Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Whiplash / Bestiální tempo

Whiplash / Bestiální tempo

kritika / Kamila Dolotina / 15. 5. 2015

Hudební náměty prolínají útlou filmografii Damiena Chazellea až s obsesivní periodicitou. Ze zevrubnějšího pohledu do scenáristické a režisérské tvorby teprve třicetiletého autora vysvítá, že hudba je pro něj nejen múzou, ale především osobním traumatem a exkluzivním dramatickým prostředím. Hned nízkorozpočtovým černobílým debutem Guy and Madeline on a Park Bench o jazzovém trumpetistovi hledajícím svou lásku, se Chazelle v rámci americké indie produkce uvedl jako neotřelý a hravý auteur, který dokáže vyprávění skvěle rytmizovat. Následoval scénář k thrillerově laděnému portrétu pianisty Grand Piano, jehož trému z vystupování se kdosi rozhodne vyléčit ultimativním vzkazem o nevyhnutelné smrti v případě byť jediného přehmatu. V zatím jediné odbočce z jazzové scény vyklouzl Chazelle spoluprací na scénáři thrilleru The Last Exorcism Part II, který byl preludiem k tématu posedlosti, jemuž se plně oddal ve snímku Whiplash – strhujícím duelu maniakálních muzikantů.

Andrew jako student bicích prvního ročníku prestižní konzervatoře přirozeně prahne po hvězdné kariéře, k níž mu může dopomoct přízeň proslulého pedagoga. Potíž je ale v tom, že mistrova muzikální genialita nijak neustupuje peklu jeho sadistických hrátek, které při prosívání talentů od běžného planktonu uplatňuje. Nevybíravé praktiky vedoucí slabší jedince k předčasnému ukončení studia, v horším případě vlastního života, načas zlomí i nadějného bubeníka. Boj, do něhož se vztah studenta se svým vzorem promění, překračuje rámec klasických martyrií při cestě za slávou a odvádí diváka od múzického umění do ringu, kde se pro náležitou gradaci napětí vítězí v každém kole na přeskáčku. Dějové zvraty a maximální soustředěnost na vztah obou hlavních postav bez rozptylujícího backgroundu jejich osobních životů, které vždy zpřítomňuje jen výmluvná zkratka, akcelerují příběh do roviny psychologického thrilleru. Sama hudba jako nejabstraktnější z umění se v posedlosti protagonistů stává krajně fyzickou činností zhmotňovanou potem a krví. Duchovní rozměr hraní je tu nahrazen nekonečným drilem a trýznivou bolestí, které v závěru přechází do extatické orgie v Carnegie Hall – chrámu společenského úspěchu. Důsledným popíráním podstaty hudby, kterou tu může substituovat jakýkoli jiný druh seberealizace, se muzika z centrálního tématu stává hlavně dominantním formálním prvkem rytmizujícím vyprávění.

Příběh, který částečně pramení z Chazelleovy trpké zkušenosti ve školní kapele, působí o to organičtěji, že oba hlavní představitelé si hudebním prostředí prošli a většina vedlejších rolí je také obsazena skutečnými muzikanty. Démonický J. K. Simmons v roli jízlivého dirigenta Fletchera rozehrává part nedostižného idolu i hanebného parchanta, který jde přes mrtvoly v přesvědčení, že jen tak je možné odhalit dalšího Buddyho Riche. Právě v tom ostatně vidí smysl svého života. Jeho odiózní figura geniálně mísící bestialitu říznutou mesiášstvím s mrazivým humorem a neodolatelně nesmlouvavou gestikulací pokořila Glóby, Oscary i Baftu. Morálně ambivalentní postavou je i sám Andrew v podání Milese Tellera, jehož ambice mu znemožňují udržovat kontakt s kýmkoli jiným než s vlastním otcem. Jeho asociálnost není výrazně problematizována a rozhodně neředí emoční náboj snímku, v němž je těžké plně soucítit s jakoukoli z postav. Namísto toho ji snímek podává jednoduše jako danost a dobrovolnou řeholi géniů. Vznětlivý vztah obou vášnivých muzikantů nabírá na intenzitě a plasticitě nejen zásluhou živelných hereckých výkonů, ale především díky eliptickému scénáři, který se nebojí nedovysvětlovat chronologii událostí a soustředí se jen na erupční momenty interakce hlavních postav, a v první řadě díky mimořádně ̶ zvlášť s ohledem na věk a zkušenost autora ̶ suverénní režii. Správné tempo, které Fletcher tak nemilosrdně ždímá z ponižovaných muzikantů, totiž film navozuje od prvních vteřin a bezchybně ho pomocí břitkého střihu a invenční kamery umocňuje až do triumfálního finále.

