Distributor nazbyt? / Půvab zvláštních událostí, přímá distribuce a film na věčné cestě z kina

V souvislosti s přesouváním filmů mimo prostor kina se často vtírají úvahy o krizi tradičního modelu distribuce, úbytku diváků nebo poklesu tržeb v kinech. Ačkoliv se jedná o jevy, které fenomén „mimo kino“ provázejí, je takový pohled značně zjednodušující. Stačí, abychom nahlédli do dějin distribuce a uvádění a zjistíme, že filmy bývaly uváděny v soukromí domova, galeriích, továrnách, vězeních nebo dopravních prostředcích i v dobách, kdy ještě stávaly fronty před biografy. Namísto pravé revoluce v distribuci a uvádění jsme aktuálně svědky spíše zintenzivnění věčného procesu směřování filmu pryč z kina.

Na jedné z industry debat letošního Berlinale nazvané příznačně „The Joys and Challenges of Alternative Distribution“ („Radosti a možnosti alternativní distribuce“), citoval britský producent Olivier Kaempfer ze společnosti Parkville Pictures metaforu amerického nezávislého producenta Teda Hopea. Hope, považovaný za průkopníka metody přímé distribuce jako postupu, kdy producent nakládá s filmem sám a neprodává jej distributorovi či sales agentovi, měl prohlásit, že filmaři už strávili dost času spoléháním na to, že jejich děti vychová někdo jiný, a stížnostmi, že z takto vychovaných dětí nevyrostlo nic dobrého. Výrok, v němž Hope přirovnává...