Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Když Xavier Giannoli v pouhých 26 letech získal v Cannes Zlatou palmu za nejlepší krátkometrážní snímek L'interview, především francouzská kritika mu obratem věstila zářivou budoucnost. Jeho první celovečerní filmy však měly do naplnění ukvapených soudů daleko. Minimálně co do zájmu porot zahraničních filmových festivalů i diváků za hranicemi Francie.

Zlomem měla být Píseň pro tebe, se kterou se její autor po dlouhých osmi letech takříkajíc vrátil na místo činu, tedy do hlavní soutěže festivalu v Cannes. Uzívané melodrama tu ale zcela zapadlo. Skutečný mezník proto představuje až následné Na počátku. Chlestakovský příběh falešného spasitele v Giannolim konečně odhalil inteligentního filmaře s vlastním myšlenkovým a tvůrčím přístupem. To potvrdila i výtečná Superstar z roku 2009. Letošní Marguerite pomyslnou triádu tematicky příbuzných děl v mnoha směrech završuje.

Příběhy posledních Giannoliho filmů se točí kolem situace, jíž čelí jednoznačná ústřední figura. Jednotlivé postavy, ať už jde o zlodějíčka vydávajícího se za stavbyvedoucího, tuctového starého mládence kolabujícího pod návalem nevysvětlitelné popularity nebo nejslavnější falešnou zpěvačku na světě, se v Giannoliho filmech téměř vůbec nevyvíjejí, a když, tak bez rušivých a těžce uvěřitelných veletočů. Díky tomu jsou pro diváky snadno srozumitelné a mohou být i sympatické. Status quo v povahách hlavních hrdinů navíc směřuje větší pozornost na vedlejší postavy. Snímky sice nikdy neodsouvají své hrdiny na vedlejší kolej, ale postupem času zaujímají především barvitým složením jejich aktivního okolí. To reprezentují mnohokrát vidění nositelé archetypální palety jasně definovaných vlastností. Jenže jejich množství a pečlivě stupňovaná interakce vytvářejí dav dostatečně pestrý na to, aby zhoubná masovost nepohltila to nosné na individualitách. V tom se Giannoliho tvorba podobá klasickému ruskému dramatu 19. století, aniž by ovšem šlo o pouhé plagiáty. Jestliže Giannoli naznačí gogolovské motto „sami sobě se smějete“, téměř vždycky stojí přesně na únosné hraně pocty a modernizace.

Ačkoli pro ni bezezbytku platí vše výše tvrzené, představuje Marguerite z vytyčené trojice snímků patrně nejambicióznější a zároveň nejslabší článek. Sebevědomí v Benátkách soutěžícího filmu se opírá v první řadě o vějičky typu vazby na reálný předobraz nebo reminiscence minulosti. Synopse navíc souzní s popularitou pěveckých reality show. Žádný z těchto parametrů však Giannoli nepřesáhne. Marguerite proto na první pohled působí jako sice hezky natočené, ale tuctové kostýmní drama. Klima dané doby a její politické pozadí načrtává v sekvencích, které na vývoj syžetu nemají žádný vliv.

Marguerite Dumont navzdory neschopnosti svých hlasivek znovu jako de facto jediná zastává kladný, téměř mučednický postoj. Manžel ji miluje, ale nepostaví se tváří v tvář trapnosti jejího veřejného vystupování. Dobromyslná část služebnictva svou paní obdivuje, jenže před šancí na beztrestné vyjádření názoru rezignuje. Přiznaně pokrytečtí obdivovatelé trpí při poslechu nesnesitelných serenád stejně tiše a navíc spřádají plány cesty za vlastním profitem. Nikdo z nich jednoduše nepodlehl kouzlu umění bez ohledu na jeho kvalitu tak cele, jako se to už v dětství přihodilo Marguerite. Tak vypadá nejbolestnější klišé z nemalé množiny těch, se kterými se autor rozhodl pracovat.

Floskulím se Giannoli nevyhýbal nikdy. V Superstar bila bezelstnost hlavního hrdiny nebo jeho transsexuálního přítele do očí ještě více, než je tomu tentokrát. Znamenala totiž jediný udržitelný kontrapunkt k mizivému svědomí společnosti živené mediálními kauzami. Marguerite na kořeny podobných problémů už ve dvacátých letech minulého století sice upozorní, ale v rámci korektnosti od nich dá hned raději ruce pryč. Namísto toho se snaží působit na první dojem ve světlech reflektorů, kde ji má publikum nejradši.