Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Every Thing Will Be Fine / Něco je špatně

Every Thing Will Be Fine / Něco je špatně

zoom / kritika / Michal Hogenauer / 14. 6. 2016

První scéna nejnovějšího snímku Wima Wenderse Every Thing Will Be Fine je mimořádně silná. Ambiciózní spisovatel Tomas (James Franco) se vrací za přítelkyní autem zasněženou quebeckou krajinou. Sotva je vidět skrze zamrzlé čelní sklo. I přesto se mu podaří včas zabrzdit před malým Christopherem, který mu na saních sjede z kopce přímo pod kola. Zdá se být v pořádku, ale Tomas jej raději doprovodí k blízkému domu a jeho matce (Charlotte Gainsbourg). Ta se však vyděšeně a překvapivě začne ptát, kde je jeho bratr Nicolas... Úvod je působivý dramaticky i příběhově. Když ale během prvních deseti minut poněkolikáté zazní variace na frázovitý název snímku, že – „všechno bude v pořádku“ – je zřejmé, že se samotným filmem, uvedeným letos na festivalu v Berlíně, je něco špatně.

Hledat příběh s postavami

Ve své tvorbě ze 70. a 80. let Wim Wenders vždy citlivě vnímal prázdnotu a osamělost, atmosféru odcizení. Jeho hrdinové rebelovali proti měšťáckému způsobu života a na pozadí kritického vypořádání se s politickou a společenskou situací v poválečném Německu hledali vlastní identitu. Wenders neviděl vzory a inspiraci ve vlastní zemi a kultuře a raději tematizoval vlivy USA a americkou popkulturu – mýty, malíře či fotografy, kteří měli vliv na jeho generaci. Společně s kameramanem Robby Müllerem, jenž řešil především svícení, zatímco Wenders kompozici záběru, vytvořili obrazy plné významů a poezie. Dlouhé kolmé jízdy na chůzi, pomalé a klidné panoramování krajiny, velké celky snímané za jízdy... Wenders navíc vyčerpal snad všechny možnosti záběrů a snímání postav v autě. Právě žánr road movie charakterizuje Wendersovu tvorbu nejvíce. Sám se dokonce podle svých slov začal považovat za režiséra až při prvním snímku z této kategorie – Alice ve městech (1974). U psychologického filmu o putování po vlastní paměti i po paměti Německa ostatně Wenders objevil i vyprávění jako svobodný dar bez jakýchkoliv pravidel. „Od Ozua jsem se naučil, že nedává žádný smysl snažit se vnutit filmu příběh. Že existuje narativní film bez příběhové linky. Režisér musí věřit ve své postavy... Nikdy by neměl začínat s příběhem a hledat pro něj vhodné postavy. Musí začít s postavami a spolu s nimi hledat jejich vlastní příběh.“/1 U Every Thing Will Be Fine jako by od vlastní vize svobodného vyprávění ustoupil a příběh svých postav ztratil. Dříve tolik silné figury jsou hlavní slabinou. Wenders je navíc násilně podřizuje danému, v podstatě banálnímu příběhu.

Přehnaně melancholická a ospalá hlavní postava Tomase prochází kreativní a partnerskou krizí. Událost z úvodní scény ale vše náhle zlepší. Přijdou energie, inspirace, úspěch. Tomasův život postupně protínají scény s novou přítelkyní, vztahy s otcem, vydavatelem či sekretářkou, ale žádná z těchto linek nikam nevede. Podobně bezcílná je i linie dospělého Christophera, který nehodou zdánlivě o vše přišel. Ani postava trpící a osiřelé Christopherovy matky nedostala mnoho originálních scén. Izolovaná v lesní chatě sice připomíná trierovské zázemí, ale zde scénář nepochopitelně zůstává u pohledů do krbu a malování dětských ilustrací. Wenders zároveň sahá k příběhu-klišé o trpícím umělci s „překvapivými“ zvraty. Snímek je tak povrchní studií smutku a vyrovnání se s vinou a ztrátou jako součást umělcovy potřeby trpět pro vytvoření velkého díla.

Ve svých dřívějších filmech jako by Wenders bytostně nesouhlasil s přerušováním scén a nejraději by natáčel své postavy i ve spánku. V Every Thing Will Be Fine se příběh rozpíná na časovém prostoru dvanácti let a jeho roztříštěnost fázovaná s jistou mechaničností v odčítání let („další dva roky“, „o dva roky později“) znemožňuje jakékoliv emoční napojení na hrdiny. Neustálé informační předěly a patetická hudba cokoliv intimního maximálně zcizují. Na scénáři, pod nímž je podepsaný Nor Bjorn Olaf Johannessen, je patrný vliv vyzkoušených literárních skandinávských vzorců, kdy thrillerová minulost postavy vždy doběhne, a bude potřeba se jí postavit čelem, nebo si s ní alespoň popovídat u kafe, a poté ji obejmout.

