Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Stalker v krizi středního věku / Zóna

Stalker v krizi středního věku / Zóna

kniha / Jaromír Blažejovský / 16. 10. 2015 / komentáře (1)

Osobní vyznání si žádá osobní přiznání: při četbě Zóny, s podtitulem Kniha o filmu o cestě do místnosti, v originále Zona: A Book About a Film About a Journey to a Room (všimněme si ruského tvaru, anglicky se by se titul psal „zone“), listuji filmovým deníkem své paměti. Geoff Dyer (1958) je o rok mladší a zážitky máme podobné: od dětství jsme milovali fotosky ve vývěsních skříňkách (mysleli jsme si pošetile, že jsou to zvětšená okénka z filmu) a dvoudílná představení s přestávkou. V novinách jsme hledali, které kino v okolí promítá náš vytoužený film. A scéna, kdy Stalkerova žena začne kouřit, byla pro nás hrozná: „protiví se mi veškerá gesta, spojená s hledáním, zapalováním a kouřením cigaret“ (s. 193). Zóna je knihou souladu, v níž se autorovy postřehy shodují s myšlenkami čtenáře, který si kdysi na gymnáziu myslel, že se fascinace tvorbou Andreje Tarkovského děje jenom jemu. Ale potkával pak další a další stejně okouzlené lidi. A tázal se těch, kteří už viděli Zrcadlo, zda je v něm také hodně vody…

Tarkologové a tarkofilové se liší podle toho, který Mistrův opus zhlédli jako svůj první. Pro Dyera byl, ve dvaadvaceti letech, prvním setkáním Stalker. Pro mne v sedmnácti Solaris a o týden později Andrej Rublev. On viděl Stalkera nedlouho po premiéře, tedy „naživo“ (live) a já rovněž tak: 23. května 1981 ve 20.00 hodin ve Václavkově sále Vlastivědného muzea v Olomouci na programovacím semináři filmových klubů. Po něm nám pak ještě jako noční překvapení promítli jinak neodstupný americký debut Miloše Formana Taking Off, který přirozeně v takové konfrontaci zapůsobil jako zábavný a svěží, nikoli však velký film.

Málokomu se přihodí, píše Dyer, aby svůj nejdůležitější film viděl po třicítce, a po padesátce už je to zcela nemožné. Nejzásadnější díla světové kinematografie musí člověk vstřebat do svých pětadvaceti. Potřetí byl na Stalkerovi 4. února 1982 v kině Academy na Oxford Street. Pro starší generaci měl srovnatelný význam Jean-Luc Godard, předtím Orson Welles. Našinec si prý ještě může užít filmy, které „rozšiřují vnímání“, třeba i ocenit Quentina Tarantina, ale iniciačním zážitkem pro nás již Pulp Fiction nebude.

Tarkologové a tarkofilové
Nevím už, kdo kde a zda vůbec napsal, že za současný může divák brát jen film, který byl natočen od okamžiku jeho početí. Sedmou pečeť (1956) jsem vnímal jako snímek současný, zatímco jen o rok starší Úsměvy letní noci už mi čpěly naftalínem. Sergej Ejzenštejn, jakkoli strhující, patří do muzea celý, zpuchřelý mi připadal Občan Kane. Godard byl v době mého mládí ještě současný, ale již (a nesnesitelně) mimo módu. Ani nejoddanějšímu učiteli se už nikdy nepodaří, aby jeho studenti sledovali Tarkovského filmy s rozechvěním „naživo“. Andrej Rublev a Stalker se přesouvají do vitríny k Občanu Kaneovi. Naštěstí se blíží chvíle, kdy se mezi mumie konečně přemístí i raný Tarantino.

Tarkofilové se člení i podle toho, které géniovo dílo jim připadá slabší. Někdo vynechává Ivanovo dětství, jiný nemá rád Solaris. V posledních filmech Nostalgie a Oběť čerpal Tarkovskij ze svých vlastních klišé, guru se stal svým nejoddanějším žákem, píše správně Geoff Dyer. Nostalgie ho v kině zklamala, nudila a na DVD mu připadala „neuvěřitelně namyšlená“.

Deyer píše o času, neboť i filmy Andreje Tarkovského vyprávějí o času. Připadá si vyhaslý, proto se ztotožňuje se Spisovatelem a následuje hrdiny filmu do Místnosti, aby ho spasila. Zbytečná skromnost, teatrální gesto.

