Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Snímky Rakušanky Jessicy Hausner v sobě ukrývají jistou zákeřnost. V Lurdech se křesťanské poutní místo nejprve stává dějištěm „zázraku“ uzdravení hlavní hrdinky a následně je s ostrým úšklebkem odhaleno coby centrum falešných nadějí, jehož aura už byla dávno komerčně vytěžená. Loňský film Láska šílená toto pnutí dále rozvíjí. Styl filmu, založený na chladném pozorování blížícím se domácí „hanekeovské“ tradici, je rafinovaně rozerváván ironickým vnitřním smíchem a z kontrastu strohého projevu a absurdního ladění situací tryská neuctivá, až (černo)humorná nadsázka.

Láska šílená se inspiruje osudem německého básníka a dramatika Heinricha von Kleista a aktem společné sebevraždy, kterou v roce 1811 vykonal spolu s Henriette Vogel, ženou sužovanou nejistým onemocněním. Podklad reálné biografie ovšem vede Hausner k vytvoření „modelových“ typů. Kleist, jako ikona romantismu, autor dodnes hraných dramat Princ Homburský či satiry Rozbitý džbán, objíždí jako ctěný host berlínská sídla a společenské slavnosti a pokouší se nalézt „oběť“, s níž by rituálně překonal strach z dobrovolného odchodu ze světa. Jeho šílený plán – k nicotě mířící vzpurné gesto – pramení z tušené existenciální vyprahlosti, která figuru definuje. Záměrně se film „neklasicky“ vyhýbá životopiseckému ladění a chladně uvažujícího rozervance sleduje pouze povrchově. Henriette, jako jediná dobrovolnice a tragická loutka souběhu nešťastných impulzů, pak jeho svodům a slovům o fatální, bláznivé lásce (amour fou) podléhá a pokradmu, bez stop lítosti, opouští manžela i nebohou dcerku vstříc vizi smrti.

Odosobněný tón herectví, který režisérka nechává ve stylu vyznít, jako by zpřítomňoval Kleistovu vlastní úvahu o pasivním údělu lidí-loutek v divadle světa. Evokuje ale také bressonovskou metodu, neaktivní mód, v němž postavy – především Henriette – trpně plní úlohu v dějových obrazech, vedeni za špagáty vyššího (autorského) záměru. Namísto duchovního efektu se dostavuje cílená, cynická lehkost šklebu: komicky strohý přednes a kamenná, nezúčastněná hra Henriettiny tváře ve spojitosti s významem slov a dialogů vytvářejí bizarně ironickou atmosféru, v níž se sugesce představ o jedinečnosti zblázněného citu, posedlosti, rozplývá.

Právě tak se vinou nepatrných (scenáristických) náhod rozbíjí i perfektní průběh Kleistova promyšleného, fatálního plánu. Dvojí (sebe)vražda kdesi v blátě šedivého lesa se nešťastně a zcela neromanticky proměňuje v nemotornou, unáhlenou popravu nepřipravené Henriette uprostřed věty. V černé groteskní situaci tak nad obrazem spřízněné smrti volbou triumfuje podobně jako v závěru Bressonova Pravděpodobně ďábel prostá nehoda zbrklého prstu na spoušti. Zde navíc před druhým odstřelem pistole selhává… Dohra v podobě odhalení nepřesné diagnózy nemoci „ponižuje“ zmámenou mučednici lásky k pozici napálené oběti paradoxní anekdoty, jejíž motivy přitom mohou být věrně realistické.

Extrémní situace a komično dotvářejí režisérský záměr sejmout z dobového námětu klišé o expresivní, rozervané emocionalitě romantismu. Pečlivě zařízená výprava, interiérová (ateliérová) scénografie lahodící pestrými tapetovými vzory, až nadreálně barevná kostýmní móda jsou hlavními nápovědami nadsazené vize. Každá mizanscéna je ovšem přísně výtvarně strukturovaná a aktéři (loutky) v ní plní také funkci pasivních vizuálních objektů v záběru. Sveřepý tón zintenzivňuje rozpor doby i sledovaného „příběhu“: touhu po významných gestech již ohrožuje nastupující chladná racionalita, která ale přináší záblesky ještě větší (ne)svobody než vír sebezáhubných citů a ideje překračovaných hranic. Troufalý nadhled, s nímž Hausner tak trochu v duchu Elfriede Jelinek kleistovské mezidobí zhodnocuje, shlíží na obě epochy se skeptickým ostnem, tuto disputaci ale vede podnětným, otevřeným způsobem.

Láska šílená dovede i přes komorní charakter prostředků mistrovsky vtáhnout – (o)kouzlit precizně zaranžovanou vizualitou, myšlenkově provokovat. Odlehčený, přitom nepochybně riskantní autorský záměr se Hausner nikterak nerozpadá pod rukama a – na rozdíl od „jejího“ Kleista – jej s jistotou vede až k plánované dokonalosti.