Rozhovor s Jean-Charlesem Huem / Guerilla jako režijní přístup
Nejdřív ho neznal nikdo. A když ho někdo znal, platil u něj spíš za podivína a trochu blázna, protože žil v maringotkách s „bílými cikány“, jak se kočovnickému rodu Jenišů říká (tzv. korektněji by bylo „se světskými“), a dokumentoval jejich život. Nebo to tak aspoň Jean-Charles Hue tvrdil. Od roku 2000 natáčel krátké filmy, které však uváděl spíše v galeriích. Do kin se dostal až jeho dokument z tijuansko-kalifornských hranic Carne viva (2009).
Druhý celovečerní film, Bavorák páně měl premiéru v roce 2010 na festivalu dokumentů FID Marseille. Pak ale přišlo ještě jedno francouzské uvedení – na Festivalu v Angers – a teprve tady se o filmu mluvilo v pravých souvislostech. Totiž jako o hraném celovečerním debutu... V lednu a v promrzlé Bretani, daleko od teplíčka festivalu v Cannes, které se dostává nejvypiplanějším francouzským debutantům.
Když vstoupil snímek do kin, stal se skoro zázrak. Jednomyslně a bláznivě se za něj postavila celá francouzská kritika: od deníků po elitní měsíčníky. Filmu z okraje, jehož režisér ani nemá pořádnou festivalovou nálepku, věnovaly celostránkové nadšené recenze. Bokem mu pomohlo, že ze stejně okrajové firmy Capricci Films, která mu pomáhala, se v následujících letech...