Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Životopisné dokumentární snímky, slangově také biopics, oscilují mezi dvěma tendencemi. Na jednu stranu vždy zůstávají na hranici obdivné distance, kdy nabízejí bezešvý a důvěrně známý hvězdný obraz. Zároveň je však zapotřebí udělat i krok stranou a podívat se na sledovanou osobnost zblízka; a to i za cenu, že se původně celistvý dojem nevratně rozplyne. Posmrtně natočené biopics bývají obzvláště citlivé k narušení křehké rovnováhy, ať už vychýlením díla směrem k nostalgické adoraci nebo vstříc šokujícím a převratným odhalením. Nejde také o nijak stylisticky invenční subžánr, protože vše určují vzpomínky, svědectví, archivní materiály a zejména nadvláda tzv. mluvících hlav. Aktéři přímo na kameru vypovídají o svém vztahu k zesnulé hvězdě, vytahují dosud nezveřejněné příběhy a napomáhají rekonstrukci afirmativního nebo nového úhlu pohledu na slavnou osobnost.

Režiséru Asifu Kapadiovi budiž ke cti, že v biografickém portrétu Amy nesklouzává k pustě exploatačnímu přístupu ani nevzdychá nad zmařeným talentem. Toto prizma je patrné už na rovině stylu. Film se totiž zcela obešel bez přímých výpovědí na kameru, s výjimkou materiálu převzatého z dokumentu My Daughter Amy v produkci zpěvaččina otce. Namísto toho snímek diváka atakuje záplavou dosud neviděných fotografií, záběrů a audiozáznamů hlavně z první etapy tvůrčí dráhy Winehouse, vrcholící albem Frank. Už v této fázi prosvítá těsná vazba mezi osobním životem zpěvačky a jejími texty. Film tuto skutečnost zdůrazňuje vybranými slokami přepsanými do obrazu (trefná „I can't help to demonstrate my Freudian fate“ z písně What Is It About Men), jindy kamera zálibně klouže po úhledném rukopisu, jímž Winehouse transformovala prožívaný žal do textů.

Podle vyjádření tvůrců leží hlavní přínos snímku v možnosti narušit stereotypní posmrtné vnímání zpěvačky jako ztracené a vysmívané celebrity, jíž postupně začal opouštět i vlastní talent. Spíš než pro toto slepé ohlížení se zpět, směřující k naivním scénářům typu „kým by mohla Amy být, kdyby...“, je ocenění hodná samotná volba tématu. Na rozdíl od závětrného bezpečí, které skýtají po dekádu zesnulé legendy, natočil Kapadia portrét ikony stále v živé paměti, stále polarizující a naléhavé. Zdaleka nejde jen o počet pozůstalých činících si nárok na jedinou správnou interpretaci osudu Amy, ale film působí rovněž jako memento důsledku exploatace ženských celebrit. Ačkoliv jsme v poslední dekádě svědky téměř neomezeného přístupu k autentickým materiálům, hvězdy jako reálné osoby nám stále unikají i přes možnost být jim stále blíž. Touha po mikropohledu, který nelítostně odhaluje veškeré fyzické i psychické nedokonalosti slavných, dává totiž přihlížejícím alespoň zdání kontroly nad vlastní existencí ve srovnání s veřejně pranýřovanými „troskami“. Nad Amy vždy visela možnost tragického konce, soudě dle písní, v nichž rezonovala hluboká bolest i neschopnost čelit zničujícím závislostem. Její tělo také sloužilo jako výkladní skříň potlačených traumat; ať už zpěvačka nabízela ideální scénáře formou tetování (Daddy's girl, Blake's) anebo vysílala varovné signály v podobě nezdravé vychrtlosti. Na povrch se tedy dere genderový rozměr dnešního hvězdného prostředí i jeho meta-zpodobnění. Zatímco muži předčasně umírají na následky spojené s vlastním nadáním, politickým přesvědčením nebo jinou vyšší agendou, tragicky zesnulé ženy jsou vykreslené jako mučednice lásky – trpí jejím nedostatkem a v důsledku se vrhají vstříc sebedestrukci. Kapadiův portrét Amy Winehouse sice nemůže minout výše naznačený narativ, ale jinak se vyhýbá exploataci přítomné v tradičně laděných ženských biopics (např. cokoliv o Marylin Monroe). V aktuálním a vzácně sebereflexivním gestu ukazuje, jak se vleklá osobní krize stává věcí obchodovatelnou a veřejnou.