Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Pestrobarvec petrklíčový / Padesát odstínů motýlích křídel
kritika / Jiří Blažek / 28. 4. 2015
Peter Strickland patří s Benem Wheatleyem (Pole v Anglii), Joem Cornishem (Útok na věžák), Jamesem Watkinsem (Žena v černém) či Ciaranem Foyem (Citadel) do nové generace britských filmařů, kteří se uvědomělým nadhledem a precizním stylem vztahují k historii populární kultury i pokleslé žánrové kinematografie. Po oceňovaných snímcích, rape-revenge thrilleru Katalin Varga a psychologickém hororu Berberian Sound Studio, přichází s napjatě očekávaným Pestrobarvcem petrklíčovým, kterým posiluje svou pozici nonkonformního filmaře.
I s novým snímkem Strickland prozkoumává účinky nerozlučného páru senzační kinematografie: Thanata a Libida. Ačkoli jeho poetika vyrůstá z brakové půdy, tvůrce zároveň odmítá servírovat prvoplánový pohled na fyzické projevy násilí a touhy. Zatímco Berberian Sound Studio zřetelně vycházelo z italských krvavých detektivek označovaných žánrovou nálepkou giallo, Pestrobarvec petrklíčový je přiznanou poctou sexploatačnímu filmu 60. a 70. let. Sexploatace se odlišovala od předešlých forem exploatace tím, že nebyla falešnou dokumentací o nudismu či nespoutané exotice, ani subžánrem tzv. burlesque films, ale erotiku ospravedlňovala fikčními příběhy – jakkoli (s)prostými a kuriózními. Pestrobarvec začíná zdánlivě v tomto duchu. Přes starobyle stylizované titulky vnikáme do hříšných tenat a skrze špehýrku voyeuristicky přihlížíme lesbickému sadomasochismu. Vedlejší roli tu dokonce hraje Monica Swinn, jedna z můz klasika tohoto typu filmu Jesúse Franca. Klasická sexploatace v podobě rychlokvašených produkcí, které zištně poskytovaly soft-erotickou obrazivost, je však důsledně dekonstruována ve prospěch jemného melodramatu surrealistického koloritu, na hony vzdálenému tomu, co kdysi tvořil Russ Meyer, Herschell G. Lewis anebo David F. Friedman. Pestrobarvce petrklíčového lze svým způsobem vidět jako alternativu vůči mainstreamovým Padesáti odstínům šedi, když vypráví o femininním vztahu k BDSM a zároveň neprovokuje explicitními sexuálními scénami příkladu Francovy sexploatace. Stricklandův film ale nespadá do mainstreamu. Připomíná vrstevnatý palimpsest nerozlišitelně prolínající tradici trash kultury a uměleckého, až experimentálního kina. Strickland se vydal stejnou cestou jako Trier v Nymfomance, když stylizoval svůj film jako bytostně osobitou výpověď využívající zcizující způsob vyprávění o temných stránkách sexuality, omezeného pouze na ženskou perspektivu (v Pestrobarvci petrklíčovém se neobjevuje ani jedna mužská postava). Na rozdíl od Triera se Strickland naštěstí zdržel pedagogické deskripce a otevírá pole pro mnohoznačné tlumočení. To však současně představuje i trhlinu na jinak hypnotické fresce o mezním stavu lásky jako bytím-pro-druhého.
Nejeden divák se totiž pravděpodobně nezbaví dojmu, že některé použité stylistické výsady nemají v kontextu vyprávění příliš opodstatněný význam, že jsou tu proto, aby upozornily na sebe samé, nesly funkci hádankovitého ornamentu zdobícího Stricklandův vycizelovaný audiovizuální šperk. Neuvědoměle se tím Strickland přibližuje neotesaným formám (s)exploatace postavených na poskytnutí senzace i za cenu „zviditelnění“ fikce selhávající ve vyprávějící logice. Film se kupříkladu snaží dát po vzoru Sběratele Williama Wylera do úzkého vztahu sexualitu a entomologii, aniž by danou symboliku důsledněji propracoval. Když detaily anatomicky propátrávají sady zakonzervovaných motýlů, když nás atakuje asociace na Brakhageovo Mothlight, když jsme vystaveni nepříjemným hmyzím zvukům (srov. s Katalin Varga), Stricklanda zajímá vlastně samotná textura, aniž by na rozdíl od Berberian Sound Studio vhodně odpovídala úloze jakkoli pokrouceného, ale přesto narativního, nikoli ryze experimentálního vyprávění. Můžeme se pouze domnívat, nakolik silný vliv měl na výsledek produkční tým v čele s Benem Wheatleyem, jenž stál za podobně uzpůsobeným Polem v Anglii, u něhož přesto byla manýristická estetika ospravedlněna silným exhibicionismem. V případě Pestrobarvce petrklíčového, důvěrného melodramatu, v němž ženy projevují svou intimitu močením do úst, působí poněkud rozporuplným dojmem.
Pestrobarvec petrklíčový (The Duke of Burgundy, Velká Británie, 2014, IMDb)
Režie a scénář: Peter Strickland, kamera: Nicholas D. Knowland, střih: Matyas Fekete, hudba: Cats Eyes, hrají: Sidse Babett Knudsen, Chiara DAnna, Fatma Mohamed, Monica Swinn ad., 104 min., distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 16. 4. 2015).
Pestrobarvec petrklíčový (The Duke of Burgundy, Velká Británie, 2014, IMDb)
Režie a scénář: Peter Strickland, kamera: Nicholas D. Knowland, střih: Matyas Fekete, hudba: Cats Eyes, hrají: Sidse Babett Knudsen, Chiara DAnna, Fatma Mohamed, Monica Swinn ad., 104 min., distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 16. 4. 2015).
Přečteno 5955x
Článek vyšel v časopise Cinepur #98, duben 2015.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
4.5 /2
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
Hodnocení filmu
Pestrobarvec petrklíčový
**** CINEPUR (2)
**** ČTENÁŘI (3.1)
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Hranice klimatického hraní / Terra Nil
Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna
KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána
KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce
KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici
DALŠÍ Z RUBRIKY
Argentinu i Batmana nabídne letošní Noir Film Festival
Přišla v noci i do Litoměřic, festval zahájí zjevení letošní sezony
Festival v Litoměřicích bude překračovat hranice
Na LFŠ přijedou Lav Diaz i Rajko Grlić
Kvíření po česku / Queer motivy ve službách „normálnosti“
Třeseme se Standou Pekárkem / Volha jako konvenční prestižní televize
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Líná zátoka / Kdo kanibalizuje koho
Pomíjivost věčnosti / Mezinárodní workshop Filmové dědictví: současnost a budoucnost
Aferim! / Stopaři romských otroků
Americká kocovina Larryho Clarka / Od Kids po The Smell of Us
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #98, duben 2015
Z obsahu tištěného čísla:
Neoprávněné nářky / Rok 2014 v české filmové distribuci (Aleš Danielis, glosa)
Svědectví vítězů o světě i rotterdamské soutěži (Viktor Palák, report)
Birdman / Bubeník, který neví, kdy ubrat (Martin Šrajer, kritika)
Rozhovor s Myroslavem Slabošpyckým / „Bůh filmu (Martin Kudláč, rozhovor)
Knight of Cups / Utrpení Terrence Malicka (Michal Hogenauer, zoom)
Slídil / Kojot bez minulosti (Antonín Tesař, kritika)