Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Oba filmy, které spisovatel a scenárista Alex Garland vytvořil v tandemu s Dannym Boylem, se pohybují na hraně populárních žánrů, do jejichž brakového podhoubí se snaží dostat ambicióznější motivy. Zatímco v 28 dní poté se do zombie žánru vkrádá realističnost, v Sunshine se naopak do realistické sci-fi vloupá poněkud brakové finále. Každý z těchto filmů také po svém ohledává hranice lidskosti. Protagonista 28 dní poté se střetává s „nelidskými“ nakaženými a v Sunshine hrdinové narážejí na pomyslné i zcela fyzické meze člověka s tím, jak se přibližují Slunci. Teprve v Garlandově režijním debutu Ex Machina se téma hranic a definice lidství objevuje jako ústřední motiv, který určuje vše, co se děje na plátně.

Motiv umělé inteligence nejenže není ničím novým, ale v poslední době se bez něj neobejde skoro žádné sci-fi – středobodem vyprávění se stává jak v indie romanci Spika Jonzeho Ona, tak v blockbusterových Avengers. Garland zkoumá podobně jako Jonze možnost lásky mezi člověkem a strojem, ale úplně jinou metodou a s dosti odlišnými výsledky. Místo romantického vztahu s netělesnou AI se tu do popředí dostává tělo a pudovější stránky sexuality.

V posledních letech – přinejmenším od Moonu Duncana Jonese – se inteligentní, nízkorozpočtové science fiction filmy opět staly životaschopnou součástí kinematografie. Garland pokračuje v tomto minimalistickém trendu a vystačí si se čtyřmi protagonisty v jediném domě, tedy s nastavením, které obvykle (pří)sluší především konverzačním dramatům. Ex Machina také skutečně stojí na řeči – ať už jde o řeč slov, těla či designu odlehlého podzemního komplexu, kam se vyvolený zaměstnanec firmy Caleb dostává na týdenní pobyt se svým šéfem Nathanem a s jeho robotickými výtvory. Na takřka čistě konverzačním základu Garland vystavěl nikoli psychologické drama, ale thriller, v němž většina napětí pramení z postupného odhalování identity a záměrů lidských i nelidských protagonistů. Zatímco postava posedlého génia Nathana má spoustu předobrazů, testovaná robotka Ava vnáší do robotického kánonu sci-fi přinejmenším jedno nepřehlédnutelné novum – své vlastní tělo. Na rozdíl od bezpohlavních Asimovových robotů dnes i androidi sní o erotických ovečkách. Že milostné hrátky robotů mohou být svůdné, víme přinejmenším od videoklipu Chrise Cunninghama k písni All Is Full of Love od Björk. Garland však nezůstává jen u povrchu, byť si na naleštěném skandinávském designu Nathanova komplexu i ladném, přitom však zřetelně nelidském těle Avy velmi zakládá.

Peripetie zápletky nepřinášejí ani kdovíjakou psychologickou hloubku, ani vysloveně překvapivé rozuzlení, přesto se některé zvraty a dialogy dotýkají podnětných otázek – především toho, jakou roli hraje tělo a tělesnost, ale též morálka v existenci vědomí sebe sama. Na rozdíl od Jonzeho melancholického meditování o tom, zda člověk a stroj mohou prožívat plnohodnotný vztah, se tu tematizují odlišné, především etické otázky: ústředním problémem se pozvolna nestává to, zda je Ava plnohodnotnou inteligentní bytostí, ale jakou je vlastně bytostí? Otázka, zda robot/člověk může sledovat své osobní/ sobecké cíle, by jistě mohla být rozpracována mnohem více. Nejsilnější motivy podivného milostného trojúhelníku (který lze možná výstižněji popsat jako několikanásobnou hru na kočku a myš), se navíc bohužel rozehrají až ve druhé třetině filmu, přičemž finále už slouží čistě žánrové podívané.

Ve filmu jsou patrné mnohé Garlandovy inspirační zdroje (od Kubricka si nepůjčuje jen motivy a vyobrazení stísněného prostředí, jako ho známe z Vesmírné odysey či z Osvícení, ale i do středu laděné obrazové kompozice), a promyšlená práce s designem a obrazovými symboly také místy působí poněkud prázdně či okázale (obrazy Jacksona Pollocka dnes působí jako klišé samy o sobě, natož když se kolem nich rozvíjí „hluboký“ dialog). Nejdůležitějším tématem však nakonec není sexualita, nýbrž etika, což přináší rozhodně o něco víc než pouhou žánrovou slast. Od otázky, zda z robota dělá člověka schopnost se zamilovat, však k otázce, zda posledním důkazem o existenci vědomí není fakt, že toto vědomí dokáže být pěkný hajzlík, vede poněkud krátká cesta. I tak se ale vyplatí se na ni vydat.