Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Americká kocovina Larryho Clarka / Od Kids po The Smell of Us

Americká kocovina Larryho Clarka / Od Kids po The Smell of Us

profil / téma: Filmové mládí / Jiří Blažek / 30. 6. 2015

Jak si kdysi povšiml André Bazin, hollywoodskému průmyslu vzhledem k jeho dominantnímu postavení přináleželo nastavovat americké společnosti odraz, v jakém se ona sama chtěla zhlížet. Mimostudiová produkce oproti tomu všeobecně stavěla svůj úspěch na zakalení tzv. amerického snu. Příkladem tohoto trendu může být proud nového nezávislého filmu sílící v Americe od poloviny 80. let, jehož ramena se rozkládala mezi festivalovou platformou Sundance a filmy zaštítěnými nezávislými studii Miramax a New Line Cinema. Datoval se rok 1995, kdy právě společnost Miramax uvedla do distribuce snímek Kids, který v Americe vzbudil značné pozdvižení. Jeho režisér Larry Clark v provokaci neustal a i s dalšími díly tvrdošíjně utvrzuje svou pozici herolda odvrácené tváře americké mládeže.

Fotograf – filmař

Ačkoli je Clark známý jako auteur amerického indie filmu, sám se vedle kinematografického řemesla dodnes věnuje hlavně fotografii, kterou profesionálně vystudoval a ke které ho přivedla rodinná tradice. První větší pozornost si získal fotografickou kompilací Tulsa (1971), v níž zachytil syrovou každodennost stejnojmenného města z osobní perspektivy drogově závislého člověka před a po zkušenosti z Vietnamu. Clarkova fotografická zkušenost předznamenala symptomy jeho filmové dráhy. Příznačné je pro ni zaostření na mladé subkultury v rozkladném opojení drog, sexu a násilí i konkretizování lokality, v níž se pohybují. Clark je nepozoruje z voyeurské distance, ale s citlivostí vizuálního antropologa s nimi navazuje úzký a dlouhodobý vztah. Podobná bezprostřednost se pak otiskuje do Clarkova estetického slohu, jemuž spíše než promyšlený výraz a symbolická asociativnost vévodí až ledabyle prostý dokumentární styl schvácený nenuceností, s nímž se vyzývavě pouští do střetu s jinak hraným půdorysem jeho tvorby.

Provokace marnosti

Snímky Kids a Feťáci (Another Day in Paradise, 1998) v 90. letech vymezily prakticky všechny znaky Clarkova kina. S trochou jízlivé nadsázky lze podotknout, že až na kuriózní televizní žánrový pokus Zuřící proměny (Teenage Caveman, 2002) a fragmenty z experimentálních antologií Destricted (2006) a 42 One Dream Rush (2009) Clark od té doby pouze variuje nastolená vyprávěcí schémata. Jeho debut Kids z dnešního pohledu zastaral. Není to příliš překvapivé vzhledem k bulvární naléhavosti, s níž Clark stvořil časovou pečeť o generaci flákačů („slackers“), ke které se před ním hlásili Jim Jarmusch, Todd Solondz, Hal Hartley či Kevin Smith. Na rozdíl od nich Clarkovu sondu do newyorské skate subkultury poznamenala větší bezútěšnost; nad vším visela dobová hrozba AIDS, která představovala hnací narativní oblouk filmu. Kromě této otevřenosti, za níž velkou měrou stál scénář teprve devatenáctiletého Harmony Korineho, vzbudilo kontroverzní reakce také obsazení nezletilých neherců v erotických a drogových scénách. Nekultivovaná filmová forma založená na objektivní observaci vedla k tomu, že fikční snímek byl ve své době mnohými považován za autentický dokument.

S Feťáky se pak Clark překvapivě přesunul na pole žánrového filmu a větší vyprávěcí lineárnosti. Svět bezcílného bloudění mladistvých doprovázený destruktivním životním stylem vztáhl ke stejně uzpůsobenému světu dospělých, kteří v Kids prakticky nefigurovali. Clark opatřil film provokativním hlediskem, že za ztraceností „generace X“ mohla stát přímo Clarkova starší „generace boomu“ poskvrněná válkou, hospodářským růstem i erotickou nevázaností. Deziluzivní pohled na dvě americké generace ale přece jen odlehčovaly vyprávěcí konvence dobrodružné roadmovie odvozené od Bonnie a Clydea (Bonnie and Clyde, 1967), kterou Clark typicky vyostřil pomocí násilných a erotických scén nahuštěných do narkotického oparu.

