Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ken Loach napříč celou svou filmografií se vzácnou koherencí a různou mírou didaktičnosti vyjadřuje a obhajuje levicová stanoviska. Jimmyho tančírna, podle některých zvěstí Loachův poslední film, by jakožto oslava muže, který si hrdě stojí za svým politickým přesvědčením, byla výstižnou tečkou za kariérou osmasedmdesátiletého tvůrce. Dobovým zasazením i tématem má snímek nejblíže k syrové rekonstrukci střetů irských republikánů s britskými vojáky Zvedá se vítr. V porovnání s útočným dramatem, za které si Loach v roce 2006 odvezl z Cannes Zlatou palmu, překvapuje jeho nejnovější film nostalgií a smířlivostí

Stejně jako v dřívějších režisérových filmech je zde boj za sociální spravedlnost dramatizován skrze individuální osud. Komunistický aktivista James Gralton vešel do historie jako jediný Ir, který byl vyhoštěn ze země. Jimmyho tančírna objasňuje, proč k tomu došlo. Roku 1932 se Gralton po deseti letech strávených v USA vrací do rodného městečka na severovýchodě Irska. Místní jej přesvědčí, aby znovu zprovoznil polorozpadlou tančírnu, která se záhy stane oblíbeným kulturním centrem i důvodem nevraživosti katolické církve, zosobňované otcem Sheridanem.

Příběh inspirovaný stejnojmennou divadelní hrou uzpůsobuje historická fakta a fikci dialektickému střetu dvou ideologických subsvětů. Lidé sdružení okolo Jimmyho si vytvářejí vlastní kulturní identitu, s níž mohou vzdorovat dominujícímu řádu. Namísto náboženských dogmat nebo kapitálu je navenek sjednocuje nevinná zábava. Pro přímočaré vyprávění není podstatné, že Gralton položil základy irské komunistické strany. Spletitý boj za nezávislost a následná občanská válka mohou být shrnuty několika úvodními titulky a knězem navrhovaná, nicméně Graltonem odmítnutá diskuze o komunismu ve světle Stalinových zločinů by do filmu vnesla pochyby, které Loach nepřipouští. Potlačení ideologických základů, na nichž je komunita budována, umožňuje film číst i jako univerzální výpověď o střetu lidí, kteří chtějí tančit s lidmi, kteří tančit nechtějí.... Příležitost ke vzdělávání a sebevyjádření, ať formou malování, zpěvu, tance nebo boxu, Jimmyho přátelům dává titulní tančírna. Místo nevinnosti, v němž jsou povoleny pouze vřelé city a zábava kultivující charakter, je zároveň prostorem patřícím lidu a utužujícím kolektiv. Kostel oproti tomu podněcuje k násilí a štěpí komunitu. Stejnou vyprávěcí funkci plní ostatní symboly autority. V černobílém světě zlých vlastníků půdy a tmářské církve na jedné straně a dobrých pracujících lidí, kteří jsou ochotni vést dialog, na straně druhé, neexistuje šedá zóna ambivalence. Decentně naznačená syntéza obou myšlenkových směrů v poslední scéně filmu, kdy se Sheridan postaví za Graltona, proto působí velmi unáhleně.

Jestliže Loachova důležitá výzva ke komunitní spolupráci zůstane nejspíš nevyslyšena, pak to nebude jen kvůli zploštěnému pohledu na historii, ale také vinou těžkopádné narace. Konflikt s mocí se rodí příliš pomalu a s nedostatečnou naléhavostí. Schematický scénář namísto podněcování divácké zvědavosti a vyvolávání otázek, na něž bychom neznali odpovědi, využívá demagogických přesvědčovacích nástrojů. Jednorozměrně postavy představují v tradici didaktické argumentace chodící teze bez vnitřního života a psychologického vývoje. Namísto přirozeně znějících vět mezi sebou komunikují slovníkem asociujícím budovatelskou poezii. K získání divákovy empatie si proto film musí pomáhat citově vyděračskými dějovými zvraty, vázanými na sentimentální milostnou linii a Jimmyho pouto k matce a vlasti.

S vypravěčskou jednoduchostí a myšlenkovou plochostí kontrastuje promyšlená výtvarná koncepce Robbieho Ryana, který v mnoha ohledech starosvětskou sociální baladu příznačně točil na 35mm materiál. Přirozené nasvícení podtrhuje pitoreskní ráz vyprávění a vytváří kontrast mezi hřejivostí scén z tančírny a chladem střetů se zástupci moci. Podobně jako v Tichém muži Johna Forda k sobě v téměř každém záběru strhává pozornost rekvizita zelené barvy, připomínající spjatost postav s jejich zelenající se domovinou. Nelze si nicméně odpustit poznámku, že filmy, díky kterým je Loach řazen mezi nejvýznamnější poválečné britské režiséry, nebyly komplexní pouze obrazově.