Maďaři mají v Cannes debut, jaké se v Česku netočí
Případné obavy, že mnohokrát zpracované téma holokaustu Nemes zachytí tradičně a filmově konzervativně, či, že samotné téma a ne nutně jeho zpracování bylo hlavním důvodem, proč snímek v elitním výběru skončil, se rozplynou v prvním záběru, jenž je stejnou měrou inteligentní, empatický a formálně bravurní. Dva roky asistování Bélu Tarrovi Nemes evidentně nepromarnil. Rozostřený obraz zachycuje podivný neklid v prostoru, který na první pohled vypadá jako lesní planina. Na okraji tušíme skupinu lidí. Směrem ke kameře se blíží postava. Jakmile dorazí do prvního plánu nabyde jasné obrysy a zabere téměř celý rám. Stále ale ještě nebude několik vteřin jasné, koho sledujeme a co a proč se děje.
Kamera se usídlí muži v zátylku či v jeho bezprostřední blízkosti a po celou dobu filmu jej neopustí. Jeho podivně otupělýma, prázdnýma, neživýma očima, pohledem, který nesměruje ani tolik do země, jako do sebe, se otevírá nepředstavitelná realita vyhlazovacího tábora Osvětim. Plynulý, nesmlouvavě úsporný záběr nese hlavního hrdinu Saula (pozoruhodný Géza Röhrig), beze slov, jen v jakémsi polotransu obklopeného chaosem, pláčem, vystrašenými hlasy a pokřiky stráží skrz zmatený dav nového transportu do nitra továrny na smrt, do plynových komor, kam pomáhá dovést stále nově přijíždějící Židy. Příznačně pro Nemésův záměr, snímek začíná tam, kde by standardně filmy o holokaustu končily.
Němečtí dozorci chlácholí zmatené lidi nesmysly o polévce, která vystydne, pokud si nepospíší, a o skvělé práci, která je za sprchou čeká, protože Německo potřebuje sestry i truhláře. Saul pomáhá se svlékáním. Po „sprchách“ jako člen Sonderkommanda, „elitního“ výběru z lidí odsouzených k likvidaci asistujícímu Nacistům v plnění jejich konečného řešení, uklízí plynovou komoru a odklízí „kusy“ – jak o zavražděných v koncentráčnické odosobněné hantýrce všichni mluví. V jednom z „kusů“ pozná svého syna a Saulova snaha pohřbít jej v duchu židovských rituálů je dramatickou zápletkou uvnitř zachycení „běžného“ provozu v továrně na smrt. Tou druhou je připravovaný odpor „mrtvých“, kteří tuší, že brzy budou v pecích hořet oni, jak Nacisté stupňují s blížícím se koncem války své úsilí.
Osobní, blízká kamera určuje naprosto zásadně dynamiku celého filmu i toho, co a jak ukazuje. Hrůzy klasicky spojované s vyhlazovacími tábory, které se postupně proměnily v zástupné obrazy (plynové komory, spalovací pece, hromady mrtvol) jsou i nejsou v zorném poli postavy a tím pádem i diváka. Jsou neustále přítomné, ale kmitají se jako fragmenty – uniforma, nahé tělo, plameny – nebo jako rozostřené pozadí pekla. Saul existuje uvnitř nich, v bezprostřední blízkosti, ale zároveň mimo. Sevřený, preventivně mrtvý. Občas sledujeme jeho záda s červeným křížem označujícím jeho postavení. Snímek nedokumentuje hrůzy, ale dokumentuje jejich prožitek – prostřednictvím jednoho muže, který si uprostřed nelidského vytvoří vlastní odlesk lidskosti a vykoupení, jehož se chce za každou cenu držet.
Efekt blízkosti stupňuje horor ještě jedním způsobem. Nikdy nekončící hrozba okamžité smrti, jež může přijít z rukou rozzlobeného kápa stejně jako z rukou poručíka se špatnou náladou, nebo „šlápnutí“ vedle v pečlivě hierarchizované mašinérii se mění v šepot, jimiž se vězni mezi sebou dorozumívají jako v šíleném brueghelovském tanci.
Forma vnímání výhradně bezprostředního, nikoliv rozmáchlá gesta a rozmanitost pohledů, je zcela kongeniální s obsahem. Divák není bombardován „důkazy“ a hrůzami holokaustu, ale je ponechán napospas tváří přeživšího i vlastní představivosti, jíž snímek neustále přiživuje náznaky. Nemes ani na chvíli neztratí kontrolu, nepoleví ze svého soustředění a ze soustředění na tvář oběti, která v sobě důvěryhodně nese osobní drama uvnitř nadosobní tragédie.
Richard Glazar zachytil odzbrojujícím způsobem ve vzpomínkové knize Treblinka, slovo jak z dětské říkanky nesdělitelnou zkušenost z vyhlazovacího tábora, kde pracoval v oddělení třídící oblečení. Nemesovi, který vycházel ze zápisu vězňů, jejichž hlas stejně jako Glazarův zazněl v dokumentu Šoa, se podařil audiovizuální ekvivalent.