Následující dva Clarkovy filmy, Šikanu (Bully, 2002) a Ken Park (2002), realizované spolu s televizní Zuřící proměnou v rozmezí pouhých devíti měsíců, lze chápat jako Kids pro 21. století. Clark se s nimi opět navrátil k doku-fikčním dramatům z prostředí skateboardingu, tentokrát však mnohem bezostyšněji demonstroval sexuální perverze a násilné skutečnosti (Ken Park přitom scenáristicky opět zaštítil Harmony Korine). V diptychu Šikana a Ken Park pitval po vzoru Feťáků zhoubnost amerického předměstí nejen u teenagerů, ale také u vyhořelých rodičů. Oba snímky se stejně jako Feťáci esteticky posunuly k subjektivnějšímu rejstříku vyjadřování a rozváděly otázku homoerotismu, který v machistických Kids neměl místo, ale napříště se bude u Clarka objevovat pravidelně. Obzvláště Šikanu můžeme pokládat za Clarkův vůbec nejvydařenější celovečerní počin, jemuž nechybí poutavá dramatická stavba, frackovitá troufalost a současně pro Clarka nezvyklá interpretační rozostřenost.

Marnost provokace

Zatímco předchozí Clarkova díla byla zaštítěna scenáristickými osobnostmi (kromě Korineho např. David McKenna) nebo čerpala z literárních předloh (Eddie Little), Wassup Rockers (2005) byl jeho prvním režijním a současně autorským pokusem. Kdyby zůstal dokumentem, který spočíval v základu jeho zrodu, mohl vzniknout funkční obraz – čeho jiného než – skateboardové komunity v Los Angeles. Nicméně do dokumentu násilně naroubované fikční prvky nakonec vyústily v nevydařenou syntézu. Nově Clark obohatil klasické snímání polonahé hýřící, převážně chlapecké omladiny o etnické a třídní, nejen mezigenerační a subkulturní rozpory. To však nezachránilo triviální dramaturgii i strojené výkony neherců, kteří jinak představují silnou stránku Clarkových filmů. Následující doku-drama Marfa Girl (2012) je de facto opakováním jednoho a toho samého od 90. let, pouze s lokální záměnou. Clarkovi se však překvapivě podařilo do jinak tezovité provokace vnést alespoň sílu každodennosti, jaká přináležela jeho původní tvorbě, i nezvyklou vizuální poetiku, když setrvává na jednotlivostech reality a nechává obrazy promlouvat samy za sebe. Clarkův první ryze evropský film The Smell of Us (2014), uvedený minulý rok na festivalu v Benátkách, nebude (alespoň podle všech zveřejněných materiálů) představovat zásadní posun v jeho kariéře. Lechtivé etudy ze života – čeho jiného než – skateboardové komunity se „pro změnu“ odehrávají v Paříži.

Vizionář, nebo fušer?

Dvaasedmdesátiletý skater je esencí kontroverze: milován i odsuzován. V kinematografii Clark platí za stejného outsidera jako jeho filmoví protagonisté ze špinavých ulic, kterým se s fetišistickou fascinací věnuje po dvě dekády. Clarkova filmografie je nevyrovnaná – od brakové sci-fi Zuřící proměna až k avantgardnímu Chavo ze souboru 42 One Dream Rush. Vždy nabízí provokativní násilné a erotické scény, nikdy však nesklouzne ke konvencím gore filmu či pornografie. To je pro Clarka emblematické. Pohybuje se rozbředle někde mezi: mezi dokumentem, sociálním dramatem a žánrovým filmem; mezi vkusem a kýčem; mezi intimitou a obscénností; exploatací a artem, homosexualitou a heterosexualitou. „Mezi“ vždy značí znepokojení. Špatně se kategorizuje, racionálně pojímá. Těžko můžeme v případě Clarka hovořit kvůli rozkolísanosti jeho děl o mistrovském talentu, šmahem jej odsoudit jako (pod)průměrného režiséra by ale bylo stejně krátkozraké.