Efekt odcizení paradoxně prohlubuje použití technologie cílící na co největší přiblížení a vnoření – 3D. Wim Wenders je vyznavačem nových technologií. Byl jedním z prvních filmařů, kteří si přivlastnili HD video. Vyzkoušel si jej ve snímku Until the End of the World (1991) a jeho dokument Buena Vista Social Club (1999) byl prvním snímkem, který byl natočen tímto formátem už celý. Sice nebyl prvním autorem, který vynesl 3D film mimo americkou blockbusterovou produkci s tanečním portrétem Pina (2011), ale je jedním z mála, kdo této formě dodnes věří. „Mám strach, že 3D zmizí, aniž by bylo vůbec kdy skutečně objeveno,“ prohlásil po Pině, o níž se domníval, že bude jedním ze stovek podobných malých, intimních filmů od komedií přes dokumenty, jež vzniknou ve 3D./2

Zadřená mechanika

Společně s kameramanem Benoitem Debiem, jenž je znám spoluprací s Gasparem Noém či Harmony Korinem, nevytváří v Every Thing Will Be Fine spektakulární podívanou. Chce se přiblížit k postavám a portrétovat jejich emoce odehrávající se převážně v interiérech. Až na výjimky snímání osobitých krajinných celků, zasněžené cesty, řetízkového kolotoče či chvějícího se pole nevytváří spektakulární podívanou. S možnostmi 3D prostoru pracuje překvapivě mechanicky. Jen onu pověstnou, do popředí posunutou Ozuovu červenou vázu ukáže trojrozměrně, rušivě ji posune do popředí. Vytváření hloubky obrazu je na hraně banality: pozorování postav skrze skla, okna, odrazy, v prvním plánu něco neustále stojí či vlaje. Moderní technologie je tak sice pokorná, ale zároveň rušivě zdůrazňovaná. Diváka prostorově i emocionálně oddaluje a dezorientuje. Jeho zájem o rezervované postavy a jejich problémy je přinejlepším matný.

Wenders se snažil o portrétování intimního, místo aby intimitu přímo tvořil, jak se to daří například Gasparu Noé v Love. Every Thing Will Be Fine přijala kritika veskrze negativně. Jedno pozitivum ale snímek nabízí. Není jej sice možné vnímat jako celistvě fungující film, jímž skutečně není, ale jako příklad, kdy filmaři starší generace u nových technologií stále ukazují směr, kudy se mohou vydat ti mladší.


Poznámky:
1/ Wim Wenders: The Logic of Images, Faber & Faber, 1991.
2/ Anya Jaremko-Greenwold: “Why Wim Wenders Thinks His Older Films Would Be Flops Today”, Indiewire, 31. 8. 2015 http://www.indiewire.com/2015/08/why-wim-wenders-thinks-his-older-films-would-be-flops-today-58745

Přečteno 1185x

Článek vyšel v časopise Cinepur #102, listopad 2015.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #113

#113

říjen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY zoom

Síla boxovat, síla prohrávat / Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho

Olivier Assayas vs. Cristian Mungiu / Francouzská hladkost vs. rumunská tíha

Vítěz Cannes 2016 / Já, Daniel Blake / Socialismus pro horních deset tisíc

Every Thing Will Be Fine / Něco je špatně

Oheň na moři / Lekce z periferie

Sicario / Žánrový traktát o neuchopitelném zlu

Syn Saulův / Rozostření existence

Kukuřičný ostrov / Spiritualita v kukuřici


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Vítězný film z Ji.hlavy Opera o Polsku / Ukřižovat orla

Tak trochu roadmovie / Skokan

Ztraceni v Evropě / Král Belgičanů

Hádej, kdo se bude bát na večeři / Uteč

Život na narušených základech / Klient

Poetizace krutosti / Sibiřský deník

Vlamovat se do jakýchkoli dveří / Poslední rodina

Útočiště pro outsidery / Strážci Galaxie Vol. 2


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Rozhovor o stavu režie na FAMU / Jako by nám ujel vlak


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (119) / editorial (87) / fenomén (67) / festival (55) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (109) / komiks (10) / kritika (704) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (606) / objev (3) / pojem (36) / portrét (4) / profil (95) / reflexe (24) / report (94) / rozhovor (150) / scénář (4) / soundtrack (34) / téma (831) / televize (83) / tisková zpráva (1) / událost týdne (190) / video (2) / videoart (16) / videohra (51) / web (39) / zoom (148)

Cinepur #102 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #102, listopad 2015

Z obsahu tištěného čísla:

Narcos / Druhou sezónu, nebo kulku! (Ondřej Pavlík, televize)

Compton: A Soundtrack by Dr. Dre / Hra na hrdiny gangsta rapu (Jiří Špičák, hudba)

Muž na laně / Nostalgie po ztracené dominantě (Šárka Gmiterková, kritika)

Film stokrát jinak / Multiverze v dějinách kinematografie a v archivní praxi (Tereza Frodlová, téma)

Filmy Hirokazu Koreedy / Mezi Ozuem a dokumentem (Antonín Tesař, profil)

Úvod (Lukáš Skupa, téma)

+ více...