Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Vznikne-li dokumentárně laděné drama z vyloučené komunity, jako například cenami ověnčená Cesta ven, stylistické prostředky obvykle podporují jeho realistické vyznění. Kamera na sebe příliš neupozorňuje, nediegetická hudba chybí a barevná paleta působí věrně, případně je odpovídajícím způsobem ztlumená. S týmiž očekáváními se nabízí přistupovat k tvorbě režiséra Jeana-Charlese Huea, který už více než dekádu natáčí v severofrancouzském kmeni kočovných Jenišů. S rodinou Dorkelů nyní dokončil druhý dokufikční film Táhni do pekel, ve kterém publicisté nachází stopy westernu a noiru. Patřičných žánrových parametrů ale snímek nedosahuje ve svém vysoce epizodickém, téměř nesoudržném vyprávění, nýbrž poněkud překvapivě v rovině stylu, jíž vládnou zejména ostré světelné kontrasty.

Pokud se v Táhni do pekel přece jen vyskytují narativní vzorce typické pro jmenované žánry, pak pouze na té nejzákladnější úrovni. Westernové vnímání světa optikou černobílého boje dobra se zlem tvoří součást ideového rámce Jenišů, z nějž plyne většina jejich konfliktů. Archetypu noirového hrdiny zase odpovídá postava mohutného Frédérica Dorkela, kterou po návratu z vězení obestírá temná minulost, ale současně ji charakterizuje schopnost obětovat se pro ostatní.

Dramatická výstavba snímku má ovšem k precizně seskládané žánrové nápodobě daleko. Krádež vagónu mědi, pro niž si film od začátku chystá půdu, je nakonec jen jedním z několika volně pospojovaných akčních střetů. Budováním napětí se snímek obtěžuje jen výjimečně v samostatných scénách, třeba když část ústřední party vyrazí loupit, zatímco kamera zůstane trčet v přistaveném autě. Souslednost událostí je mnohdy náhodná. Vzrušení tak převážně obstarává pár náhlých výbojů, ať už uvnitř bratrské trojice, nebo při jejím kontaktu s domněle nepřátelským okolím. Etnografickou libůstku pak představuje pestré nářečí Jenišů, kterému Dorkelové dávají průchod ve šťavnatých historkách o nažhavených „raklích“ („bílých“ holkách) nebo během láteření na privilegované „gádže“ (překlad netřeba). Jistě se dá namítnout, že rozháraná dějová skladba cíleně odráží uvažování potulné menšiny, v němž není místo na promyšlené plánování a vše se podřizuje bezprostřední přítomnosti. V kontextu hraného dramatu, kde určitý pořádek být musí, je ale takový postup kontraproduktivní.

O něco méně prchavé potěšení skýtá promyšlená hra protikladných barev, která rozhárané vyprávění stmeluje do soudržného celku. Od chvíle, kdy se na scéně objeví čerstvě propuštěný Fred, je zřejmé, že světlo bude v Táhni do pekel víc než jen atmosférotvorným prvkem. Když se Frédéric poprvé vítá s mladším bráškou Jasonem, jehož iniciační cesta prostupuje celým filmem, skrývá se na moment za oslepující sluneční zář. Do sytě žluté, která tu symbolizuje rodinnou pohodu a kmenovou soudržnost, je zahalený především úvodní akt, v němž se na jenišském tábořišti griluje pečínka a rychlá auta bezstarostně drandí kolem. Poté, co se snímek přesune k nočním dobrodružstvím, začnou do oranžového svitu reflektorů a lamp pronikat jasně bílé paprsky, například z blížícího se policejního vozu nebo z věčně bdících průmyslových konstrukcí u cesty. Bílou barvu obecně film často váže k autoritám, společenským institucím nebo náboženským tradicím. Evidentní to je v případě Jasonova nápadně čistého svátečního oblečku, určeného pro jeho křtiny, do kterého si ale chlapec při nejbližším setkání se špinavou realitou utře svoje zaprášené ruce.

Jestliže výrazné, ostře rozlišené svícení tradičně náleží žánru noir, pro western jsou kromě jiného příznačné panoramatické kompozice. Také těch se v Táhni do pekel dočkáme, ale spíše vzácně. V případě grandiózního příjezdu Freda z žaláře vzbuzuje širokoúhlý pohled zvědavost, kdežto v duelu se strážníky zdůrazňuje nadsazenost situace, jež vzhledem k všudypřítomné autenticitě vyznívá rušivě. Hue se svým novým filmem na každý pád dokazuje, že realisticky pojaté drama nemusí žánrovými schématy ozvláštňovat děj, ale naopak na nich stavět svůj stylizovaný vizuál.