Jádro Clarkovy kontroverze přitom neplyne z oněch provokativních záběrů či věku aktérů – v těchto ohledech není zdaleka jediný –, ale především z estetiky, do níž jsou vetknuty. Clark esteticky kopíruje život nepořádných puberťáků potácejících se bezradně od sexu k násilí a drogám. Jeho snímky jsou totožné. Nestoudné, plné mělkých dialogů, protivných charakterů, z hlediska narace postrádají silnější dějové uzly, nemotivovaně se rozpadají do série epizodických výjevů. Jako fotograf Clark otiskuje přímou zkušenost, ale kritickou analýzu nechává na divákovi, neformuluje ji v uzpůsobení samotných rozpohybovaných fotografií. „Ukazuji to tak, jak to je“, reaguje Clark na výtky ohledně exploatačního naturelu jeho děl. Je už na každém divákovi, zdali na jeho hru přistoupí, nebo ne. Něco na ní ale bude. „Hovno je obtížnější teologický problém než zlo,“ napsal Milan Kundera v románu Nesnesitelná lehkost bytí a svou myšlenku dokončil: „Buď je hovno přijatelné (a potom se nezamykejme na záchodě), anebo jsme stvořeni nepřijatelným způsobem.“

Přečteno 3288x

Článek vyšel v časopise Cinepur #99, červen 2015.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.3 /3

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #110

#110

duben 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY profil

Wes Anderson / Melancholik v hračkářství

Nanni Moretti: filmař, který se pokusil rekonstruovat levici

Optikou nihilisty / Obrazy těla a mysli ve filmech Gaspara Noého

Hayao Miyazaki: Oči nezastíněné nenávistí

Prokop Bartoníček / Nepřetržitá přitažlivost experimentu

Kameraman Lukáš Milota / Příznaky mistrovství

Americká kocovina Larryho Clarka / Od Kids po The Smell of Us

Marek Dvořák, kameraman / Počkat si na atmosféru


DALŠÍ Z RUBRIKY téma

Úvod: Film a hudba

Cool televize / Generace X a Y v kontextu proměn televizního vysílání

Vykročit mimo střední proud / Metody alternativní distribuce dokumentárních filmů

Dokumenty na maloměstě / Několik příkladů ze současné praxe jednosálových kin

Jak chutná pendrek s mexickou omáčkou / Co říká nativní reklama o Netflixu a HBO

Jak prodat film? Anketa s filmovými distributory a producenty

Úvod: Jak prodat film

Kritikové a filmaři o kritice


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Líná zátoka / Kdo kanibalizuje koho

Pomíjivost věčnosti / Mezinárodní workshop Filmové dědictví: současnost a budoucnost

Aferim! / Stopaři romských otroků

Pestrobarvec petrklíčový / Padesát odstínů motýlích křídel

Fízlové hajzlové / Poučená stupidita


RUBRIKY

anketa (21) / český film (62) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (116) / editorial (84) / fenomén (65) / festival (43) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (677) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (540) / objev (3) / pojem (36) / portrét (2) / profil (91) / reflexe (24) / report (89) / rozhovor (147) / scénář (4) / soundtrack (30) / téma (814) / televize (77) / tisková zpráva (1) / událost týdne (171) / video (2) / videoart (16) / videohra (48) / web (36) / zoom (146)

Cinepur #99 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #99, červen 2015

Z obsahu tištěného čísla:

Inherent Vice / Bezstarostná jízda nadžánrovou exotikou (Jiří Špičák, soundtrack)

Přívětivá beznaděj existence / Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě (Matěj Nytra, kritika)

Teens, tweens a televize / Od vzniku televizního teenagera po jeho současné dospívání (Jana Jedličková, téma)

Klukandy a divošky na cestě za dospělostí / Filmové adaptace dívčích young adult románů (Jana Glocarová, téma)

Americký sniper / Otiskněte legendu (Martin Šrajer, kritika)

Greenberg (Matěj Nytra, dvd)

+ více...