Spirituální vábení
Andrej Tarkovskij prý bývával docela zlostný. Ke stáří, kterému Deyer říká střední věk, nevrlost patří, a tak jsou mu protivné trailery dnešních akčních filmů. Je přesvědčen, že „spousta věcí, které po celém světě můžete vidět – v televizi, v kině, na počítači – , je vhodná nanejvýš pro idioty“ (s. 52–53). Schválně chodí do kina pozdě, aby upoutávky neviděl. Mezi baviči, které „nechce do baráku“, je na prvním místě Jeremy Clarkson se svou motoristickou show Top Gear, jehož vypuzení z BBC litovala letos na jaře i česká média. Je ovšem nejapné stavět „Zónu neposkvrněných hodnot“ proti populární kultuře. „Romantické komedie postrádají filmovou hodnotu“ (s. 137), a co má být? Co Dyera nutí konfrontovat Stalkera s komercí? Přiznává, že nikdy, ani jako dítě, neviděl Čaroděje ze země Oz, a nehodlá to napravovat (s. 60). Má pravdu, Čaroděj ze země Oz za vidění nestojí.

Tarkologové se dělí na dvě velké skupiny: první interpretují Mistrovy filmy symbolicky, druzí respektují jeho pokyn nalézat v nich obraz, nikoli symbol. Dyer jednoznačně náleží ke druhé, vědoucí skupině a objevuje věc dávno známou, že zřídkakdy spatříme v Tarkovského filmech nebe, jež režiséra zajímalo jenom jako odraz (s. 129).

Tarkofilové snadno podléhají duchovnímu poblouznění. Spirituálnímu vábení Geoff Dyer vzdoruje (nebo se mu přibližuje) ironií a také tím, že se čtenáři představuje jako svého druhu deklasovaný živel, ne-li narkoman. Uvěříme, že Stalker předpověděl nejen černobylskou havárii, ale i 11. září 2001. Je ale také vyprávěním „o mužích, kteří se znovu shledávají se svými taškami“ (s. 113). Dyer si klade otázku, kdo se vlastně dívá – jakési oči navíc – „nehmotné, ostražitě vyčkávající vědomí“ – Zóna sama (s. 80–81). Namísto Boha nabízí půvabný nápad, že černý pes zabloudil do Místnosti a splnilo se mu přání být adoptován lidskou rodinou.

Tarkologové rádi hledají příbuzenství. Dyer správně zmiňuje Michelangela Antonioniho. V Larsovi von Trierovi odhalil režiséra, který v jistou chvíli správně pochopil, že lepší než Tarkovskij nikdy nebude. Jeho Antikrist, „dílo naprosto odpudivé a trapné“, je „zvrhlým milostným dopisem Tarkovskému“, a to „perverzním způsobem“, „krásně natočený a veskrze pitomý“, „hloupý stejně, jako jsou hloupé všechny hororové filmy“, „blábol, skvěle řemeslně odvedená degradace možností kinematografie“ (s. 71). Dyer zaslouženě zmiňuje Andreje Zvjaginceva, rozebírá známou scénu ze Vzdáleného (Nuri Bilge Ceylan) a co je důležité: nejeví zájem, natož nadšení pro Terrence Malicka. Přestože o Tarkovského vlivu na Strom života ví. Cituje básníky, Milana Kunderu, také Franze Kafku. Předvádí se.

Především však detailně popisuje film, jak mu minutu po minutě rozumí, co mu při jeho sledování táhne hlavou, a v poznámkách pod čarou sled svých dalších nápadů. Chechtá se cinefilskému pochechtávání a meta-pochechtávání. Představuje se jako lehkomyslný anglický dandy, jemuž není cizí elegantní zkratka, suchý vtip. Po několika stránkách pochopíme, kolik v něm dřímá melancholie. Píše o filmech, které si celé věky přál vidět (s. 163). Takové jsou touhy diváka z předinternetové doby. Lituje, že se mu v životě nesplnilo přání souložit se dvěma ženami naráz. Proč? Vždyť milovat i jednu ženou naráz je veliké umění. Slyšme stesky chlapíka z chudé rodiny, který dospíval na sklonku sexuální revoluce. A podporoval horníky vedené Arthurem Scargillem, když stávkovali proti Margaret Thatcherové. A poznal, že „jedním z nejniternějších přání člověka je potřeba […] být něčím zklamaný“ (s. 107).

Tarkologové se nevyhnou omylům. Myslíval jsem si, že ve vodě je ikona, a on je to Jan Křtitel z Gentského oltáře (s. 125). Dyer cituje scénu (s. 79), kdy se Spisovatel zeptá, jak se po odeslání drezíny trojice mužů vrátí zpět. Stalker se prý odpovědi vyhne. Není to přesné, ve filmu řekne: „Zděs ně vozvraščajutsja“, v českých titulcích (cituji z DVD, Zóna-Aerofilms, 2006, titulky Michala Petříčka): „Odtud se nevrací.“ Robert Bresson a Andrej Tarkovskij se na festivalu v Cannes 1983 nepodělili o obyčejnou cenu za režii (s. 21), ale o Velkou cenu za autorský film (Grand Prix du cinéma de creation). Byla to druhá nejvyšší cena onoho ročníku, nikoli, jak píše Wikipedie, šestá v pořadí. Věřme Filmovému přehledu.

