Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

„Sotva plynové komory přestaly pracovat, už odpouštíme,“ říká Židovka Lene, která na začátku filmu Christiana Petzolda Fénix přiváží do rozbitého poválečného Berlína svou přítelkyni Nelly s hlavou ovázanou obvazy. Lene ale odpouštět není schopná. Nelly, znetvořené při útěku z tábora, nabízí plastický chirurg vzhled některé z populárních hereček se slovy „Nová tvář, nový život.“ Nelly se ale zoufale chce vrátit ke svému starému životu a o nový obličej nestojí. Ještě s modřinami na obličeji pak v americkém sektoru rozbitého Berlína nachází svého manžela, který ji nepoznává. Přijímá nabídku jeho údajně zemřelou ženu hrát a předstírat její návrat z tábora, aby společně získali její dědictví. Jak se zároveň dozvídá od Lene, existují důvody věřit, že právě její manžel ji udal nacistům.

Jedním ze zřejmých rozdílů mezi současnými českými filmy z nedávné minulosti a těmi Petzoldovými je režisérův nezájem označovat ty, „kdo za to můžou.“ V českých snímcích nebývá zvykem prokazovat empatii „viníkům“ a existuje spíš tendence postavy heroizovat, nebo zatracovat (Hořící keř, Ve stínu, Lidice) nebo každodenní napětí života v nesvobodě relativizovat (Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo, Občanský průkaz). Petzold prokazuje k postavám především empatii a spíše než otázky viny a morálky ho zajímají způsoby, jakými se lidé vyrovnávají s událostmi, které narušily jejich prostředí, vztahy a kořeny. Hrdinové jeho zatím posledního filmu jsou především postavy vytržené z jejich původního života a zároveň spjaté s německou identitou.

Fénix naznačuje Nellyinu snahu manželovu případnou zradu pochopit i jeho neschopnost si ve stavu traumatu z vlastní spoluviny připustit realitu. Svého muže v pozoruhodně funkční metafoře přirovnává k poválečnému Německu zoufale vyhlašujícímu „nultou hodinu.“ Síla Fénixe tak spočívá především ve způsobu jakým se jednotlivé roviny příběhu (historická, politická, osobní) vzájemně posilují. Vedle vztahu ústřední dvojice, kterou skvěle hrají Petzoldova „fetish star“ Nina Hoss a Ronald Zehrfeld známý z režisérova předchozího filmu Barbara, je pro film zásadní i postava Lene, jejíž neschopnost Němcům odpustit kontrastuje s Nellyinou prvotní, poníženou ochotou se do svého zrádce vcítit a pochopit jej. Zároveň se však ani před Lene neotevírá úniková cesta.

Fénix je prostředním dílem plánovaného triptychu o lásce v prostředí opresivních politických uspořádání. Titulní hrdinka předchozího dramatu Barbara z období Honeckerova východního Německa také trpí dislokací (z Berlína a dosahu disidentského okruhu je přesunuta do venkovské nemocnice) a nedůvěrou vůči všem danou v tomto případě špehováním a donášením na potenciální nepřátele státu. Pocit chybějící souvislosti mezi sebou samým a okolím prožívají také postavy filmu Jerichow, kterým jej nepůsobí nedemokratický režim, ale emigrace nebo chudoba. Jerichow také aktualizuje milostný trojúhelník z románu Pošťák zvoní vždycky dvakrát podobně, jako Fénix odkazuje na Hitchcockovo Vertigo. Je to patrné právě žánrové rámování Fénixe, které násobí ozvěny archetypálního příběhu ve skutečný cinefilní zážitek. Film se zpočátku zdá být hororovým příběhem a následně vklouzne několika náznaky do stylu filmů noir, jejichž charakteristické rysy opět posilují Fénixův hlavní motiv a naznačují možný konec příběhu, který už film nevypráví. Podobně jako hrdinové noirových filmů jsou Nelly, její manžel i Lene postavami v minulosti příliš zraněnými nebo příliš chybujícími, kterým jejich existenciální úzkost neumožňuje začít znovu.

Závěr nejkomplexnějšího Petzoldova filmu vysekne píseň Kurta Weilla z roku 1943 v podání bývalé zpěvačky Nelly, jejíž text nabádá mluvit o lásce jen potichu, protože většinou „končí moc brzy“. Ačkoliv doba se proměňuje a Nelly svoji fénixovskou proměnu dokončit stihne, některé trhliny se zahladit nedají.