Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Birdman / Bubeník, který neví, kdy ubrat

Birdman / Bubeník, který neví, kdy ubrat

kritika / Martin Šrajer / 11. 5. 2015

Alejandro González Iñárritu v čtyřoscarovém Birdmanovi sice upustil od zatvrzelé vážnosti a nechronologického síťového vyprávění, na své předchozí filmy nicméně navazuje nucenými metafyzickými přesahy, banálním moralizováním a sadistickou potěchou z neštěstí postav. Existenciální krizí tentokrát prochází divadelní a filmový herec Riggan Thompson. Jak předjímá jeden z prvních obrazů filmu, jeho kariéra se podobá meteoritu těsně před dopadem. Před dvaceti lety odmítl účinkovat ve čtvrtém pokračování filmové série o superhrdinovi v ptačím kostýmu, čímž společně s Birdmanem pohřbil i svou filmovou kariéru. Zbytky sil a financí se kolegy vysmívaný, manželkou opuštěný a dcerou opovrhovaný muž rozhodl investovat do broadwayské inscenace povídky Raymonda Carvera.

Michael Keaton tvrdí, že Birdman nebyl napsán speciálně pro něj. Paralely mezi životem herce a životem postavy jsou přesto nepřehlédnutelné. Jak Riggana, tak Keatona proslavila adaptace komiksové série, oba pak museli vysvětlovat, proč se zřekli nabídky hrát v pokračování, oba jsou rozvedeni a zjevně touží po velkém comebacku. Uvědomělé nakládání s obsazením hollywoodské hvězdy přitom příběh sice zatraktivňuje, ale nijak mu neslouží. Stejnou pachuť samoúčelnosti a nepůvodnosti pak po sobě zanechává i většina motivů, dějových zvratů a stylistických voleb filmu, počínaje godardovskými úvodními titulky, pokračuje ophülsovským rejem výstředních bohémů a konče vyhýbavě mnohoznačným posledním záběrem.

Film za přispění virtuózní kamery Emmanuela Lubezkiho, digitálního střihu a vizuálních efektů vytváří iluzi nepřerušovaného záběru. Rytmus je namísto střihů určován pohybem herců a jazzovým soundtrackem. Vzniklá tvůrčí omezení – například snímání herců převážně v detailech kvůli „vykrytí“ okolního prostoru – nijak nenarušují plynulost filmu. Naléhavá tělesnost jej naopak nabíjí nervní energií. Údiv nad dokonalým ovládnutím techniky a kamerovými průlety okenní balustrádou však trvá jen do okamžiku, než začneme přemýšlet, jak „bezešvý“ styl souzní s tématem snímku.

Jestliže má dojem jednoho záběru stírat hranice mezi kinematografií a divadlem a dokazovat tím, že život postav připomíná inscenované představení, je celý film svými přesně načasovanými příchody postav „na scénu“, velkými monology a výraznými gesty jen divadelním výstupem a veškeré emoce v něm zachycené jsou falešné. Jestliže jde o projev vzdoru vůči fragmentované životní zkušenosti, proč je film zároveň tak roztěkaný? Jestliže šlo o způsob, jak nám dát zakusit hektičnost Rigganova života, proč kamera často odbíhá k vedlejším postavám?

Když hlavní hrdina v jedné chvíli stojí na kraji střechy, kdosi na něj zakřičí, zda je to „doopravdy“, nebo jen natáčí film. Otázka, která je v éře sociálních sítí a reality vnímané skrze displeje chytrých telefonů jistě relevantní, tady vyznívá do prázdna. Film totiž nevytváří žádnou tenzi mezi tím, co je prezentováno jako skutečné, a co jakožto iluzorní. Mezi opravdovým a předstíraným nerozlišují ani postavy filmu, natolik pohlcené divadelním jevištěm a uměním sebeprezentace, že pro ně mimodivadelní skutečnost ani neexistuje. Jejich teatrálním přístupem ke skutečnosti jsou omlouvány melodramaticky vyhrocené situace, v nichž si Iñárritu odjakživa libuje. Jelikož ale neuznává žádnou jinou formu komunikace než konflikt, sledujeme po dvě hodiny jenom vršení excesů. Byť je Birdman v jádru komorním dramatem, naplňuje anglický výraz „showy“ ještě důsledněji než komiksové blockbustery, jež jsou pro Riggana druhořadou zábavou, která nemá nic společného s realitou. Co má ale s realitou společného Birdman? A proč brát vážně film, který od umění žádá, aby bylo autentičtější, aniž by relativizoval vlastní umělost?