Degradace kinematografie
David Petrů, jenž Dyerovu Zónu přeložil, překládá Room civilně jako Místnost. U nás se vžilo mluvit, v souladu s původním ruským zněním, o komnatě. Překlad knihy je šťavnatý: líbí se mi „vlhká, mokvavá skoroobyčejnost“ (s. 65), pomůže neologismus: „permahlubiny přítomnosti“ (s. 83, „permadephts of the present“). Kde se originál nedá přeložit s adekvátní vtipností, umí to Petrů na jiném místě vynahradit, když například neutrální větu: „Writer still wants to talk“ překládá idiomem: „Spisovatel má povídavou“ (s. 116), podobně „chleba si za to nekoupíte“ (s. 148). Výsledný požitek se četbě originálu vyrovná. Poznamenám jen, že „a longish shot of the three of them“ (s. 82) neznamená „dlouhý záběr na naši trojici“ (s. 82), ale velmi velký (nebo vzdálený) celek. Záběr však trvá 93 vteřin, takže je vážně docela dlouhý.

Filmová věda zažila u nás před deseti patnácti roky odklon od takzvané dojmologie. Mladým vědcům, kteří se právě vrátili ze zahraničních stáží a pročetli aktuální knížky z oboru, připadala impresionistická kritika náhle nekompetentní, málo odborná. Dyer v Zóně ukazuje, že kdo se vyhýbá intuici a interpretaci, ničemu neporozumí. Vrací divákovi radost z dívání, kterou mu neposkytne žádná analýza. Vrací čtenáři potěšení z esejistického myšlení.

Geoff Dyer. Zóna. Z angličtiny přeložil David Petrů. Praha, Litomyšl: Paseka, 2015. 224 stran.

Přečteno 3667x

Článek vyšel v časopise Cinepur #101, září 2015.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.8 /17

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Ondra  (27.10.2015 23:47)

https://www.youtube.com/watch?v=o4JyapuJyvY

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #112

#112

srpen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kniha

Lacrimae Rerum / Intelektuální osmisměrka pro mírně pokročilé

Kim Čong-il uvádí / Učitelka Čchö, režisér Sin a bonviván Kim

Stalker v krizi středního věku / Zóna

Film a dějiny 4: Normalizace / Monstrum zatím nepolapeno

Lukešovy dějiny (kolem) filmu

Miloš Havel – filmový magnát, nebo bohém a flamendr?

Dějiny filmu 1895-2005 / Povážlivá překladatelská směšnost

Mysl a příběh ve filmové fikci / Kognitivismus, etc. (aneb pralesem terminologických pojmů)


DALŠÍ Z RUBRIKY

Ztraceni v Evropě / Král Belgičanů

Lukas Moodysson natočí první skandinávský seriál HBO

Hádej, kdo se bude bát na večeři / Uteč

Bond v číslech. BFI spustil databázi dějin britského filmu

Aronofského film matka! totálně propadl u amerických diváků

Ji.hlava ocení Marcela Ophülse a nabídne psychedelické filmy

Život na narušených základech / Klient

První polský seriál Netflixu bude režírovat Agnieszka Holland


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Kim Čong-il uvádí / Učitelka Čchö, režisér Sin a bonviván Kim

Dějiny filmu 1895-2005 / Povážlivá překladatelská směšnost

Na vlastní nebezpečí / Téď budět velký péřej!


RUBRIKY

anketa (22) / český film (67) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (118) / editorial (86) / fenomén (66) / festival (53) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (10) / kritika (694) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (589) / objev (3) / pojem (36) / portrét (4) / profil (95) / reflexe (24) / report (92) / rozhovor (149) / scénář (4) / soundtrack (33) / téma (825) / televize (81) / tisková zpráva (1) / událost týdne (186) / video (2) / videoart (16) / videohra (50) / web (38) / zoom (147)

Cinepur #101 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #101, září 2015

Z obsahu tištěného čísla:

Vít Klusák a Filip Remunda / Performativní dokument a status hvězdy (Jiří Anger, téma)

68. MFF Locarno / Teď správně, předtím špatně (Jakub Felcman, report)

Stalker v krizi středního věku / Zóna (Jaromír Blažejovský, kniha)

Editorial č. 101 / Temná strana síly české kinematografie (Jindřiška Bláhová, editorial)

Úpal Dalibora Mataniće / Nenávist v horkých hlavách (Lucie Česálková, zoom)

Rockový festival ve Varech (Antonín Tesař, report)

+ více...