Whiplash (USA, 2014, IMDb)
Scénář a režie: Damien Chazelle, kamera: Sharone Meir, střih Tom Cross, hudba Justin Hurwitz, hrají: Miles Teller, J. K. Simmons, Melissa Benoist, Austin Stowell aj., 107 min., distribuce Falcon (premiéra v ČR 29. 1. 2015).

Whiplash (USA, 2014, IMDb)
Scénář a režie: Damien Chazelle, kamera: Sharone Meir, střih Tom Cross, hudba Justin Hurwitz, hrají: Miles Teller, J. K. Simmons, Melissa Benoist, Austin Stowell aj., 107 min., distribuce Falcon (premiéra v ČR 29. 1. 2015).

Přečteno 3600x

Článek vyšel v časopise Cinepur #98, duben 2015.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.4 /5

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Whiplash

****  CINEPUR (3)

****  ČTENÁŘI (3.8)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #119

#119

říjen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Příběhy, které si vyprávíme / Lekce

Pod povrchem Teheránu / Teheránská tabu

Malý krok pro superhrdiny / Ant-Man a Wasp

Na pytlácké stezce za originalitou / Manifesto

Génius průměru / Deadpool 2

Hledisko oběti / Utøya, 22. července

Třetí rozměr dálnovýchodního leporela / Psí ostrov

Hvězdné války bez síly / Solo: Star Wars Story


DALŠÍ Z RUBRIKY

Zápas s řečí dějin / Jan Palach

David Lynch překlopil Twin Peaks do virtuální reality

Úvod k tématu 119: FAMU

Editorial 119: FAMU

My z Prahy / Jugoslávští filmaři z FAMU

Těch dlouhých dvacet let… / FAMU v období normalizace

(Ne)lehká cesta k debutu / Kariérní start absolventů katedry režie FAMU

Když realismus vítězí / Současné tendence filmů z FAMU


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Bludný kruh tužeb a opojení / Nemilovaní

Polibek konvertovavšího psíka / Druhá strana naděje

Z(a)tracená sláva / Glory

Ženy bez vlastností / Bába z ledu

Julieta / Dotek smrti a vášně


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (93) / fenomén (69) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (113) / komiks (10) / kritika (758) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (687) / objev (3) / pojem (36) / portrét (8) / profil (101) / reflexe (24) / report (103) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (40) / téma (866) / televize (94) / tisková zpráva (1) / událost týdne (218) / video (2) / videoart (16) / videohra (57) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #98 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #98, duben 2015

Z obsahu tištěného čísla:

Animace ve veřejném prostoru / Všudypřítomná, využívaná i zneužívaná (Eliška Děcká, téma)

Editorial č. 98 / Má stát dotovat kinematografii nebo ne? (Jindřiška Bláhová, editorial)

Lucie Sunková / Animace jako princip vzniku a zániku (Miroslava Janičatová, český talent)

Slídil / Kojot bez minulosti (Antonín Tesař, kritika)

Totální historie jednoho filmaře /Jan Němec. Enfant terrible české nové vlny. Díl I. 1954-1974 (Lukáš Skupa, kniha)

Jack se chystá vyplout (Matěj Nytra, dvd)

+ více...