Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ač by si jihlavský festival bezesporu zasloužil reflexivní text věnující se jeho mezinárodnímu soutěžnímu programu, největší pozornost domácího prostředí je dlouhodobě upřena na soutěž Česká radost. To platí i přesto, že to nejzajímavější, alespoň tedy z filmového hlediska, se odehrává převážně v jiných sekcích. Letos tento trend posílil překvapivý krok české poroty, která se rozhodla neudělit hlavní cenu a tím způsobila patrně nejvýraznější kontroverzi 19. ročníku.

Neudělení hlavní ceny je gesto, za nímž se mohou skrývat mnohé motivace, ale v každém případě vyvolá daleko více otázek, než nabídne odpovědí. Důvodem mohou být osobní animozity mezi jednotlivými porotci, jejich neschopnost dosáhnout kompromisu, ale i nevalná kvalita promítaných filmů, mezi nimiž nelze nalézt důstojného vítěze. Výsledný stav, v němž zůstává pomyslný trůn neobsazen, však vnímám jako prohru všech stran i jako noční můru každého festivalového ředitele. Absence vítěze naznačuje, že něco nebylo v pořádku: filmy, porota, nebo dokonce festival jako takový. Na bedra organizátorů pak padá nelehký úkol obhájit navenek nejen svou práci, ale zejména tvůrce, za něž se festival postavil tím, že se rozhodl jejich filmy odpromítat. V tomto ohledu oficiální reakce ředitele Ji.hlavy Marka Hovorky, v níž si povzdechl nad podfinancovaností dokumentární tvorby, uspěla jen napůl.

Nebezpečný svět české poroty
Porotci Miloš Doležal, Martin Dušek, Iva Honsová, Milan Knížák a Jiří Voráč ve svém vyjádření uvedli: „Žádný z 16 filmů letošní soutěže nezaujal porotu natolik, aby udělila hlavní cenu. Většina filmů je dramaturgicky neujasněná, trpí neúměrně dlouhou stopáží, mnohé filmy zůstávají na úrovni televizní publicistiky a autorská výpověď často není soudržná a přesvědčivá.“ Jde o tvrzení, s jehož obsahem lze do určité míry souhlasit, ale o jehož radikalitě by bylo možné snadno polemizovat. Problém však nevidím v tom, že mám na celkovou úroveň soutěže odlišný názor, ale v tom, že citované dvě věty ve své strohosti neodráží skutečný postoj poroty. Martin Dušek jej objasňoval na večírku po slavnostním zakončení festivalu. Ochotně, sic s jemu vlastní špetkou teatrálnosti vysvětloval, že prvotním impulsem k neudělení hlavní ceny byla neshoda jednotlivých členů poroty nad dvěma filmy. Až poté, co nastal pomyslný pat mezi dokumenty Ocelové slzy aneb Cesta Vladimíra Stehlíka za Lubomírem Krystlíkem (r. Tomáš Potočný) a Češi proti Čechům (r. Tomáš Kratochvíl), se pětice arbitrů rozhodla vyjádřit svůj názor na úroveň celého soutěžního výběru neobvyklým krokem. Předala dvě zvláštních uznání (výše zmíněným filmům) a práva udělit hlavní cenu se naopak zřekla. Uvážíme-li tyto okolnosti, které mi zopakoval i Miloš Doležal, vyznívá výše uvedené vyjádření, jež na patře zanechává pachuť bodavé kritiky, neadekvátně tvrdě.

Mým osobním vítězem České radosti se stala Amerika Jana Foukala, jež se lehkým krokem pohybuje na pomyslné hranici mezi dokumentem a hraným filmem. Částečně inscenované vyprávění o českém fenoménu trempování krouží okolo tématu pozvolna a namísto explicitního výkladu se v divákovi pokouší navodit pocity, s jakými může člověk zakoušet krajinu, jíž se ubírá. Ostatní dokumenty uvedené v České radosti postrádaly především tuto schopnost vtáhnout diváka do diegetického světa, tj. schopnost být imerzivními. I mezi nimi ale stojí za to zmínit několik titulů: studii soužití českého režiséra s romskou rodinou Češi proti Čechům, pionýrské pojednání o bujení raného československého kapitalismu Česká cesta (r. Martin Kohout), portrét Andreje Babiše Matrix AB (r. Vít Klusák), dokumentární esej Na vodě (r. Martin Ryšavý) či debut Kristýny Bartošové Nebezpečný svět Rajka Dolečka.

Schopnost ocenit filmy, které považujme za celkově podnětné a v řadě aspektů za povedené, byť ve výsledku dramaturgicky či rétoricky ne zcela dotažené, bychom si v sobě měli pěstovat, a to zejména tehdy, pokud hodnotíme soutěžní sekci zaměřenou na domácí filmy. Představa, že jiné světové dokumentární festivaly, jako třeba IDFA, DOK Leipzig, Vision du Réel či Hot Docs, promítají ve svých národních soutěžích jen vybroušené dokumentární diamanty, je totiž lichá.

Říká se, že negativní publicita je nejefektivnějším nástrojem ke zviditelnění daného fenoménu. Celá kauza tak může, pokud bude nahlédnuta ze správného úhlu, festivalu i celé české dokumentární scéně ve výsledku prospět. To samé platí o způsobu, jakým je o filmu u nás referováno. Komentář Apoleny Rychlíkové Znovu začít myslet filmem, jeden z textů, který se po jihlavském festivalu nespokojil s prostou, mechanicky „vykonanou“ publicistikou, parafrázuje motto přehlídky. Já bych se k Rychlíkové přidal s apelem, abychom neztráceli hlavu a začali myslet jinak i o filmech: kriticky, avšak se snahou pochopit plnou šíři stavu věcí.

19. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, 25.–30. října 2015.