii tranzitdisplay představil jednu z kapitol tohoto snímku, jehož pražská premiéra proběhne koncem února. Sledujeme v ní sled úvah fiktivní filmové teoretičky, kterou představuje Gabriela Míčová, o fluidním rozpínání filmu. Díky subjektivní kameře sdílíme s touto postavou její myšlenkový „pohyb“ v prostředí jejího počítače a na internetu, kde promyšleně i podvědomě vybírá ilustrační video ukázky, statické obrázky i textové stránky k tématům jako jsou film v životě, život ve filmu, film jako život… Svoboda se tímto krokem přibližuje esejistickým kinematografickým formátům, které mají potenciál reflektovat film i dnešní život, jenž je infiltrovaný filmem v podobě řady přístrojů a především jako dominantní komunikační systém.

 

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Horor

103 / únor 2016
Více