Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Gus Van Sant utopil Cannes v moři sentimentu

Gus Van Sant utopil Cannes v moři sentimentu

novinka / festival / Jindřiška Bláhová / 16. 5. 2015

Seznam potenciálních amerických kandidátů na místo v canneské soutěži musel být letos opravdu pozoruhodně prořídlý, pokud tým uměleckého ředitele Thierry Frémaux usoudil, že nejnovější snímek Guse Van Santa The Sea of Trees zasazený do „mystického“ lesa zvaného Aokigahara rozprostírajícího se kolem japonské hory Fuji, v němž se ztratí a najde Matthew McConaughey coby Američan Arthur, je vedle lesbického dramatu z 50. let Carol Todda Haynese tím nejlepším, co Spojené státy v povoleném období nabídly. Kdyby se dávala Zlatá palma za plačtivý sentiment a intenzitu vypravěčských banalit a klišé na stopu filmu, nemělo by emocionálně vykalkulované melodrama, jež dnes vstoupilo do soutěže společně s italským filmem Mia Madre, konkurenci. Gus Van Sant nikdy nenatočil horší film.

Thierry Frémaux letos avizoval odklon od glamouru a pompy hollywoodských velkofilmů – odtud sociální drama na začátek festivalu namísto některého z velkofilmů, jimž prostor díky náklonosti uměleckého ředitele Hollywoodu patříval v uplynulých letech – a celkově si „došlápl“ na projevy „plytkosti“ jako jsou například „směšná a groteskní“ selfie na červeném koberci, která striktně doporučil neprovozovat. Selfie se tak stala popíkatým tématem číslo jedna prvních dnů. Britský deník The Guardian věnoval otázce „proč selfie do Cannes patří“ rozsáhlý komentář.

Politiku odklonu od Hollywoodu a příklonu k „alternativě“ se, zdá se, rozhodl Frémaux uplatnit i při výběru amerických snímků a sestavování poroty. Jak Ethan a Joel Coenovi, spolupředsedové poroty, tak oba výše zmínění nominovaní režiséři patří, alespoň papírově, k americké nezávislé scéně. Jinou logikou se zařazení Moře stromů vysvětlit nedá. Ono papírově platí pro Van Santa, držitele Zlaté palmy za drama Slon, dvojnásob. Minimálně od snímku Dobrý Will Hunting (1997) je totiž režisérem silně mainstreamovým, či režisérem, který do mainstreamu bez nápadu přepíná až varovně snadno, přestože je rutinně a ze setrvačnosti řazený k nezávislým. The Sea of Trees je sacharidový mainstream jako bič v tom nejhorším podání. Navíc nepříjemně ignorantský ve vztahu k japonské kultuře.

Aokigahara se stalo místem, kam míří ročně desítky sebevrahů z celého světa, aby skončili svůj život. Matematik Arthur, pro nějž McConaughey zmobilizoval svůj nemalý vypjatý herecký potenciál, je jedním z nich. Z důvodů, jež snímek postupně polopaticky odhaluje a které souvisí s jeho ženou (Naomi Watts), s níž dlouho žijí v manželství, jež se proměnilo v nenávistné bitevní pole. Tragická událost změní Arthurovu perspektivu a vyšle jej s jednosměrnou letenkou a tubou barbiturátů směr Tokio. Uprostřed lesů mu ale cestu zkříží zoufalý ztracený Japonec (Ken Watanabe), jenž potřebuje pomoc. Arthur mu ji nezištně poskytne a začíná několikadenní boj o přežití, které Gus Van Sant inscenuje jako téměř (nechtěně) slapstickovou sérii stále nových a nových pádů a nebezpečí. Bloudění lesem prokládá plochými a stále více předvídatelnými flashbacky do manželského pekla zpátky v Americe, kde na sebe McConaughey a Watts křičí víc než Richard Burton a Elizabeth Taylor v Kdo se bojí Virginie Woolfové?, ale s opoznání menší intenzitou.

Van Sant na diváka přichystá „chytrý“ zlom, který se sluší na autora „nezávislých“ filmů, a má celý snímek posunout na hlubokou spirituální rovinu. Nabízí ale spiritualitu turistickou, v tom nejfalešnějším a nejpovrchnějším pojetí. Fakt, že banálně podané duchovno představuje „mystické“ Japonsko, jehož kultura je redukována na maximu, už je jen nechtěný bonus.

The Sea of Trees je tak hlavně snímek o předstírání – předstírá tíži, ale je neskutečně banální. Předstírá smutek a tragédii, ale je jen pozérsky lítostivý. Předstírá, že cílí na „sofistikované a citlivé publikum“, ale počítá s hloupým divákem. Předstírá hloubku i když je nestoudně mělký. Schovává se za velkým tématem sebevraždy a smyslu života, jehož se ale nikdy smysluplně nedotkne.

Přečteno 2565x

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.1 /9

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #125

#125

říjen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY novinka

Angela Schanelec chystá moderní převyprávění mýtu o Oidipovi

Cyklus Kino pravdy a lásky připomene v Brně výročí listopadu 89

Benátky: Babyteeth je suverénním debutem australské režisérky

Benátská soutěž zkraje nabídla filmy o manželství i vesmíru

Nejvyšší podporu Fondu dostal film o bratrech Mašínech

Do San Sebastianu míří James Franco i film s Ninou Hoss

Petr Václav v Itálii natáčí snímek o skladateli Myslivečkovi

Benátky zahájí francouzská novinka Hirokazu Koreedy


DALŠÍ Z RUBRIKY festival

MFF Benátky: Extáze pro český film

Filmy bez kofeinu / Hlavní soutěž 54. MFF Karlovy Vary

Nevyzpytatelné rituály / MFF Karlovy Vary

KVIFF: Film Až přijde oheň ukazuje děsivou krásu živlů

KVIFF: Čínský Portrét mozaikou patří k vrcholům soutěže

KVIFF: Bulharský soutěžní film Otec není žádná Sláva

KVIFF: Škop volá Budiž světlo, ale zůstává v bezpečném šeru

10 filmových tipů z programu Karlových Varů


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Editorial 124 / Kdybych kouřila, zapálila bych si Red Apple

Editorial 123: Současný český seriál

Editorial 122: Underground

Editorial 121: Autor ve 21. století

Editorial 120: Muž ve filmu


RUBRIKY

anketa (24) / český film (83) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (99) / fenomén (73) / festival (88) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (118) / komiks (10) / kritika (813) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (731) / objev (3) / pojem (36) / portrét (12) / profil (106) / reflexe (24) / report (111) / rozhovor (161) / scénář (4) / soundtrack (46) / téma (905) / televize (104) / tisková zpráva (1) / událost týdne (239) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (63) / web (42) / zoom (158)