Birdman je tematicky nezacílenou směsicí zákulisní frašky, šoubyznysové satiry a charakterové studie muže, kterému ego příliš tlačí na mozek. Svou prostorovou sevřeností v kontrastu k výrazové dynamičnosti připomíná improvizované hudební číslo prvotřídního bubeníka, který ovšem neví, co přesně chce svou hudbou vyjádřit a kdy je vhodné ubrat. A tak stejně jako Riggan touží být hercem, zatímco je pouze celebritou, chce být Birdman uměním, zatímco je pouze chytrou komercí.

Birdman (Birdman: Or The Unexpected Virtue of Ignorance, USA, Kanada, 2014, IMDb)
Režie: Alejandro González Iñárritu, scénář: Alejandro González Inárritu, Nicolás Giacobone, Armando Bo, Alexander Dinelaris, kamera: Emmanuel Lubezki, hudba: Antonio Sanchez, hrají: Michael Keaton, Edward Norton, Naomi Watts, Emma Stone, Zach Galifianakis, Andrea Riseborough, Amy Ryan ad., 119 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 22. 1. 2015).

Birdman (Birdman: Or The Unexpected Virtue of Ignorance, USA, Kanada, 2014, IMDb)
Režie: Alejandro González Iñárritu, scénář: Alejandro González Inárritu, Nicolás Giacobone, Armando Bo, Alexander Dinelaris, kamera: Emmanuel Lubezki, hudba: Antonio Sanchez, hrají: Michael Keaton, Edward Norton, Naomi Watts, Emma Stone, Zach Galifianakis, Andrea Riseborough, Amy Ryan ad., 119 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 22. 1. 2015).

Přečteno 2675x

Článek vyšel v časopise Cinepur #98, duben 2015.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.5 /16

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Birdman

****  CINEPUR (2)

****  ČTENÁŘI (2.8)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #118

#118

srpen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Nadechnout se k dospělosti / Nic jako dřív

Opékání špekáčků s Vladem / Mečiar

Východ-Západ / Švéd v žigulíku

Veselá bída svobody / The Florida Project

Soukromé masakry / Nikdys nebyl

Wakanda je to místo / Black Panther

Skica kmitavých pohybů / Nit z přízraků

Je lepší promluvit, nebo zemřít? / Dej mi své jméno


DALŠÍ Z RUBRIKY

Úvod k tématu 118: Neonoir

Z amerického remaku Toniho Erdmanna odstoupil Jack Nicholson

Gangy Berlína / Noirové vlivy v seriálu Babylon Berlín

Sladké ptáče nevinnosti / Revidovaný obraz femme fatale ve filmech Stevena Soderbergha

Hranice postmoderního neonoiru ve filmech Hra, Smrtihlav a Memento

Bar jménem TechNoir / Virtuální realita noirového subžánru

Film noir znovuzrozený / Počátky neonoiru v Americe

Šťavnatý realismus Piera Paola Pasoliniho


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Východ-Západ / Švéd v žigulíku

Pozor, vyletí ptáček / Thelma

Bon appétit / Oklamaný

Život na narušených základech / Klient

Prohrát s hrdostí / Masaryk


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (92) / fenomén (69) / festival (70) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (112) / komiks (10) / kritika (749) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (676) / objev (3) / pojem (36) / portrét (7) / profil (100) / reflexe (24) / report (101) / rozhovor (156) / scénář (4) / soundtrack (39) / téma (860) / televize (92) / tisková zpráva (1) / událost týdne (212) / video (2) / videoart (16) / videohra (56) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #98 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #98, duben 2015

Z obsahu tištěného čísla:

Český animovaný film 1925-1945 (Matěj Nytra, dvd)

Vítr v cárech paměti / Filmové algoritmy Sergeje Loznici (Jan Kolář, profil)

Vnímavá porota silného Berlinale (Viktor Palák, report)

Distribuce 2014: Konec starých časů (Přemysl Martinek, glosa)

Vyšší moc / V lavině (Vít Schmarc, kritika)

Svědectví vítězů o světě i rotterdamské soutěži (Viktor Palák, report)

+ více...